Když pitbul přebere aneb sdílení nejvyšší intimity

Pokud se někdo těší na pikantní zážitky ze života domácích mazlíčků, rovnou předesílám, že má smůlu. A pokud si někdo myslí, že tentokrát už to konečně nebude o běhu ani kole, je taktéž na míle vzdálen od pravdy.
Zjistila jsem, že člověk se nikdy nezavděčí všem. Běžci u mě mohou postrádat systematické tréninkové zápisy, protože běhám kdy se mi zachce, jak se mi zachce, a hlavně - pro radost, cyklisté zase mohou remcat, že když si někdo sem tam vyjede pár kilometrů za město, že to je houby, ale mně jde přece o ty zážitky... A i kdyby - ono totiž zážitky jsou vždycky jenom tam, kde si je najít chcete, ani se nemusí jezdit do dalekých exotických krajin, kde není civilizace a kolo tam znají maximálně u trakaře - já osobně nejraději sbírám ty drobné střípky, co se povalují u nás za domem. A hlavně - poslední dobou si stále více uvědomuju, že při tom sbírání zážitků v pohybu se pořád konfrontuji sama se sebou. A občas jsou to zajímavé okamžiky. A vysoce (či hluboce???) intimní. Takže už je jasno, kam mířím?

V sobotu 21.8., v den, který někteří občané ČR slavili ohňostroji, což jsem dost nechápala, protože to chce spíš minutu ticha než petardy, jsem měla už dlouho domluvenou vyjížďku s V., který jezdí na kole snad ještě dýl, než chodí (to už je asi druhý takový, co znám), měl sice chudák takovou delší neplánovanou pauzu, ale už zas jezdí a já jsem ráda, protože díky němu mám vlastně Pepinu a taky spoustu dobrých rad (není nad to mít více zdrojů - pak nevíte, který si vybrat :o)))). No a V. sice nemá Pepinu, ale vlastně tak trochu jo, protože má stejnou značku, jen o pár tříd výš a ještě k tomu s většinou komponentů ještě o pár tříd výš, no jo, to se pozná, když má někdo svoje kolo rád. Tak jsme se v sobotu vypravili na "vejlet", teda jako na "švih", ale to já dám raději do uvozovek, protože s mojí průměrnou rychlostí se tomu švih zdráhám říkat. Měli jsme naplánovanou trasu někde na Berounsku, díky jinému spřátelenému cyklistovi jsem dala dohromady itinerář a vyrazili jsme, původně zamýšleno z Ořecha, protože tam vím, kde se parkuje, ale na ten se nedalo sjet, tak jsme skončili o kus bokem, v Dobříči, a vydali se směr Rudná, Červený Újezd, Nižbor, Beroun a Srbsko, kde jsme zakotvili na zahrádce s grilem. Nutno říct, že terén byl pěkně kopcovitý a V. si náramně užíval především sjezdy, protože takové serpentýny jako jsou nad Srbskem, takové v Moravském Krasu nejsou, to teda ani náhodou. Já jsem samozřejmě brzdila jako o život, takže V. si dole pod kopcem už ťukal na hodinky, ale jen tak trochu, protože už brzdím míň než dřív a občas jezdím i celkem rychle (na můj vkus).

Jelo nám to moc pěkně a Pepině to s kolegou na zahrádce moc slušelo, ale musím uznat, že i když má Pepina pro někoho shitózní osazení, sluší jí to o něco víc, protože je červeno bílá (jediná dobrá rada, které se mi od pánů v tom obchodě dostalo!!!!!) a pěkně spolu ladíme, no, je to kočka. (Někdo tu parádu honit musí, když majitelka na to moc neni.)

Po obědě (ve 2, kdy už bylo pěkné vedro) jsme to vzali zpátky celkem nejkratší cestou, rovnou kolem Karlova velkohrádku, do takového moc pěkného kopečka, jako bych jich ten den neměla dost. Jediné, co mě utěšilo, byl fakt, že ceduli Řevnice jsme ponechali bez povšimnutí, protože to mi sliboval někdo jinej (jojo, chlapi toho dycky naslibujou) hned na pondělí. Tak jsem byla trochu ráda, že to v sobotu V. nelámal přes koleno a že to dalo "jen" 73km, po těch kraťoučkých výjezdech v mlžném oparu Králíků a Jeseníků to bylo až až až až až.

V neděli jsem se flákala. Tedy, dopoledne jsme v Libni odklízeli následky sobotního krupobití (kterému jsme se dovolenou vyhnuli, ale rodičovský dům a přilehlá zahrada bohužel ne), takže jsem ty 3 hodiny sbírání jablek, větví, ořechů, vození koleček na kompost a hrabání listí brala trochu jako trénink.

Moje hlava to ale jako trénink brát odmítla a jelikož se příští neděli zase chystám hrát na honěnou (tentokrát na úseku delším než krátkém, i když ještě ne půlmaratonském), pořád mi v pondělí vyčítala, že od čtvrtka žádný běh neproběhl (v pátek jsem měla VOLNO, jako úplně) a že takhle teda ne. Já teda pořád, že jako na odpoledne mám přece slíbené to kolo a ten "velký kopeček", ale hlava že ne, jen se koukni na předpověď, kroupy a přívalové deště, už se to sem žene, šup šup do lesa aspoň na hodinku. A tak jsem se nechala překecat, po práci v zahradě mě bolelo kde co a jelikož bylo dusno jako před bouří, celý ten běh byl závod s vůlí, ale vyhrála jsem ho, jenom jsem se pomalu začínala vážně modlit, ať začne rychle pršet, protože jinak z Pepiny spadnu natotata. Jenomže co si budem nalhávat, taky jsem se strašně těšila, ono vyjet si v háku s chlapem na pěkném kole, to se mi už dlouho nepoštěstilo, až teď v sobotu s V., ale to je za celé prázdniny žalostná statistika, a taky jsem měla naslibovanou hromadu zážitků v kapse, co si t. přivezl z cest. A tak když ve 4 nepršelo, uznala jsem, že má pravdu, že nejsme z cukru, osedlala jsem Pepinu a vyrazila.

