No need for twinkie, gimme some Giro

Mimochodem, kdo si toho ještě nestačil všimnout, máme tu Giro. Tedy Giro d'Italia, jeden z nejznámějších cyklistických závodů (vedle Tour de France a Vuelty). Což o to, ve čtvrtek (27.5.) se jela už 18. etapa, takže to není žádná novinka (mimochodem, strašně jsem se těšila, že třeba kousek uvidím na vlastní oči, až budeme v té Itálii, ale ona je ta Itálie pěkně veliká a jako naschvál se závodí úplně jinde, než jsme se vyskytovali my - bother...), ale pro mě, jelikož momentálně nepřijímáme žádné televizní kanály, čili TV doma máme, ale tak akorát na pouštění DVD, nikoli na sledování dění ve světě, byl tak trochu svátek, když jsem si šla ve čtvrtek odběhnout svých pár km na pás (protože do Krče jsem nemohla a navíc se mraky honily tak, že nikdo nedokázal s jistotou říct, že se nevrátím z půli cesty durch) a mohla si k tomu pustit Eurosport.
Samozřejmě, ještě ve mně doznívalo nadšení (a spánkový deficit) z Itálie, o to emotivnější však byl můj přístup k celému záznamu. Etapu přenášeli živě a já se koukala bez zvuku - do uší mi duněla moje motivační hudba a před sebou jsem viděla jenom ty neuvěřitelně výkonné borce, co jeli jak stroje, tak jsem si tak vzpomínala na to svoje šolíchání, koukala na ně, jak jim to jde, jak jim ty nohy jedou a čas na km se zkracuje a zkracuje a hnalo mě to dopředu... no... neuvěřitelně.

I tu jsem si vzpomněla na jednu epizodu mého oblíbeného seriálu Family Guy, He's Too Sexy For His Fat. Kromě jiného je o tom, že Chris, tlustý Griffinovic synek, se stydí za svou tloušťku a Peter, jeho otec, mu pomáhá s tréninkem. Snaží se ho přemluvit k běhání na páse, ale Chris běhání nesnáší. Tak mu vrazí na hlavu takový ten záchodový zvon, na jehož konci je na šňůrce přivázaná křupka, kterou když Chris uvidí, snaží se ji okamžitě chytit, čili se ochotně rozeběhne. Moc pěkná scéna.
No a takhle jsem dopadla já včera. Vůbec se mi nechtělo a ani čas, ani kilometry na tom páse neubíhaly. Chtělo by se ven, ale od víkendu to jaksi nechtělo vyjít. Ale jakmile jsem před sebou viděla ty cyklistické nohy, jak jedou v pravidelném (dosti šíleném) rytmu, hned jsem se rozeběhla taky rychleji. A pak jsem s celým pelotonem finišovala a když projeli cílem první, i já jsem slavila vítězství, zase jsem jednou překonala sama sebe.

A ještě jsem se přitom pokochala :o))))))))