Krátká dovolená s krátkými výlety IV

Jak se ale vyrovnat s tím, že žádná z dosavadních předpovědí počasí uspokojivě nevyšla? A že žádné další už nevěřím? A co vytřískám z potenciálně deštivého úterý?? A co můj sen – Dlouhé Stráně???

V úterý ráno táhnou opět mračna na Sněžník (why am I not surprised?), koukám na předpověď, příznivější je pro kraj Olomoucký, a tak vyrazím. V Hanušovicích tankuju a kupuju mapu, nechávám si poradit a i když se trochu obávám, že na puntíkované cyklostezce se ztratím natotata, pan benzíňák mě přesvědčuje, že všechny cesty vedou do Říma, což já jako žena se všeobecným vzděláním samozřejmě vím. Zapila jsem to kapučínem z automatu a oproti původnímu plánu jsem Přemyslovské sedlo překonala nikoli kolmo, ale vozmo, jelikož mračna netáhla bohužel jenom na Sněžník. Když jsem dorazila pod DS, jediné, co jsem z parkoviště viděla, byl kopec v mraku, takže mi bylo jasné, že pokud se dnes někam dostanu, Skřítka neuvidím zcela určitě. Sen o stovce už se rozplynul dávno, osmdesátka byla v nenávratnu a šedesátka - ta byla pro mě v tu chvíli zcela nedosažitelná. Ale Dlouhé Stráně jsou jenom jeden pitomý kopec, 10 km dlouhý a 1.000m vysoký, i kdyby mělo pršet, tenhle sen si urvat nenechám.

Něco před desátou se vydávám na osamělou cestu nahoru. Čeká mě hodina a něco v podstatě nepřetržitého točení nohama, kdy mám spoustu času a prostoru k přemýšlení a kdy si budu moci otestovat, zda na tohle stačím. Upřímně - vím, že ano. Loni na Korsice jsme našplhali denně i víc než 1.000m a to jsme dělali několik dní za sebou a naposledy v Itálii, ano, málem jsem vypustila duši, ale první den jsem nastoupala 1.600 a k tomu přes 80km na délku, tak proč mám sakra takovou obavu z jednoho pitomýho kopce? Asi se bojím, že to pod vrcholem vzdám, že zklamu sebe sama.
Po pár stech výškových metrech vjíždím do mlhy, která postupně houstne. Sleduju silnici a postupně zapínám červenou blikačku, oblékám si další vrstvu, pak zapínám bílou blikačku na čelovce a navlékám si vestu. To už jsem uprostřed šedé tmy a jediné, co slyším, jsou tři větrné elektrárny na Medvědí hoře. Přiznávám, že je mi úzko. Projíždím kolem rozdlabané sjezdovky, v mlze sotva vidím zaparkovanou techniku. Nikde nikdo, jen já a hora. Kolem bílá temnota. Strašidelný pocit.

Ne daleko od větrných elektráren, o nichž jsem byla přesvědčena, že jsou asi v půli cesty, narazím na závoru se zákazem vjezdu a ukazatele k horní nádrži. Vůbec si nejsem jistá, jestli můžu dál. A co tam vlastně najdu. Po chvilce přemítání se rozhoduji, objedu závoru a vyrazím, nahoru už je to jen kousek. Dojedu na parkoviště u schodů k nádrži. Autobus plný turistů, který tam stojí, se zrovna rozjede a opustí mě v té bílé tmě. Zamknu kolo u sloupu a vydám se po schodech nahoru. Jediné, co vidím, je asfaltový chodník, který asi vede kolem nádrže, zábradlí a za ním - slyším, jak šplouchá voda, vítr je tu příšerný, zima větší než v listopadu, tak snad jsem tam, kde jsem chtěla. Zvláštní pocit. Sejdu zpátky, sním půl jablka a prchám dolů. Ještě dotáhnu kolečko kolem nádrže a pak už prchám, co nejrychleji ven z mlhy. Kus za zákazem vjezdu, asi o dvě zatáčky níž, už je viditelnost celkem slušná a můžu jet rychleji než krokem, ruce i nohy mi sice mrznou, ale chci být už na cestě domů, misi jsem splnila, teď už jen dojedu ke spodní nádrži a vydám se k autu. Vypadá to, že brzo začne pršet. Nezastavuju se, jen se trochu podivuju nad výletníky, kteří mají namířeno tam, odkud jedu, ale jsou mnohem hůře vybaveni, trička a kraťasy, žádné helmy, to by mě zajímalo, jestli pošlapou až nahoru. Vlastně mi je to trochu jedno. Mrznou mi prsty a těším se, až naložím Bobinu do auta a stavím se v Hanušovicích na pumpě pro kapučíno.

Pan pumpař mě vítá se slovy Vidíte, já vám říkal, že všechny cesty vedou zpátky sem ke mně :o) a já si říkám, že i když to bylo jen 900m a 35km, že to vlastně byl prima výlet. I když musím uznat, že na Pepinu by to nebylo. Jednak na to nemám nohy a jednak byl ten asfalt dost rozbitý. Ten, kdo tvrdí, že Dlouhé Stráně jsou jedním z nejtěžších a nelepších výstupů pro silničku, tam musel jet asi hned poté, co asfalt položili, jinak si to totiž neumím vysvětlit. Nadšeně volám Simonovi a Báře, kam vyrazíme, a odpoledne stihneme ještě výlet (autem) do Dolní Hedče k rozhledně a k soše Pozorovatele, ale to už zase lije, tak jedeme domů a těšíme se na večerní bowling. Bohužel pro nás ostatní se ho s. naučil hrát až příliš rychle :o)