Už od začátku mi bylo jasné, že dneska ve formě nejsem. Ale třeba to rozjedu, že. Co si budem povídat, když přišel první velký kopec (a to jsem ještě ani nestihla zapnout GPSku), funěla jsem jako pěkně obézní pitbul, ale co, jeden kopec mě nezabije. Jenomže ten kopec šel pořád nahoru (jak už to kopce dělávají). Ptám se, kde to jsme, odpověď moc přes to (svoje) funění tam kdesi zdálky vepředu neslyším, je to něco jako Chuchle, ale to se mi nezdá, kouknu na placku na plotu a tam Radotín (!!!). Já vím, že někomu to divné nepřijde. Ale mně ten kopec přišel hnedka povědomý a už vím proč, to je ten hnusný kopec v tom Radotíně, co mě bolel i autem!!!!! Odevzdaně funím nahoru a nepomáhá už ani rozzuřený pes za plotem, v tu chvíli si říkám, že kdyby mě stíhal, asi bych se i nechala kousnout. Ale vím, že nahoru dojedu. Jenom mi neni jasný, co je zač ten "řevnickej", co jsem o něm tolik slyšela, když tenhle mi připadá hnusnej až dost.
Po mém oblíbeném sjezdu (no jo, měl pravdu, mám ho ráda) karlickým (karlíkovským? roblínovským?) údolím mám sice děsnou radost, ale taky cítím, že mi mírně ubývají síly, už ani neuvisím toho přede mnou, to teda brzo, na rovince u Dobřichovic si kolem mě profrčí dva chrti a mně se chce brečet. V tu chvíli se zmůžu akorát na to, že Pepinu praštim, ale násilí přece nic nepomáhá, to všichni víme. Ještě k tomu na ženách. Na křižovatce chrty předjedem a necháme za sebou, ale je jasné, že mají namířeno naším směrem. Za Dobřichovicemi jsou totiž Řevnice a ten kopec, co je jinak docela placatý (jenom 300 m převýšení), má pěkných 5 km a jediné moje štěstí je, že nevím, do čeho jdu.

Mezi náma (a tady nastávají ony intimní okamžiky), takových kopců je tu kolem požehnaně. Do Zvole to nikdy nebyla procházka růžovým sadem a Štěchovice, ty taky považuju za chuťovku. Jenomže když si tam jedete jen tak, že se jako nechumelí, a jedete si vlastním tempem, případně na Bobině, které nikdo lehké převody nevyčítá (a že jich má!), to je jiná. Tady mě pod kopcem můj průvodce zanechá se slovy já na tebe nahoře počkám, případně ještě hůř nebo ti pojedu naproti (to jsem doufám přeslechla) a pak už následuje jenom potupa nejvyššího kalibru, kterou pitbul přece nesmí připustit. K tomu si přisadí hned na začátku kopce chrti, co mě dojeli, a prej že Však ty nás ještě předjedeš! - Pánové, děte si dělat šoufky z někoho jinýho, všichni tady víme, že to byste museli mít polámaný nožičky, což vám fakt nepřeju, jinak k tomu nedojde. Naladím tepy na "vražedných" 170 a snažím se je držet, co to jde. Mám pocit, že kdybych přidala, spadnu. Nebo že se mi rozpadnou nohy. Nebo že se pobliju. Vrazím do sebe půlku CarboSnacku s příchutí zeleného jablka (fuuuuuuuj!), ale je to pořád stejný. Chce se mi brečet, strašně. Jedna půlka hlavy mi říká, že jsem blázen, protože moc dobře vím, že jde o h**** a nikdo po mně nechce, abych ty chlapy dojela, nedej bože předjela. To je mi jasný. To chápu. Ale říkejte sakra pitbulovi, když už se zakousne, ať se pustí! Zkusili jste to někdy? A zkusili jste mně, která moc dobře ví, že v životě nebyla ani sportovec, ani výkonnostní, říct, ať to nehrotím? Poslala bych vás někam, v tu chvíli. A tak jsem vlastně ráda, že jsem v tom kopci sama. Zuřím si tam sama pro sebe a nad sebou, snažím se překonat (ale proč, sakra???), a jenom se modlím, ať mi nevyrazí naproti, protože přece nebudu před chlapem brečet jako malá uvztekaná holka, ne? Ale moudří muži existují, jsou i tací, co vědí, že je lepší na rozzuřeného pitbula nešahat, nemluvit, nepokoušet se mu pomoct, však on na kopci zase vychladne, stejně rychle jako se zavařil :o)))))

Závěr: Řevničák jsem vyjela za nějakých 18 minut, dala jsem si pěkně a nohy můžu líbat, že to vydržely. A hlava se zas o kus posunula, teda aspoň doufám. Protože jsem se zase přesvědčila, že jo, že 12 měl už zase s tím být sám sobě benchmarkem pravdu. A že i pitbul někdy přebere.
Ale do háje, jelo nám to kolem tý Vltavy fakt pěkně... :o)))