Rodinná oslava, Cyril, Kuky, Stieg, Erlend a tak dál

Poslední dva týdny, od výletu do Itálie, mám v hlavě tak trochu rozmazanou šmouhu. Ne tedy, že bych měla tak děsně práce, to zas ne. Jenomže jsem zjistila, že ty dlouhé cesty jsou pěkně pitomá záležitost.

Z Itálie, resp. z cesty zpět, na kterou téměř plynule navázal dlouhý pracovní den, jsem se vzpamatovávala skoro týden. Jak pokud jde o spánek a jistý deficit (což je u mě co říct), tak pokud jde o pohyb. Po třech dnech poměrně výjimečné aktivity přišla noc a den, kdy všechno dokonale zatuhlo, takže se z toho tělo dostávalo, no, jen velmi ztuha :o) Abych ho v pátek zase umrtvila čím? Cestou na Moravu...
4.5 hodiny v autě, z toho tak 3 za volantem, takže když jsme před osmou večer přijeli do Klobouk, kde nás maminka (slaměná vdova, tatínek se zrovna toulal po Českém ráji) netrpělivě očekávala, měla jsem pocit, že chůze je pohyb, který mi vůbec není vlastní, a že je to něco, čemu se raději budu vyhýbat, protože to bude asi strašně bolet.
Se S. nebylo tou dobou už k vydržení, protože pořád doufal, že se dozví nějaké předběžné výsledky voleb, i když bylo jasné, že před sobotní čtrnáctou hodinou je to zhola nemožné, ale on prostě chodil jako gepard v kleci, ležel zamyšleně na gáuči a pořád dokola opakoval, že to něchce vidět, že to bude prů*** a že jestli se dostane k moci ten d***, tak že sme v pr****. To mi bylo taky jasné, navíc jsem se na poslední chvíli rozhodla svůj hlas zahodit pro stranu bez šancí, ale jeden nikdy neví, že. A tak, dle Honzova vzoru, jsem se na to šla proběhnout. Jen tak, na půl hoďky. A co z toho bylo? Asi tak hodina praní. Moje oblíbená klobucko-lačnovská trasa totiž leží za jedním malým polem, které je potřeba oběhnout lesní cestou a na kterém se často vlhkost hromadí podle takzvaného bažinového typu, tzn. na suché cestě vznikají úseky, v nichž je možné se probořit do blátíčka dosti hluboko. Na to existuje jediná pomoc - jelikož není možné tyto bažinaté úseky nikterak oběhnouti, lze jimi pouze v co největší rychlosti proběhnout, aby se minimalizovalo proboření, ovšem značně tím zvýšíme plochu zasaženou bahnem, které se v tu chvíli rozletí na všechny strany. No a tak jsme v pátek večer ještě prali (teda praly, já a mamka, gepard ležel pořád ještě na gáuči).

V sobotu nás čekala cesta dál na východ, která se díky stavu slovenských silnic zdála vskutku nekonečná. Přestože jsme vyrazili dost časně, do Tater jsme nakonec příbyli až úderem poledne, přičemž já jsem měla řízení po víc než třech hodinách plné zuby, o své drahé mamince nemluvě, protože mě celou cestu zásobovala podnětnými úvahami a poznámkami, které jsem si jako vždy brala k srdci až moc. Sobotní odpoledne pak už bylo opravdu ve znamení voleb, S. okupoval místní televizi a téměř odmítal vydat se ven, aby náhodou nezmeškal posun některého ze sloupců grafu. Což o to, stejně pršelo, ale na mě už šla z těch uzavřených prostor depka, tak jsem ho vyhnala a nakonec jsme si užili sice krátkou a mírně navlhlou, ale zato příjemnou procházku Velickou dolinou.
Jelikož se pak večer udělalo hezky a procházka byla na mě fakt krátká, dala jsem si večer ještě krátký výklus po zdejších kopečkách (no, jedno táhlé stoupání do S.S. a jedno táhlé klesání zpět do D.S.), ale nemohla jsem být dlouho, protože jsem se musela bát medvědů, kteří se tam teď vyskytují poměrně často, a to i nedaleko hlavní cesty, takže když se to tak vezme, není v podhůří vůbec radno vylézat.

