Krátká dovolená s krátkými výlety V

A nastalo jitro, den pátý...

Když jsem se před osmou probudila, za okny lilo a lilo, tedy ne že by intenzivně, jenom takový ten drizzle, co vám vleze všude. A jelikož fara spala (esp. s M. se museli v noci evakuovat, neb se jim nelíbilo, že se s nima johana chce dívat na film - podle mě teda lepší johana než duch mrtvé straky). Tudíž jsem je ráno rámusením v kuchyni nebudila, o s. nemluve, toho za deště nevzbudí ani kanón.

Tak mi bylo toho posledního dne líto. Napsala jsem pohlednice, našla všechny adresy, nasnídala se do zásoby asi na tři dny dopředu (protože co má člověk v kuchyni dělat, když je tam sám a venku dizzluje), ale před devátou to vypadalo nadějně, v 9 déšť ustal a i když bylo pořád zamračeno, dlaždičky na terase začínaly schnout, to je dobré znamení. Hlavně mělo ten den konečně přijít to teplo a slunko, co pořád meteorologové slibovali! A tak, podpořena tímto vědomím, jsem ještě naposledy vyrazila, říkala jsem si, což o to, pojedu po silnici na horu, abych se mohla vrátit, když začne lít, uvidíme, kam dojedu. Na konci silnice vedla silnice dál, do lesa, tak jsem zas jela kousek dál, podél potoka (že by Moravy?) pořád mírně nahoru, všude mokro, zeleno až hrůza (to je taková ta šíleně ostrá mechově mokrá zelená, jestli víte, co myslím), potok si to přeskakoval z kamene na kámen a já pořád sledovala silnici, která vedla nahoru i poté, co zkřížila cestu žluté značce na Králický Sněžník.
A pak už to začalo stoupat trochu víc a cesta už byla spíš víc než rozbitá, vlastně to byla jen šotolina, a na svazích se válela mlha a stromů tam moc nebylo, protože byly buď polámané, nebo vytěžené, nebo ještě moc malé, ale hlavně v té mlze byly blbě viditelné. A jak si to tak šlapu, zase do té mlhy, proti mně auto a pán kontroluje takovou tu bedýnku, co se do ní chytá hmyz, a když mě vidí, říká: Tam nahoře je to síla. Je tam velká mlhovina! Tak mu na to odpovím, že mám světýlko a že se kdyžtak vrátím a že děkuju za upozornění, ale jedu dál, aby si nemyslel, že se bojím. To se totiž ještě nebojím. Ale čím výš jedu (a vím, že když se budu držet té cesty, objedu si po vrstevnici pár pěkných kopečků a budu mít krásný výhled na druhý hřeben, kudy jsme onehdá šli na Sněžník, a možná se pak vrátím přes hřeben Malou Moravou zpátky), tím je mlha hustší a hustší, až jsem ráda, že vůbec vidím těch pár metrů před sebe a kolem sebe, abych nesjela z cesty, protože za chvíli je nade mnou sráz, pode mnou sráz a já uprostřed té bílé tmy už zas blikám a srdce mám v kalhotách. Jenomže vraťte se, když jedete do kopce - to přece nejde! Kopce jsou od toho, aby se dojelo když ne na vrchol, tak aspoň na nějaké to rozcestí! A tady nebylo ani jedno, jen nekonečná vrstevnice, která na mapě vůbec nevypadala tak nekonečně jako v té bílé tmě.

A jak si tak jedu, najednou vidím uprostřed kopce v mlze zaparkovaná dvě auta. Fajn. Vůbec nevím, kde jsem, ale jsou tu někde lidi a kdyby něco, vrátím se sem a počkám u těch aut. Někdo si je tu přece jednou musí vyzvednout. Tedy pokud se jako já neztratí v mlze. Za nějaký ten další kilometr dva tři se z mlhy vynoří traktor - jede po hraně toho svahu a traktorista vůbec nevypadá překvapeně, že tu vidí osamoceného cyklistu s blikačkou - o to víc jsem překvapená já. To mi teda vysvětlete, co tam ten traktor v té mlze kurňa dělá? Dyť nemůže na žádnou práci vidět! O dalších pár kilometrů dál další zaparkovaná auta. Přemýšlím, jestli tady někdo může mít chatu, případně jestli náhodou někoho nenapadlo, že by v mlze mohly růst lepší houby než tam dole, co mlha není. Nikdy se to nedozvím. Pak konečně dorazím k rozcestí, kde je zas nějaký lesák s bandaskama, mladý kluk, hurá, civilizace v mlze. A to už vede cesta trochu dolů.
Někde tady by měla být linie pěchotních srubů. No jo, ale kde??? Projíždím lesem a pořád mám trochu nahnáno - sruby nevidím, jen v jednom místě zahlídnu černý obrys v šedivé mlze, to bude asi jeden z nich. Doufám, že je opuštěný.

Jak tak přemýšlím a jedu z kopce, raději opatrně, ale přeci jen z kopce, najednou se přede mnou zjeví obrys čehosi, v čem vzápětí rozpoznám bagr, který vůbec nesvítí, vůbec jsem ho neslyšela a hlavně je přes celou cestum, takže mu vůbec nemám kam uhnout. A bagrista jede nějak divně nerovně, vůbec nevypadá, že by mě byl zaregistroval, užuž se vidím na té obrovské radlici nebo jak se to jmenuje. Naštěstí zabrzdím a podaří se mi nespadnout do příkopy, takže setkání přežiju. Ale to už je teda poslední kapka. Co jede nahoru ten neosvětlený a nesoustředěný bagrista dělat??? To už se taky nedozvím.

Mlha pomalu řídne, les houstne, už to nejsou jenom pahýly, ale taky potok, Malá Morava, podél něhož dojedu až do Skleného a Malé Moravy a tam si trochu oddechnu, že jsem to zase všechno zvládla, výlet jakože krátký, až do DM celkem 35km, ale dobrodrůžo jedna radost, já mám raodstí za těch pár dní hned několik.

S. píše, že ho děsně bolí hlava, není divu, v tomhle počasí, tak naberu rychlost a pak ještě trochu poklidíme a sbalíme a už jedeme domů, jen kdyby ta cesta nebyla tak předlouhá a nudná. Vůbec se nám nechce být zpátky v Praze. Ještě ve čtvrtek si oba svorně říkáme, jak bychom se chtěli vrátit. Aťsi prší a je zima.