Krátká dovolená s krátkými výlety I

Po Rozdělovském čtvrtmaratonu (středa) nás čekala zasloužená dovolená (jak pro koho, já měla trochu výčitky, že jsem té práce zas tolik neudělala, na to, abych si dovolovala).

Předcházel jí další ze série kulinářských večerů s naším oblíbeným irským kamarádem, který se měl místo právníka stát kuchařem, i když tentokrát vařil S. a lidí přišlo tak akorát na to, abychom ty dobroty v klidu spásli. Já jsem si sice odskočila nejdřív na menší trénink (a jelikož lilo jako z konve, musela jsem ho absolvovat pod střechou), ale nic to nevadilo, S. je jako kuchař výtečný a coby organizátor všemožných párty taktéž - zase jsem z toho vyšla tak trochu hloupě. Hospodyňka v domě a vaří a servíruje chlap, k tomu jsem přišla pozdě, to jsem ale hostitelka, ach jo. Ale všichni se zdáli být spokojení a večer se myslím opět výjimečně vyvedl, gaskoňská cibulačka a burgundské hovězí následované výběrem sýrů všelikého původu a zakončené zmrzlinou s příchutí belgické čokolády, k tomu Pinot Noir, no řeknu vám, skoro se mi na tu dovolenou nechtělo.

Taky jsme v sobotu vstávali pěkně pozdě a vyrazili z Prahy vlastně až v poledne. Jenže nebylo kam spěchat, počasí bylo vcelku na draka a naši "domácí" měli na faru (která nám opět sloužila jako ubytovací zařízení) dorazit až po poledni, tak jsme se v klidu sbalili, já oproti původnímu plánu pouze s Bobinou, ale zato nažhavená na nějaký pořádný dlouhatánský výlet, nejlépe až někam k Zábřehu, což je z Dolní Moravy cca 50km přes hory doly, už jsem si malovala tu rekordní stovečku do svého deníčku, ale to bych nesměla být já, zbabělec, bez Pepiny, bez sparing partnera a ještě k tomu za daných povětrnostních podmínek. Ale nepředbíhejme.

V sobotu jsme dorazili cca ve 3 odpoledne. Jelikož počasí se zdálo být dokonalé a moje nohy už víc než týden kolo neokusily, musela jsem se hned vydat prozkoumat terén, nejlépe kousek té trasy, co jsem měla k dispozici v on-line mapě, no jo, ale to bych se do té mapy musela předem pořádně podívat. A jelikož jsem se podívala ledabyle, sice jsem se po vyšlápnutí toho příšerně prudkého krpálu od rozcestí dala na Králický Sněžník, ale asi o jednu vrstevnici mimo, dobře mi tak. Ona to zas taková škoda nebyla, protože kromě slunka se před tou pátou honily kolem Sněžníku taky mraky a dokonce z nich pár kapek spadlo. Bohužel pro mě, kapky padaly den předtím zřejmě dost intenzivně, takže cesta pod Sněžník byla od rozcestí, kdy se červená šplhala mezi šutry, takže pro kolo nepoužitelná, po vrstevnici už dost rozbahněná a rozrytá - musela jsem se chtě nechtě vrátit. Nevadí, vezmu to směrem zpátky, po jiné vrstevnici, po jiném hřebenu, ke Králíkám. Skončila jsem nejprve v hustém lese, odkud jsem kolo vynesla na rameni, a poté na opuštěném poli, které končilo pro změnu lesem s mokřady. Za nimi jsem objevila podezřelé dvoubarevné patníky, a jsme doma, teda v Polsku. Tam jsem tak úplně nechtěla, takže jsem to vzala zase loukou přes brázdu dolů až na samotu u lesa, která byla za nějakou vesnicí, která mě dovedla až do Lipky, a tam jsem pro změnu být chtěla.

Ale zpátky jsem nechtěla. A tak jsem se vydala na Mladkov, že jako prozkoumám, jak daleko je pevnost Bouda, kde jsme byli loni pěšmo. A ono to tak daleko nebylo, ale bylo už něco k šesté, tak jsem se hodně rozhodovala, jestli se tou cyklostezkou nahoru do lesů dát, ale to bych nebyla já, jak vidím kopec, neznám bratra ni sestru, ni limity, jedu nahoru, byť pomalu, zato jako ten pes, co se zakousne a nepustí (a neni to buldok :o)))
Lesy byly opuštěné víc než za druhé světové, stíny se prodlužovaly a já se pomalu začínala modlit, ať to slunko ještě chvíli počká. K Boudě vede cesta pěkná, ale zatraceně do kopce, to je fakt. Cíle jsem dosáhla cca v 19h. To už v pevnosti (ani v přilehlých končinách) nebyl lautr nikdo, jenom já a Bobina, a tudíž jsem ji nasměrovala nejkratší cestou domů, tedy po stezce k poli a přes něj dolů do Červené Vody a pak už po silnici přes Králíky šup šup přes kopec.
Přijela jsem cca v 8, no, než jsem se zkulturnila a něco pojedla a tak, bylo po deváté a tedy jsme kvůli mně nestihli žádnou zdejší hospodu (postupně jsme se dovezli asi k 5 nebo 6), kromě té, co v 10 zavírala, takže jsme stihli jedno pivo/ vodu/ čaj.

Usínala jsem s blaženým pocitem, že dnešních 60km je jen začátek.

Málem bych zapomněla na jednu veledůležitou věc. Když jsme odpoledne přijeli, poskakoval u fary pták, B.&M. tvrdili, že kavka, ale my co bydlíme v Nuslích, a kromě dětí nám pod okny řvou i různí ptáci, víme, že to byla straka. Trochu se mě lekla, ale nemohla lítat, tak zase jen tak poposkočila a zůstala schovaná u zdi. Když jsem večer přijela z výletu, už bydlela v krabici na verandě, kde čekala, až si pro ni druhý den přijede někdo ze záchytné (přírodní) stanice, pokud se tedy dožije rána. Nedožila, když jsme se po 22h večer vraceli z jednoho piva/ vody/ čaje, ležela v krabici v kaluži krve, přítomní znalci to odhadovali na vnitřní krvácení, prej proto se odpoledne tak motala. Mně bylo vcelku jedno, co jí bylo, hlavně když mě nebude v noci strašit.