Ňák se mi do toho psaní nechce

A přitom mám skluz víc než týden a že to byl zase týden nabitý.

Začněme svatbou a výletem na východ - ano, nevyprdlasemsenaně. Ale jelikož jsem blázen, tak místo abych šetřila (peníze i přírodu), rozhodla jsem se v zájmu zachování svého zdraví (rovná záda a vlastní určená míra času stráveného ve společnosti "náročných" společníků) plýtvat a využila jsem toho, že je auto doma.
Pátek jsem tudíž zabila cestou k našim. Toho využila ségra a aby mi nebylo smutno, přibalila mi v Brně spolucestujícího, nutno doznat, že velmi disciplinovaného a hodného, Tádu. Tak jsem se konečně dozvěděla, jaký měly děti tábor a vůbec spoustu zajímavých věcí.
V sobotu ráno jsem vyběhla do mlhavého rána a šla trochu potrénovat kopečky, protože v polích bylo bahno. Trochu mě zarazil fakt, že na staré vojenské cestě, kam se většinou vydávám kolmo, někdo zřejmě zřídil veřejné parkoviště, protože aut tam bylo... No děsně. A pak mi to došlo. Všichni ti lidi byli zalezlí v lese a v té mokré mlze (jojo, to nebyla fog, to byla tak krásná mist, to se hned tak nevidí) hledali houby :o) Jenom já jsem si tam funěla do kopce v oranžových brýlích. No zase měli na Valašsku posvícení, jako obvykle.

Svatby jsem se děsila - sice už jsem věděla, že tam bude i Martin, můj kamarád z gymplu, s manželkou, takže jsem měla teoreticky společnost, ale dělat páru třetího, k tomu na svatbě, to přeci jen není med. Naštěstí dorazil i náš další kamarád Janek, co jsme se neviděli fakt od gymplu, taky s manželkou, takže jsem byla páté kolo u vozu, to už je přeci jen o něco lepší. A jestli to stálo za to? Jako na všech svatbách - novomanželé nic kolem sebe nestíhají, pořád se jenom jí, krom toho když není s kým tancovat (nehledě na hudbu, která k tomu ani dvakrát nevybízela) - upřímně, ráda jsem tam byla, protože mi na obou moc záleží a měla jsem z nich děsnou radost (hlavně z Františka, kdysi jsem si ho chtěla vzít, protože jsme byli každý sám a tak jsem si říkala, že by to možná bylo řešení všech těch zklamávání se, a nakonec to dopadlo pro oba mnohem líp :o))), ale taky jsem ráda po páté vypadla. V šest už jsem seděla sbalená zase za volantem a mířila směrem na Brno. Tam jsem si dala obvyklou pauzu, slupla Bereničin narozeninový krtkův dort (to přece neva, že jsem předtím na svatbě měla věneček a koláčky a frgále a vepřo-knedlo-zelo...) a vydala se dál - na cestu do horoucích... No, bylo to krušné. Od Brna lilo jako z konve, tma byla jak v pytli, viděla jsem akorát odlesky aut kolem sebe a k tomu ke všemu jsem strašlivě spěchala, protože jsem musela v 11 vyzvednout S. na Zbirohu, kde se už od pátku marně snažil schovávat před deštěm, takže měl nudli jako blázen a huhňal tak, že mu nebylo vůbec rozumět (což je sice standard, ale tentokrát to bylo jako vůbec vůbec). Ale co - hlavně, že jsem všechno stihla, 450km v lijáku přežila, za volantem neusnula, jediné, co mi pak trochu zkřížilo plány, byl fakt, že jsem následně byla celou neděli totálně tuhá, takže když jsem měla jít odpoledne běhat, pětkrát nebo šestkrát jsem se přerozhodla (jo - ne - jo - ne... atd.), ale nakonec zvítězila zodpovědnost, ve středu mě čekal první závod v životě, to bych přece nemohla udělat, že se vybodnu na přípravu. A tak jsem to zvládla, stejně jako mi bylo jasné, že zvládnu ten závod. Jak, to už byla otázka jiná.

