Mám skluz

A proč asi? No, když si jeden užívá víkendu následovaného krátkou dovolenou a pak se nějak duchem na té dovolené zapomene, takže následující čtyři dny volna nevěnuje práci, anóbrž další honbě za zážitky (a uklízení a vaření a rodině a jídlu a tak...), to se pak nesmí divit.

A tak jen krátce přidám k reportu z Tater takový malý dovětek.

Přijeli jsme ve středu večer, ve čtvrtek už bylo domluveno (pokolikáté tuto sezónu? podesáté?) odpolední kolo kolem Prahy a podruhé v této sezóně vyšlo. Konečně jsem měla příležitost seznámit se s nebezpečně atraktivním celokarbonovým ořem (obrázek už tu byl) a nutno doznat, mně i Pepině se velice líbil. Počítám, že Pepina, byť je staršího data výroby a má nějaké to deko navíc stejně jako její majitelka, byla taky nadšená, doufala jsem, že se v háku kousne a nepustí. Ale to by nesměla mít ona ani majitelka těch pár deka navíc a majitelka by musela vlastnit kromě Pepiny taky závodní nožky, což (kupodivu, při jejím tréninkovém plánu - a vlastně ani mě to nepřekvapuje, znajíc její stravovací návyky a zlozvyky) prostě a jednoduše nemá. Má jenom polozávodní, co sice něco vydrží, ale boardmana prostě neuvisí. A to byl ke mně jeho majitel milostiv. Šlapalo mu to pěkně rovnoměrně, občas na mě čekal, zatímco já se "v háku" (10m vzadu) kochala (no jo, letos jsme si to vyměnili... :o), ale marná snaha, chce to ještě nějaké ty stovky km nahnat.

Vyrazili jsme z Prahy za plného provozu směrem na Radotín, ale velmi záhy jsem ztratila pojem o tom, kde a kdy se nacházíme, tak jsem se zuby nehty snažila viset (a furt to nešlo). Ani nevím, kde jsme to byli, někde mezi Radotínem a Zadní Kopaninou, když jsme (já pořád v závěsu zuby nehty) předjeli nějakou dámu středního věku na kdovíjakém trekingovém kole bez helmy. Což o to, to by bylo normální. Ale ona se mi pověsila na zadek a jela a jela a taky zuby nehty, ale nefuněla zdaleka tak jako já a držela se v háku a vypadala, že jí to ani moc práce nedá, no přála bych vám vidět mi v tu chvíli do hlavy a dovnitř těla, vřelo to ve mně, bublalo, moje ego bušilo na stěny že chce ven, ale nemělo nárok, pani byla prostě dobrá. Ze všeho nejhorší ale bylo, když někde asi u Zadní Kopaniny visela za mnou i do jednoho příšerného krpálu a já ji za sebou pořád slyšela funět (to už funěla), já to děsně nesnáším, když mi někdo cizí šlape na paty, krom toho tahle, to už se mi chtělo brečet vzteky, taková potupa (nejen pro mě)...
A najednou byla pryč. Asi uhnula. Nechce se mi věřit, že by neuvisela. Ale ještě chvíli a slezu z kola a rozdupu ho a nechám ji předjet. No a to byl začátek cesty.
Naštěstí potom už to bylo jenom lepší a lepší, aut ani cyklistů jsme zas tolik nepotkávali a směr na Sv. Jan pod Skalou byl dobrá volba (díky!). V Sedlci u Sv. Jana jsme chvíli zastavili, abych mohla obdivovat zdejší kapličku Sv. Ivana (aaaaach), pak už jsem jenom obdivovala scenérie kolem Jana a závěrečný kopec do Kozolup. To jsem sice dostávala už hlad a žízeň, ale teprve tam se mi nohy rozjely a do kopce se rozšláply jako že jo, že teda pojedou (no to brzo, holky). Chvilku jsem jela dokonce vepředu, ale to jen aby to nevypadalo, že se furt jenom vezu. Za odměnu jsme si pak natrhali třešně :o)))
Pak už byl jenom sešup dolů, od Černošic to šlapalo už líp, ale taky už jsem nohy cítila, žízeň začínala být příšerná (a to jsem celou cestu pila), takže bylo jedině dobře, že to je konec cesty. GPS ukázala cca 67km, s cestou z domu a domů bych to viděla na cca 80. Docela slušný :o)

Jo a mimochodem, při probírání zážitků z dovolených a tak, kdy jsem vyprávěla o polonahém muži na skále, jsem se dozvěděla, že t. ho zná. Svět je fakt malej. Ale možná je to jenom tak, že t. zná kdekoho. :o)

A to je taky konec mého povídání, o nedělním výletu na Slapy (a ten byl vlastně děsně nudný) někdy příště.