Where do I belong?

Dnes jsem dlouho přemýšlela, než jsem vyběhla. Mám za sebou ne příliš vydařený týden, kdy jsem se znovu přesvědčila o tom, že i když si říkáte, že tohle je zlý a když to překonáte, už to bude lepší, přijde něco dalšího, co vás vykolejí, a vy zase padnete. Můj boj se někdy zdá quijotovský, ale v zájmu návratu ke "zdravému" rozumu neškodného magora jsem ho ještě nevzdala. A pořád ještě jsem přesvědčená, že i když na splíny běhání nefunguje stoprocentně, je lepší běhat a jezdit aspoň trochu, než se úplně vzdát. Ale ještě než se dostanu k tomu dnešnímu běhu, musím tu zmínit dva články, díky nimž mi myšlenky utekly právě tímhle a žádným jiným směrem.
První se týká dělení společnosti na kasty, které je patrné u mladých lidí. Abych pravdu řekla, nejen u mladých...
Druhý článek je součástí posledního čísla Respektu a "přílohy" Respekt na nohou - můžete si ho přečíst v čísle 24 na straně 50 a následujících. Jmenuje se Co ví chytrá bota a věnuje se problematice sdílení sportovních výsledků v sociálních sítích. Pro mě jakožto uživatele blbýho fejsbůku, českého MyTreneeku a mezinárodního RunSaturday to bylo zajímavé počtení.

Ale teď k tomu názvu a prvnímu článku. A taky k dnešnímu běhu a koneckonců k celému mému sportování. Nejen teenageři mají zcela jasnou představu o tom, kam kdo patří nebo nepatří a kdo je nebo není pro jejich "kastu" přípustný jako kamarád. Čím dál tím víc mám dojem, že podobné kasty se najdou mezi sportovci. Protože jak to tak sleduju, jak je tak občas potkávám, poslouchám, čtu (a tady je dobré poznamenat, že čtu vlastně jenom ty, kteří mi mají co říct), získala jsem dojem, že i mezi sportovce je dost těžké se zařadit.
Jak už jsem psala, dnes mě stálo jen to "vyběhnout" hodně přemlouvání. Ale měla jsem chuť si dát po měsíci konečně něco delšího a tak jsem vyrazila, kvůli absentujícímu autu na branický okruh. Jelikož počasí bylo až na trochu toho větru téměř dokonalé, nebyla jsem s touhou po troše toho čerstvého pražského smogu sama. A tak, když běžíte a potkáváte spoustu lidí, pěšky nebo na kole nebo na in-linech, nevyhnete se tomu, abyste je pozorovali, aspoň po tu chvilku, než vám zmizí z dohledu.
Když běžím po nábřeží, pravidelně mě v rychlosti míjejí bikeři, kteří jsou očividně na začátku nebo na konci příšerně dlouhé trasy, kterou si děsně užívají, kdo by si to taky neužíval, když mu ty nohy takhle pěkně jedou, to je radost pohledět. Bohužel někdy mám pocit, že "radost pohledět" platí i pro ně, protože na ostatní většinou koukají trochu pohrdavě a zásadně nezdraví, neprojevují sympatie, tedy pokud zrovna nesedíte na superkole a nejste sličná bikerka držící závodní tempo.
Pak jsou tu cyklisti bez helmy, ty bych snad radši ani nezmiňovala. Na kole se jim očividně líbí, ale helma by jim asi kazila image nebo co, a tak na ni kašlou. Občas tihle "sebevrazi" za jízdy ještě telefonují a velmi málokdy dávají dobrý pozor, co se kolem nich děje. Jo, ještě jeden typ "bezhelmáků" - postarší pánové a dámy, kteří si buď myslí, že se to k nim už nehodí, nebo jsou prostě jenom potvrzením pravidla - starého psa novým kouskům nenaučíš.
Existují taky cyklisti, co se očividně minuli sportem, který provozují. Jako jednoho ze zástupců bych vzpomněla na mladíka, který mě včera předjel - hrouda svalů, hrudník tak široký, že by ho bylo na dva chlapy, skoro měl problém se na to kolo srovnat, no postě kde ten se vzal na kole, to mi nešlo z hlavy. Očividně to nešlo z hlavy ani klukovi, co jel proti mně, za tím kulturistou se ohlédnul a jenom nevěřícně zíral...
Občas potkáte taky cyklisty-pohodáře. Mají nebo nemají helmu, jedou výletním tempem a co mají na sobě není první a poslední nejdůležitější věc. Na nic si nehrají a jenom si užívají pobyt venku. Bohužel občas se jim stává, jedouce ve skupině, že se zakecají a přestanou dávat pozor, případně jezdí v chumlu, takže nemáte šanci je objet.

