Když jsem byla minulý týden v Kladně, děsně jsem se před kolegou běžcem chvástala, jak je můj muž poslední dobou aktivní, protože pořád chodí na ty svoje „kravský“ tréninky (rozuměj, Krav Maga neni žádná kravina, ale když má jeden od toho slova vytvořit adjektivum, začnou mě napadat jenom slova jako kraví nebo kravský nebo kravácký, tak nevím, co si vybrat) a pěkně hubne (zatímco mně se čísla na váze furt nějak množí), ale pokud někdo čte o dovolené od jejího začátku, mohlo by mu připadat divné, že s. vlastně za celé to vyprávění ještě nevytáhl paty z domu.
Není to jen dojem, opravdu nevytáhl, v sobotu odpoledne se věnoval čtení a v neděli témuž celodenně, neb byl tím ustavišným trénováním v poslední době tak vyčerpán, že se mu jaksi nedostávalo sil a chuti někam vylézat, nota bene když to vypadalo každou půlhodinu na déšť. Na to jezevcování se ovšem pěkně vybavil. Zabalil si s sebou svoji nejoblíbenější (teď abych se neztrapnila) hrdinskou (???) fantasy ságu, kterou čítával jako zapálený adolescent a která čítá 10? knih, z nichž české překlady udělaly 20-30 paperbackových svazečků, no prostě je toho pěkný štosík. Až na to, že si zabalil jenom první 4 knihy, z nichž po neděli nezbyla nepřečtená ani polovina. A tak byl nucen, v zájmu boje proti možnosti, že mu dojde strava, opustit v pondělí brloh a jít se mnou aspoň na jeden pěší výlet.
Donutila jsem ho trasu vybrat už v neděli večer, abychom mohli vyrazit hned ráno a ano, přiznávám, byla jsem zklamaná, že zase neuvidím Pradědu (ještě nikdy jsem tam nebyla :o/), ale někdo mě musí taky brzdit, sice jsem těch kilometrů zatím moc nenajela, ale to nutkání, co pořád ve mně hlodalo, pojď něco podnikat, pojď něco objevovat, vyraž někam, tomu se může dát průchod taky jenom ocamcaď pocamcaď (kurňa, jak to zapsat, tohleto?).
Takže jsme jako kompromis zvolili výstup na Šerák, což je taky celkem pěkný kopeček, ale taky na něj vedou dvě lanovky, které nám Bára hned pro dopravu na vrchol doporučila. Ale to my ne – líbila se nám v mapě stezka k Vražednému potoku a Obřím skalám, slibovala jsem s., že u toho potoka ukončím jeho tolikaleté trápení a milosrdně ho zavraždím :o) Nestalo se, přežili jsme jak cestu autem do Ramzové, tak výstup nahoru, který jsme z vělké části absolvovali osamoceni. 
Oproti našemu tradčnímu mlčení jsem sice pořád něco mlela (protože na osamocených bikerských vyjížďkách si s nikým moc nepokecám, za poslední dva dny byl vrchol komunikace ten civilista, co jsem na něj řvala, že předbíhá), ale s. trpělivě poslouchal a oba jsme došli nahoru bez jakýchkoli zádrhelů (pokud nepočítám jednu velmi krátkou ztrátu značky a Simonovu doznívající rýmu, která o sobě dávala vědět ucpaným nosem a tudíž následným funěním – ne že já bych do toho krpálu nefuněla). Nahoře jsme si dali čaj a prchli od ostatních lidí dolů, já jsem zasněně koukala po červené značce, která odtamtud vedla až na Švýcárnu, kam jsme se podívali loni v listopadu a odkud jsme viděli Dlouhé Stráně i Pradědu (takhle to skloňuju schválně, kdyby to někoho zajímalo), a ani jedno z jmenovaného se nám (ni mně) ještě nepodařilo viděti zblízka (což není tak jednoduché, jak se jistě dočtete dále), ale tam jsme se nevydali, jenom zase dolů do Ramzové. Tož, pěkné to bylo, ale na mě trochu krátké.
Jenomže sotva jsme se vrátili na faru, začlo zase lít, no to je přeci k vzteku, taková dovolená, to nemá cenu. Jelikož já jsem s sebou měla jen samou studijní literaturu jako např. Writing Systems: A Linguistic Approach, musí být každému hned jasné, že jsem z brlohu naopak utíkala při každé možné příležitosti. Ta se toho dne naskytla ještě po sedmé hodině večer, kdy už se mraky honit přestaly, nebo to tak aspoň vypadalo, tak jsem se přítomných zeptala, jak dlouho je světlo, a když řekli, že do devíti, ještě jsem Bobinu osedlala a vydala se na další průzkum.
Sice jenom za kopeček za domem, který jsem znala z listopadových ranních výběhů, ale i těch 10 km, co jsem za 45 minut urazila, stálo myslím za to. Pokud vám tedy připadá dobrodružné, že jste ženská, je vám 28, jedete sama do smrákajícího se lesa, kde je pěkně mokro, zurčí tam potůčky, čvachtá bahno, občas odletí nějaký ten šutr z pod kola, občas přejedete nějakou tu stružku (jsem si nacvičovala na těch širokých odtokových strouhách v šotolinové cestě něco jako „přeskok“ přejetím, nikoli projetím a zapadnutím :o)))) a sluníčko zapadá za hory a dál už je jenom bahno, protože se tu těží a rekultivuje o106, takže se vrátíte a v tom lesíku vedle je ještě větší tma a ještě větší louže, až přijedete na vydlabanou sjezdovku, kde projedete brázdu od bagru, bahno máte až za ušima a v tom třetím lesíčku už je taková tma, 
že raději opustíte cestičku a pustíte se co nejkratší cestou k louce porostlé vysokou a hodně mokrou (jako by pršelo, nebo co) trávou a střihnete to rovnou dolů, kde už je tráva tak vysoká a příkop tak hluboký, že abyste se vyhnuli dlabacím strojům zaparkovaným pod sjezdovkou, vezmete kolo na ramena a oželíte mokro v botách, protože prase už stejně jste, a vezmete zavděk asfaltkou, na které se pro změnu v mírně dolů nakloněné rovině snažíte trhnout rychlostní rekord. Když pak dorazíte na faru, jejím obyvatelům nezbývá než se modlit, protože to v první chvíli vypadá, že si pro ně přijel čert (a kozu vyměnil za Bobinu :o))).Ano, i tak se dá z obyčejného pondělí vytřískat maximum.
No comments:
Post a Comment