Krátká dovolená s krátkými výlety II

V neděli byla na programu dne především mše v kostelíku u fary, kde jsme bydleli. Jelikož je to velká věc, protože pan farář jezdí do Dolní Moravy jen jednou za čas pro hrstku (přesně 3-5) věřících, nemohla jsem si to přece nechat ujít! To znamenalo být do 12 zpět z výletu. Nebe se kabonilo. Navíc jsem zaspala, vyrazila jsem až v 9 a nějaké drobné. A tak jsem tu nedělní pouť pojala poutně, jela jsem se mrknout ke Sv. Trojici, což je další kus trasy, kterou jsem měla k dispozici on-line (pánové ji onehdá absolvovali v jednom dni, mně se začínalo zdát, že ji budu dávat dohromady týden). Je to takový kostelík na vršku uprostřed lesů, kousek od králického kláštera (on ten klášter je v Dolní Hedči, ale já mám stejně vžité, že patří pod Králíky). Vede tam cestička z Vysokého Potoka, převelice klikatá a kupodivu místy taky dost strmá. Vypadalo to na další pěkný (a opuštěný) výlet. Pomalu jsem si tu v těch horách zvykla, že většinou nikde nikdo.
Pro začátek to mělo minimálně jeden pozitivní aspekt, vypadalo to, že mraky, ze kterých se cestou do Vysokého Potoka na mě vysypalo pár kapek, zase odkvačily ke Sněžníku, ten je totiž v mracích furt (jak se brzy dozvíme z dalších příspěvků). Druhým pozitivním aspektem bylo, že když člověk šlape nahoru sám, může si u toho funět dle libosti :o) V jednom místě jsem ale potkala civilistu, s košíkem hub. A hned za ním těžká technika, takový ten stroj/ vůz, jak se na obou stranách zapře, aby se nepřevrátil, a pak přenáší obří klády z jedná strany svahu na druhou. Proběhla jsem kolem zrovna, když nabíral kládu na jedné straně, ale přitom jsem ztratila toho civilistu. A v duchu jsem si říkala, jak to asi udělají, kdyby jelo shora auto, když je tam ten vůz zapřený a je přes celou minivozovku. Šlapu si to nahoru do zatáčky a koukám před sebe - civilista je opět přede mnou!!! Vy ste si to zkrátil!!! naoko se na něj hněvám, ale on to moc dobře ví, že to je jen naoko, a směje se a houpe tím košíkem poloplným (buďme optimisté, jistě ho měl toho dne zanedlouho i plný) hub a já ho zase předjedu a říkám si v duchu, jestli ho za další zatáčkou zase potkám. Ale tam už ne, tam už zkratky nejsou a navíc jsem skoro nahoře, potkávám ještě pár houbařů a taky auto, co jede dolů, no jejej, to bude mít jistě radost, až narazí na toho obřího pavouka, co se z cesty ani nehne :o)

Nahoře mě čeká odměna, kostelík, co vypadá přesně jako na fotce, akorát trochu tmavší, protože nebe se kaboní a v dálce hřmí jako o život. A tak se rozhodnu nevydat se po běžkařské trase, jejímž povrchem si nejsem jistá, a vracím se kus na cyklostezku po vrstevnici, která vede přímo ke klášteru a jede se po ní jedna radost. Nad klášterem zjistím, že hromy jdou od Červené Vody, kde je úplně černo, jímá mě posvátná hrůza a místo abych se připojila k diecézní pouti, která tam zrovna probíhá, spěchám, je něco po půl 11, však on za náma pan farář do té Dolní Moravy přijede. Z Dolní Hedče svištím, co to jde, v kopci z Králík do Červeného Potoka mě dostihuje déšť, hromy se trochu přiblížily, ale ještě se nebojím úplně, blesky totiž nevidím a to je dobře, aspoň do mě žádný neuhodí.


Na faru dorazím v 11, venku ještě pořád jen prší, ta správná průtrž začne až ve 12, kdy pan "kostelník" otevře kostel a začne svolávat ke mši. Ač to máme pět kroků, dorazíme já, Baruška i Martin do kostela úplně mokří, ještě že existuje to funkční oblečení, co si s vodou poradí ještě než se dostane na tělo. A ostatní tři věřící jsou rádi, že nebudou sami, a pan farář je rád, že bude někdo zpívat a odpovídat. I když nevím, jestli se neradoval předčasně, protože když jsme recitovali odpověď žalmu, podařilo se mi místo po tvé pravici zcela vážně pronést po tvé krabici a bohužel, v šesti lidech se to pozná, i ten záchvat smíchu, co tomu následoval. Ale měla jsem štěstí, pan farář se k mému "přečinu" v kázání nijak nevyjádřil (toho jsem se děsně bála). Celkově jsem měla ovšem pěkný zážitek.

Odpoledne už jsme jenom odpočívali, což mi jaksi nevyhovovalo, protože 30km výlet neni výlet, byť je půl cesty do kopce (a jakého), navíc jsem se těšila, že si zaběhnu něco pěkného v terénu, no jo, ale to by nesmělo být takové bláto. Po čtvrté jsem se konečně odhodlala a jelikož s. hodlal i nadále odpočívat pasivně, vydala jsem se prozkoumat Křížovou horu, kde je moc pěkná rozhledna, otevřená v sezóně denně do 17:00. Bohužel, když se mi podařilo na minimální kilometráži zdolat převýšení 200m až k oné rozhledně, bylo cca 17:05 nebo možná 17:10, takže jsem měla smůlu, nebo vlastně štěstí, nemusela jsem přerušovat běh výstupem na rozhlednu (i když takový běh na rozhlednu... ... ...) a mohla jsem plynule pokračovati dál okruhem až pod vrch Jeřábník nebo jak se to jmenuje, který je se svými 1002m nejnižší tisícovkou. Škoda, že jsem si nebyla jistá, kde jsem, mohla jsem to trochu natáhnout a celý ho obkroužit, takhle jsem se vrátila z jeho úpatí a k 30.5km na kole jsem přidala 7.4km běhu do vrchu a dolů, to taky není k zahození.