Tytéž typy najdete mezi in-linery. Akorát na in-linech jezdí ještě o něco víc těch takzvaných "šampónů". Jednoho jsem dneska (už 19.6.) potkala - dokonalá figura v přiléhavých šortkách a tílku, dokonalé brýle, nagelované vlásky, všichni na mě koukejte, zastavím uprostřed "téčka", dám si ruce v bok a budu se rozhlížet, abyste mě nemohli objet ani obejít, abyste se mnou museli pokochat...

Běžců je o něco míň druhů - buď jsou to vystylovaní pánové a dámy, kteří se sotva zapotí, protože běhání vlastně nepotřebují - dokonalí už jsou a tak nepotřebují ani hubnout, ani překonávat limity, ani závodit.
Pak tu máme dálkaře - ty mám většinou nejradši, protože je na nich vidět, že běh jm přináší radost, proto jím tráví dlouhé hodiny. A většinou jsou rádi, když potkávají "spolubojovníky", byť tito jsou pomalí amatéři, a zdraví. Na takové lidi se většinou zazubím nebo zvednu ruku na pozdrav a říkám si, kéž bych někdy taky cítila tolik lehkosti co oni.
Zajímavou skupinou jsou běžkyně - na těch je většinou poznat, proč běhají. Hodně jich chce zhubnout (nebo to tak aspoň vypadá) a při běhu se tváří děsně zarputile. Podezřívám je, že bojují s vůlí a samy se sebou tak vydatně, že jim nezbyde pozornost pro ty okolo. Koukají upřeně před sebe nebo do země a málokdy zdraví. Nebo se prostě jenom stydí??? Běžkyně - závodnice většinou nepotkáte. Ale když jo, minou vás závodní rychlostí a bez povšimnutí.

Ach jo. Já vím, že to teď vypadá, že ty lidi nemám ráda. Ale jediný, koho fakt nemám ráda, jsou "cyklisti" bez helem. Těm bych nakopala. U těch ostatních mě štve akorát jedna věc - že vůbec neprojevují sounáležitost s okolím. Já teda nevim, ale je asi tak milion lidí, co jsou lepší nebo horší v tom, co dělají, než já. Ale potkáváme se na stejných trasách, všichni děláme něco, co nás baví (teda aspoň si to myslím) a každý to děláme po svém, ale prostě máme něco společného. Tak přece nemůže být tak těžké se jeden na druhého zakřenit, zamávat, ono to kolikrát člověka strašně povzbudí, když mu dáte najevo, že máte radost nejen z toho, že jste venku vy, ale taky oni. Protože i když je ta pitomá cyklostezka přecpaná, buďme rádi, že lidi nesedí doma a vypadnou ven...
Já třeba vím, že jako běžec nejsem extra rychlá a jako cyklista stojím za ***, protože mě pořád někdo předjíždí. Jsem holt ve všem strašně průměrná a na závodníky nikdy mít nebudu. Ale když mi některý z nich náhodou řekne, že jedu pěkně, nebo se prostě jenom usměje, a to i když se zrovna potýkám s tou vůlí a jedu děsně pomalu a nemám dokonalé oblečení a vybavení a kde co, strašně mě to povzbudí. A naopak když potkávám akorát lidi, co jsou zahledění jenom sami do sebe a myslí si, že celý svět pařtří jim, strašně mě to nebaví. A to je přece škoda, nechat si takhle kazit náladu.

Mimochodem, když už jsme u té průměrnosti, co se týče běhu, byl tento týden zatím výjimečně nadprůměrný - díky počasí a časovému presu téměř nulové kolo, ale běh v pondělí 10 + 4.8
středa 9.14
čtvrtek 9.43
pátek 15.71
celkem 49.08 km, to je za poslední měsíc určitě nejvíc.