V neděli to bylo horší. Všechno se soustředilo na M., jednoho z mých mladších synovců (a kromě jiného mého kmotřence), který šel ten den k prvnímu přijímání. Což o to, událost je to velká a pěkná, ale to by se nesměl zdejší pan farář zamotat do jednoduchého příběhu na půl hodiny a musel by se ve svých X letech (něco přes 50?) naučit mluvit tak, aby slova ve větě nebyla jenom slova, ale smysluplné kusy výpovědi účelně pospojované za sebou ve stručná a jasná sdělení. Jak mám tyhle příležitosti ráda (a u Annina 1. přijímání jsem si i poplakala), tohle bylo moc i na mě, ke konci už jsem si šla ulevit za Simonem a nejstarším synovcem Davidem, který měl to štěstí, že mohl hlídat mrně M.M., která spokojeně spala.
Po obědě jsme rovnou sedli do auta (kde mě musel po 40minutách trochu si zdřímnuvší S. vystřídat, zavíraly se mi oči) a bylo to tu zas, nekonečná cesta do Klobouk (tentokrát z většiny v dešti), na kterou plynule navázala cesta do Brna a následně Prahy, které jsme dosáhli 22.22, pěkný čas, ale to je tak všechno, co na té cestě bylo pěkného. Tedy pravda pokud pominu, že úsek Klobouky - Brno byl extrémně bezproblémový, vynahradila nám to beztak D1.
Krom toho, že se o víkendu konaly všemožné cesty autem a rodinné oslavy a tak, což mě udrželo poměrně dost zavřenou pod střechou, musím teda uznat, že rodinné prostředí dokáže být někdy pěkně demotivující. Moje maminka to vystihuje nejlépe slovy: "Pane Bože, ty už jdeš zas běhat?" případně "Už jsem se lekla, že jdeš zas běhat", když zjistí, že jdu jenom s manželem na procházku. Bráchova rodina má k pohybu přístup vlažný, ale ti mě spíš varovali před medvědy. A tak, i když jsem v neděli vstala časně a měla šanci jít se proběhnout (jediná chvíle z celého dne, kdy jsem mohla urazit kus vzdálenosti pěšky), odpískala jsem to, protože jsem měla pocit, že už by si o mně všichni mysleli, že jsem fakt blázen. No, jak se to vezme. Jsem zvyklá se hýbat. A to aspoň tak, že chodím pěšky místo abych se vozila. Ale když ráno vstanete, po snídani se autem odvezete do kostela, autem se převezete z kostela do restaurace a rovnou odtud vyrazíte na 650km dlouhou cestu na západ, jak z toho má být člověku dobře???

Jak vyplývá z dané víkendové situace, ještě v pondělí jsem se z toho vzpamatovávala. V úterý jsem se na to chtěla už vybodnout a jela ráno zkontrolovat puntíky do Krčáku. Bolelo to pekelně, 10km v kuse jsem teď párkrát dala jen na páse ve fitku, hlavně kvůli času a počasí. Ale zase jsem potkala Cyrila a hnedka mě to naladilo. Příště mu musím říct Dobrý den. Vypadal chudák tak smutně... Chtělo se mi říct mu, že i když se do té Sněmovny nedostali a i když ho spousta lidí nemá ráda, že proti němu nic nemám a že na něho nemávám proto, že se mu chci vysmívat, nebo mu říkat, že je vůl, ale že mě těší, že ho poránu vidím takhle běžet, protože víme, úspěchy i neúspěchy je dobré nejen zapít, ale i zaběhnout (v mém případě někdy i vyjet). V mém případě to tedy jako lék nefunguje vždycky a stoprocentně, ale to už má důvod někde jinde a holt někdy ani přírodní léčba nestačí. Ale někdo by se divil, pohyb, obzvláště na čerstvém vzduchu, dělá divy.
Abych pravdu řekla, z úterního ranního výletu do Krče jsem si přinesla ještě jeden zážitek. Není až tak úplně pozitivní a možná bych se měla i trochu stydět, ale vím, že zas tak špatné to se mnou není, takže se tomu spíš směju. Jak už jsem říkala, parkuju většinou někde poblíž diagnosťáku, abych se co nejrychleji dostala domů (a v úterý to nešlo tak ani tak, ucpáno všude). Na tu hodinku zrána na to kašlu, abych se někam cpala a štelovala, nota bene byl přede mnou přechod a čouhala bych do cesty, tak jsem to ke dvěma autům, co stály kolmo k cestě, hodila podélně s plotem. Mám svoji logiku a dle mého jsem tím nikoho neomezila ani neohrozila. Načež se po hodince vrátím k autu a za stěračem najdu lístek (vytištěný na počítači!!!): Jestli souložíš tak jak parkuješ, tak lituji tvoji starou. No fakt. Tak to teda chudák moje stará. A chudák ten, co se mu kvůli jedné hodině mého parkování chce tohle vytisknout, vystříhnout a dát mi to za stěrač. Leda by měl pro podobné příležitosti připravenou zásobu podobných lístečků v kastlíku nebo v kapse. Ani bych se nedivila. Takže bacha na mě, jsem strašlivě mizerný souložník :o)))
Teď mě ovšem napadá - nemohl mi to tam dát Cyril?????

