Jak to bylo s Erlendem (a taky trochu o kole)

Naposledy jsem tu myslím hodnotila čtvrteční fartlek minulého týdne. Následovalo pár pěkných, možná až moc pěkných (a hlavně horkých) dní.

V sobotu jsem se zúčastnila odpoledního semináře Krav Maga pro ženy, kde jsme byly celkem 4, z čehož 3 jsme patřily do rodin "instruktorů" + 1 byla kamarádka. No jo, tak to chodí, když se organizuje přes fejsbůk a neplatí se vstupné předem. Když je pak náhodou hezký den, nikomu se nechce jít se mlátit do tělocvičny. Ale přiznávám, jak jsem měla strach, docela mě to bavilo. Určitě i Simona, který pomáhal Pepovi s trénováním a dělal figuranta - několikrát jsem ho nakopla tam, kde nedorůstá, a párkrát pěkně přetáhla přes záda, takže chudák musel uznat, že i když ty rány hodně brzdím a bojím se jít do toho naplno, rozhodně bych se potenciálnímu násilníkovi ubránila.

Večer nás čekala hamburger párty, která se myslím velmi vydařila, nacpali jsme se hovězím ažaž, já si pokecala s Davidem (Ir, t.č. v ČR) a i když jsme se na ty hory jídla slejzali jako švábi na pívo, bylo to prima. Jo a taky jsem po dlouhé době upekla buchtu (protože já nepeču moc, neb pro dva se to nevyplatí a my si to neumíme nechat "do týdne", protože když ta buchta je a jako že je většinou dobrá, jíme, jíme a jíme, dokud ji nesníme) a S. mi hned zakázal ji nadále péci, neb byla plná tvarohu, čímž také převelice jedlá a chutná, což je nebezpečné. Samozřejmě, že jedlé a chutné bylo i všechno ostatní, takže jsem se jako obvykle nehorázně nacpala, což mělo následky...

...druhý den, kdy jsem si po obědě u rodičů chtěla na chvilku vyjet na kolo. Tak nějak jsem cítila, že to nebude ono, nohy nic moc, nechala jsem tedy radši Pepinu doma a vzala bike. Rozhodla jsem se nakonec pro lesy kolem Grybly, kde se mi to až na ten příšerný stoupák od Kamenného Přívozu moc líbí a tentokrát mi ani ten stoupák nepřišel tak strašlivý a nekonečný jako v říjnu, kdy jsem si ho dala k narozeninám (aspoň se mi dobře pamatuje, kdy jsem tam byla naposled). Ale co si budeme povídat, jelikož pod helmu nenosím šátek, lilo ze mě úplně stejně, pot mi kapal do očí a z nosu dolů a vůbec. Nějak se mi už ale v tom vedru nechtělo blížit se ku Praze, nedělní odpoledne na trase od Sázavy je vražedné a od Kamenice do Prahy to není žádný med, zvlášť když teplota přesahuje 25°C. Potupně jsem tedy nechala odvézt z Nové Hospody domů autem.

V pondělí, neb jsem měla kus dne volný, jsem se chystala na reparát s Pepinou. S. navrhl, že mám někam popojet autem, aby se tak zbavil možnosti, že za hodinu zoufale zavolám "Přijeď pro mě!", tak jsem Pepku naložila a jelo se do Kamenného Přívozu, odkud jsem si chtěla dát menší neb větší okruh někam na jih. Den to byl pitomej, pořád mi něco padalo, několikrát jsem se vracela pro různé zapomenuté věci a ani ta vyjížďka mě nebavila. Jediné, co mě pobavilo, byla skupinka tří chlapíků, co seděli na lavičce před konzumem v Přívoze a konzumovali lahváče. Vedle toho minikonzumu byla taky pošta, před kterou jsem zaparkovala. Vybrala jsem z auta kolo, přezula se, vyrazila a z půlky kopečka se vrátila zase k autu přizvednout sedlo. Chlapi chudáci nestíhali. Pak jsem se jim na hodinku a tři čtvrtě ztratila a zase jsem si to přihnala z druhé strany, pořád tam seděli a pořád popíjeli a klábosili. Ale nic neříkali. Zato já jsem celou cestu přemýšlela, jestli jsem je neměla poprosit, ať mi to auto tam hlídají, ale očividně nebylo třeba, byli zodpovědní ažaž :o)