Trochu jsem spoléhala na to, že tam budu mít velkého blondýna - povzbuditele, ale tomu až na poslední chvíli došlo, že když začíná závod v Kladně v 6 večer, že tam musím být v 5 a když on do 16.30 učí, to snad aby si z tý Budějárny vzal na Rozdělov tryskáč. Ale co, jsem velká holka, tyhle věci zvládám levou zadní, že (ha ha ha).
11.8.2010 jsem se vypravila (děvenka moje starostlivá) do Kladna, abych si tam zaběhla něco jako hromadný trénink na 10km. V propozicích bylo 10.5, ale tomu bych nevěřila, jednak podle výsledného času, jednak podle bubovy GPSky, která to viděla na 10.12. Už od dopoledne jsem měla pěkné nervy, navíc mě už druhý den trápily nějaké tlaky v břiše, no ideální stav na závod. Odjížděla jsem o půl čvrté a už tehdy to začalo. Nejdřív se v Nuslích rozpršelo. Pak jsem se vracela pro navigaci (a gumičku). Pak dva pracovní telefony. A všichni nutně něco potřebují a ne, nepočká to a je to děsně složité na vysvětlování a ne, ten telefon nepoloží, to by přece nešlo. Pak na benzín. Tam jsem se marně snažila zadat do navigace souřadnice, nevědíc, že něco jiného jsou stupně a minuty a něco jiného takové ty GPS desetiny. Takže navigace mě vedla do Němec. Než jsem navigaci jakž takž vyladila, už mi klepe na okýnko strejda, prej jestli nemám drobné na jídlo - strejdo, nemám, jsem ráda, že mám na benzín a fakt strašně spěchám. To se všichni spikli, nebo co?
Vyrážím těsně před čtvrtou, když to rychle pojede (nábřeží a Břevnov jsou OK), budu v Kladně kolem 16.30. Ale ne, v Řepích je bouračka, kolona, takže až na výpadovku na Vary se posunuju krokem. Přemýšlím, jestli to není znamení, že mám vycouvat. Vím, že 10km uběhnu, ale břicho se mi kroutí, mocně se uklidňuju hlasitou hudbou a vůbec netuším, co mě čeká. Čeká mě intuice, objížďka a trocha toho bloudění. Naštěstí zrovna volá bubo, že už dorazil, že jedu dobře a jen tak dál, už je to jen pár metrů. Parkuju auto a seznamuju se osobně s kolegou v běhu, je to zvláštní, vypadá úplně jako na fotce, jenom má obě nohy :o)))))
Převlíknu se v autě, zaregistruju se (závodím za tým Praha 4 Nusle :o)))) a jdeme se zahřát během do lesa, kde se poběží. A ejhle, po stromech jsou rozesety žluté puntíky, po kterých se poběží, to je jako "doma" v Krči :o)))
Pak už jenom Endurosnack a jde se na start. Jen mám trochu strach, že se mi bude po trati chtít na WC a nebudu mít u sebe kapesník, ale klíče od auta už jsou uschovány, hlídačka nikde, tož co, jdu na start. Pro jistotu beru sluchátka a mp3 - nejsem jediná. Když všichni vyrazí přede mnou, říkám si, že to nebudu hrotit, a taky ne, pár chlapů mě předběhlo, pár startovních sprinterů jsem předběhla já, no, nejsem úplně poslední, to mě trochu uklidňuje, jen když vidím před sebou ten první krpál, trochu mi zatrne. Ale je to jako v Krči, vyběhnu ho sice pomalým, zato konstantním tempem, někteří odpadávají a přecházejí do kroku. Nahoře mě dokonce někdo vyblejsknul.:o)

Btw. za tu fotku jsem si hned od jednoho "kamaráda" vysloužila opovržlivé "Ty běháš se sluchátkama???" následované drobnou přednáškou o tempovém tréninku na HR 190-200 (tam jsem v životě nedosáhla, protože to bych buď měla infarkt, nebo bych se poblinkala), tak jsem si myslela svoje, no jo, tak sem lama, tak jako co? Se mám pos***???

Dál už je to pohoda. Snad poprvé v životě si sleduju pravidelně tepy, abych se nedržela moc nad 170, na tolik bych totiž mohla hodinu vydržet, aspoň myslím. Většinu cesty běžím skoro sama, tak jsem za tu hudbu ráda. Sice před sebou pořád vidím něčí záda, ale jsou daleko tak akorát na to, abych věděla, kam běžím, aniž bych pořád hledala puntíky. Jelikož nemám krokoměr, vzdálenost odhaduju jen podle času a po půl hodině už to jde hrozně rychle, najednou je tu cesta, co znám, a kousek za ní prosvítá bílý cíl, v zatáčce už čeká bubo a dotáhne mě až do finiše, kde jsem dokonce zrychlila, i když s tím, co se mi zrovna dělo ve vnitřnostech, jsem se bála, že se spíš někde zaseknu, než abych sprintovala. Výsledný čas 51:48 mě těší, je to lepší, než jsem doufala, rekord na 10km mám někde kolem 53minut, v tu chvíli mi to ani nepřijde, ale připadám si děsně rychlá.
Moje nadšení postupně mizí, když zjišťuju, že jsem 5. ze 6 ve své kategorii, a vidím ty časy přede mnou, ale co, říkám si, byla to zkouška, měla jsem ještě rezervy, a upřímně, se skoro 4kg nad očekávanou váhu jsem v takovou rychlost ani nedoufala. Takže si pořád opakuju, buď spokojená, zvládlas to výborně. Občas mám problém tomu věřit. Ale stejně se už pomalu začínám chystat na nějakou další předháňku, nejspíš taky lokální, protože 100 hlav na startu, to je pro mě, která mám hrůzu z davů, naprosto ideální.

A co bylo dál? Strašně jsem spěchala zpátky do Prahy, abych stihla kino a film Kajínek, bylo to jak jsem čekala, v ničem mě to nepřekvapilo. Řemeslně vcelku dobré, ale scénárista by místy zasloužil naplácat. :o)

To je zatím všechno. Ono je toho už zase o něco víc, protože jsme odjeli na 4-denní dovolenou, ale právě koukám z okna a pěkně mě štve, že jsem byla na kole už ráno, kdy se mělo na déšť, před kterým jsem unikala jentaktak, takže jsem to musela po hodině a půl vzdát, a teď je počasí dokonalé, jenomže mě bolí nohy a ještě mám plné bříško po obědě a odkrvený mozek, takže podruhé už dneska nevyjedu :o) No, s počasím v horách je to zapeklité...