Ve středu jsme se vypravili kromě jiného do kina. Ještě předtím jsem stihla spinning, ze kterého jsem chtěla odejít dřív (právě kvůli tomu kinu), ale jelikož se to semlelo tak, že jsem tam byla jenom já a instruktor, nejen že jsem musela poslouchat a odjet všechny tempa, ale nemohla jsem mu přece v půlce říct, víte co, vy se tady kvůli mně snažíte, tak já to teď po půl hodině odpískám. A to jsem se jela jenom vyjet, protože mě bolely strašně nohy... Kino jsme nakonec (přes totálně ucpanou Prahu, nechápu, co se to s řidiči v dešti děje) stihli a jsem ráda, že vím, že Kuky se vrátil. Protože kdyby se nevrátil, bylo by mi o líto stejně jako Šimona. Občas si na něj vzpomenu a pořád si říkám, kde chudák asi skončil. Šimon byl můj havran. On totiž byl původně mojí sestry, ale když byla válka v Jugoslávii a moje sestra už byla trochu větší (o 7 let větší než já), rozhodla se Šimona poslat jako humanitární pomoc dětem do války. Načež jsem já (a dodnes mám tu scénu živě v hlavě, odehrála se v kuchyni, u obrovského pytle, kam jsme dali různé oblečení a tak) spustila nářek, že to přece nemůže udělat, protože tam se střílí a vybuchují tam bomby a granáty a já jsem toho chudáka užuž viděla ležet někde v prachu na cestě, jak je všude kolem jenom spoušť a prach a střelba a oheň (no znáte takové ty válečné scény z ulic, jak se tam na zemi válí všecko možné), a on tam chudák sám mezi tím. A spustila jsem nářek tak ukrutný a srdceryvný, že místo nad dětmi v Jugoslávii se moje rodina slitovala nade mnou a od té doby byl Šimon můj. Prošel se mnou kus základky, střední a nastoupil se mnou na vysokou. Pak jsem potkala velkého Šimona (shoda jmen je čistě náhodná :o))) a havrana mu dala s sebou, když jel na rok do Skotska. No a tam asi Šimon zůstal.

Včera, ve čtvrtek, jsem se zadumala v knihkupectví. Užuž jsem si koupila tu zelenou knihu, běžci vědí, ale přeci jen byla trochu drahá a jelikož tipy sbírám z RUNu a z webu, asi se mi do toho nechce úplně investovat. Ale možná časem bude potřeba trochu ten trénink systematizovat, běhám pořád pro radost, ale moc se nelepším, je to možná trochu tím, že jsem pořád těžší, než by bylo potřeba, ale hlavně tím, že běhám pořád stejně rychle a možná pořád zbytečně vysoko tepu. Jenomže mně se nechce pořád věřit, že méně je někdy více, ono je to tak těžké... Místo naučné literatury jsem z obchodu odešla s posledním dílem Stiega Larssona, protože jsem ho sestře slíbila (až o prázdninách, ale tak dlouho se to nedá vydržet) a měli ho za super cenu, no nekupte to. Hlavně tak budeme mít všechny tři díly pohromadě a cokoliv je v knihovničce mojí sestry, z toho mám většinou užitek i já :o)
Mimochodem, objevila jsem další ze série krásných literárně výtvarných počinů pro děti - Tři tatínci a maminka. Jsem zvědavá, jak se jim bude líbit :o)))

Poslední zpráva, která mi vrtá hlavou - příští úterý, samozřejmě že zrovna, když jsem v práci, přijede jeden z mých norských idolů, ušatý Erlend. Je to první spisovatel, kterého jsem dokázala přečíst v originále, a i když se jeho koncepty i motivy ve spoustě děl neúnavně opakují, pořád je pro mě představitelem svěžího a nekomplikovaného psaní o pohledu na svět, který mi, ač nejsem muž s krizí identity, není úplně na hony vzdálený. A mimochodem, na tu radost z Erlenda (i když to budu muset ještě nějak vymyslet s tou prací) jsem se musela jít proběhnout. Přestalo pršet a fartlek jako skandinávský vynález (sice švédský, ale v norštině to znamená úplně totéž) se jevil jako dokonalý trénink pro druhou fázi tréninku, neb ta první byla sice vyklusávací, ale v dešti na páse, a to je nuuudaaa :o)

Nuž hybaj do boje proti nudě, přichází první ze série slunečných dní, tak ať si je užijeme!