V úterý konečně nastal den D, pro mě tentokrát s Erlendem. Přišlo mi to jako naprosto bláznivé, že člověk, na kterého 7 let čekáte, se tu najednou objeví na jeden den, řekne pár vět, podepíše pár knížek, a je pryč. Je pravda, přijel sice na křest knihy Tiché dny v Mixing Part, ale podle mého si ji ten den do knihkupectví http://www.knihyfiser.cz/ přišlo koupit jen pár studentů. I když u nás Loe poslední dobou vychází jako na běžícím páse, Katka K. překládá jako divá, pořád je to záležitost několika desítek, možná stovek nadšenců, kteří jsou rádi, že u nás z norské literatury vůbec něco vychází. Stieg Larsson z Erlenda nikdy nebude, jeho jednoduché a nekomplikované "drobnůstky" budou těžko konkurovat "velkým" příběhům. Ale koneckonců, buďmě rádi, že vychází. Ne všichni si ho totiž můžou přečíst v originále, že... Tak ta svíčková... (což mi připomíná, že naše okřídlené cimrmanovské hlášky už začínají nabírat trochu jiný rozměr, co umřel Smoljak, už nic nebude jako dřív) Erlend přijel v úterý na FF a hodinku povídal o tom, jak píše, a četl ze své poslední knížky a já mu úplně visela na puse, na očích, na něm celém, jako malá holka. Když jsem mu dávala dvě knížky k podpisu, kolena se mi třásla, hlas se zadrhával, koktala jsem - no hrůza děs, co si budeme povídat, zpátky v pubertě.
A co mě z celé jeho "přednášky" potěšilo nejvíc? Jak podle toho, co říkal, tak z odpovědi na mou otázku vyplynulo, že je přesně ten typ autora, který už jsem si myslela, že neexistuje, ale kterým jsem doufala, že Loe je - jeho krátké a nekomplikované příběhy vznikají naráz, ve chvíli, kdy dostane nápad, ví, o čem a co bude psát a během poměrně krátké doby to dá na papír (do PC), pak udělá minimum změn a knížka je na světě. Inspirován reálným životem, nebo jen tak podle fantazie, na tom nezáleží, ale píše pro tu potřebu a píše, jak to cítí. Tak nějak bych psala já, kdybych byla spisovatel. Jen já bych nedokázala být tak krásně minimalistická. No, je to krásný pocit, když chlap, kterého si 7 let nějak představujete, vás nezklame tím, jaký nakonec doopravdy je.
Kolegyně v Brně měly kupříkladu na návštěvě Bjarteho Breiteiga. Je to takový mladý progresivní norský povídkář, vypadá trochu jako metrosexuál (ale vlastně je to typický Nor, protože o sebe pečuje, chodí do solárka, má moderní sestřih a ještě ke všemu je asi i chytrý!), stojí taky rozhodně za přečtení a uznávám, že je dobrý, ale na mě možná až trochu moc dokonalý. Jediné bezvýznamné plus u mě má, neb pochází z Kristiansandu, což je moje zamilované město, jinak ovšem mu něco chybí. Nebo možná nadbývá. Holky se nad ním samozřejmě rozplývaly, a koneckonců je chápu, já kdybych viděla tak pěkného a chytrého chlapa, asi bych taky tála, ale pořád si říkám, že pro mě má asi až moc předností, a tím je o kus míň zajímavý. Oč více si cením zachmuřeného a odtažitého mistra "temných lidských příběhů" L.S.Christensena, o co víc mi je sympatický civilní ušatý Nor v teniskách, co umí napsat knihu na jeden zátah a nevkládá do ní žádné velké složitosti? :o)))

Ale teď už zpátky k "tréninku".

Ve středu jsem měla zase chvíli volno, tak jsem to vzala na biku směrem na Hostivař, kde jsem ještě nikdy nebyla. Teda jednou jsem tam byla u přehrady, ale to je děsně dávno a vůbec si to nepamatuju. Tentokrát jsem prozkoumala cestu ze Záběhlic na Háje, přes Milíčák do Újezda (tam už to znám, svého času jsem tam jezdila docela často) a pak už jsem pokračovala dál na Průhonice, Čestlice a Benice. Vracela jsem se přes Dobrou vodu, ale ještě předtím jsem chvilku táhla jednoho cyklistu do Křeslic (no, spíš jsem zdrhala jako blázen, aby to vypadalo, že ho táhnu), za což jsem si vysloužila uznání :o) Až na to, že on chudák nevěděl, že takhle bych to dlouho nevydržela. Kolem Dobré vody bylo na chvíli dobrodrůžo, spousta bahna a břehy podemleté tak, že jsem se chtě nechtě opět pěkně pocvičila v technice, ale aspoň to nebyla nuda. Což se nedalo říct o cestě kolem vypuštěné Hostivařské přehrady, kde to tak akorát smrdělo.

Dnes (sobota, 12.6.) jsem měla v plánu vytratit se hned ráno, protože na odpoledne strašili s bouřkama, ale spíš by mi to bývalo pomohlo pokud jde o to horko. Bylo totiž úplně stejně hnusně jako předchozí dny a jelikož jsem se vyhrabala z domu až v 9, užila jsem si polední žár ještě v sedle. Naštěstí jsem první třetinu docela pospíchala, takže to pěkně foukalo, druhou třetinu jsem se schovávala v lesích kolem Cukráku a až ta třetí třetina kolem Berounky mě stála (půl)litry potu, taky trochu z nervů, protože někde před Radotínem mi došlo, že mobil není v zadní kapse ani v báglu na biku, takže jsem ho musela někde vytratit, ale naposledy jsem ho měla v ruce u Cukráku, takže vracet se a hledat ho by mohlo znamenat taky celý den. Tak jsem se na to, přiznám, až příliš jednoduše, vybodla. Doufala jsem, že ho někdo najde a že se tomu někomu dovoláme, protože jestli ho nikdo nenajde, dost těžko bych ho našla já. Provoz tam totiž byl jako na Václaváku. Tedy kromě toho Cukráku, kde by se ztratilo kde co, i já, nejen mobil, a už by nás nikdy nikdo nenašel.
Ještě jedna drobnůstka - do Vraného jsem to kolem řeky, neb je to po rovině, docela hnala. Je pravda, že kvůli in-linerům to šlo pouze omezeně, ale úspěšně jsem předjížděla hobíky ve skupinkách a dělalo mi děsně dobře, že si to takhle frčím (nikoho rychlejšího jsem nepotkala zajisté jenom proto, že opravdoví bikeři by tuhle trasu v životě nejeli, je to pod jejich úroveň). Takhle jsem kus za Zbraslaví předjela staršího chlapíka (no, tipovala bych mu kolem 60) s moc pěkně vyšvihanýma nohama, ale bez helmy. Tak jsem se šoupla před něj a nasadila tempo. A on za mnou furt visel. Tak jsem si říkala, dědku jeden, to se Ti to veze, ale co kdybych zabrzdila, to by sis asi nabil hlavu, co? a užuž jsem přemýšlela, jak se ho slušně zeptat, proč nemá helmu, a taky že se se vlastně s cyklistama bez helmy nebavím. Jenomže ve Vraném děda promluvil a poděkoval za vsezení, že jsem jela moc hezky a že už byl trochu unavenej, tak že děkuje, že jsem ho táhla, no prostě jako obvykle jsem vyměkla a řekla, že nemá zač, že tady po rovince to jede samo, a žádná poznámka na chybějící helmu, žádné drahoty. Ach jo. Kdy já se konečně naučím lidem říkat, co si myslím? Třeba bych ho v jeho věku už nepředělala, ale třeba taky jo, kdo ví.
A mimochodem, když jsem přijela domů a asi po čtvrt hodině přemýšlení, co a jak budu bez mobilu dělat, jsem ho při svlékání dresu hluboko v kapse objevila. Ještě že tak. Ten balvan, co mi v tu chvíli spad ze srdce, byl určitě slyšet až na druhém konci zeměkoule.

Večer jsme byli domluvení na krátký běh se Simonem a Fandou (protože Fanda se Simonem chodí, na Krav Maga, a docela se do toho běhání obul, a Simon by měl, resp. bude muset, protože ho na podzim čeká kurz a zkoušky a musí mít vytrvalost), no, moc se mi po tom dopoledni nechtělo, ale nakonec jsem se odhodlala a bylo z toho příjemných 5km na vyklusání, prokecala jsem je s Fandou, zatímco S. za náma obíhal a přeskakoval lavičky a odpadkové koše a přírodní překážky, aby si ten běh trochu ozvláštnil. Taky vůbec nic neříkal, prej proto, že se musel děsně soustředit na to, aby ho to bavilo. Tak nevím, jestli vůbec kdy budeme běhat spolu. Protože běhat spolu úplně potichu, to neni ono...