A zase jako voda...

...utekl další týden. A jelikož té vody poslední dobou zas tolik nebylo, docela si užívám, že za oknem právě šumí prvomájový déšť, který se mi asi hned zítra líbit přestane, ale teď je zase večer, já sedím nad prací, nechce se mi do toho, mám toho zase tolik na srdci, co bych chtěla sdělit, a nevím, odkud a kam to vzít, za který konec uchopit a do kterého časového prostoru to nekonečně dlouhé psaní vměstnat. A tak to bude opět příspěvek na fáze.

Fáze I., 1.5.10, 22:23
Jenom velmi krátce k minulé neděli a výletu do Vídně. Nestihla jsem totiž popsat náš hororový zážitek z uvěznění v automatickém parkovacím domě. Tedy, uvěznění... Jelikož cesta byla delší, než jsme čekali, hrozně jsme spěchali. A na mši v St. Stephans Domu jsme jeli skoro pozdě. 10:15, kdy začínala, jsme se prodírali okolními uličkami a navigace ne a ne najít to "naše" parkoviště. Tak jsme zamířili do nejbližšího, přímo pod katedrálu. Překvapil mě zamřížovaný vjezd a jakoby slepá ulička. Opatrně jsem vjela, načež nám světelná tabule rozkázala, že ať si všichni kromě řidiče koukají vylézt z auta a taky z kufru ať vyndáme věci a anténu ať sundáme. Říkáme si, to je ale divné, no co už, asi to tu mají malé. A tak Simon vyleze, já zmáčknu čudlík, načež se otevře klec, kam mě to, zuřivě blikaje, láká. Vjedu a klec se zavře. Tak. A jsem v pasti. Dál nemůžu, prý si mám vyzvednout lístek, ale automat mi ho nechce dát, Simon je za dvojí mříží a nemůže se ke mně dostat a z reproduktoru nějaký hlas říká něco německy, ale nerozumím mu, ne proto, že německy, ale proto, že nesrozumitelně, jak už to z reproduktorů různých automatů bývá. Několikrát se pokouším marně vydolovat z automatu lístek a poněkolikáté si pozorně pročtu trojjazyčné, opět zuřivě blikající, instrukce. Ruční brzda - mám. Vystoupit z auta - mám. AHA! Zavřít za sebou dveře! Automat se umoudřil a po stisknutí čudlíku vyplivnul lístek. No jo, ale co teď? Co s tím lístkem? A co s autem? Vezmu si pro jistotu zbytek svých věcí a auto zamknu. Cože to mám dělat? Lístek validovat? Aha. Tak si beru ještě jednou lístek, čímž se otevře první mříž a já můžu k validátoru. Mříž se zavře. Nemůžu ani k autu, ani k Simonovi. Validuju lístek. Otevřou se vrata před autem a auto někam zajede. Slyšíme jenom podezřelý hluk, Simon se tváří ještě vyděšeněji než já, protože mu došlo, že teď nám to to auto asi sešrotovalo. Pustí mě to k němu. Oba na sebe koukáme jak paka a přemýšlíme, jestli svoje auto ještě někdy uvidíme a v jakém stavu. V kostičce? V kuličce? V několika malých balíčcích?
Odpoledne se vracíme na místo a po zaplacení fascinovaně sledujeme na monitoru, jak to našlo naše auto, které výtah vyveze z jeho kukaně, dále posune dolů a směrem tam a onam a šup šup už vyjelo do výdejní klece, která je taky ještě zavřená. Trochu mě zarazí, že je auto pozpátku, v tomhle miniprostoru couvat, to bude asi těžké, ale jsem ráda, že auto "žije". A hele, ten dům je fakt chytrý - auto je na točně, která nám ho dokonce před otevřením klece nastaví správným směrem! NO TOTOK! Poprvé po dvaceti letech si připadám jak idiot z východu na výletě do zemí západních, kde dnes znamená před sto lety.

Jo a úplně bych byla zapomněla na fotky - hier:

Wiener Tag

Fáze II., 1.5.10, 23:58
Tento týden jsem práce až tolik neměla, ale jako obvykle, dost jsem nestíhala (protože já umím nejlíp nestíhat, když žádnou práci nemám). Nejhorší jsou ty cca hodinové prostoje, kdy nemá cenu začínat novou práci, ale nechcete je úplně proflákat. V pondělí ráno jsem se takhle rozhodla dát si žlutou trasu v Krči, pěkně v 7 ráno, počasí téměř letní, jedna báseň. To jsem ovšem netušila, že po osmé mi bude téměř zabráněno dostat se domů a na 10 se svědomitě dostavit na první lekci tohoto týdne. Ach ty zácpy, a to mám na mysli teď hlavně ty dopravní. Od Kunratic ke křižovatce pod nemocnicí jsem se posunovala už 20 min. a nebyla ani v půlce, tak jsem to objela přes kus Libuše a paralelně o kus dál, ale stejně to stálo, domů jsem přiběhla šílená, smyla ze sebe veškerý pot a pádila dál.
V úterý jsem se ke Krči přiblížila kolmo při extrarychlém výletě z domu na nábřeží a po branické cyklostezce na Krč a přes Kačerov zpátky, porušila jsem tak snad všechny pravidla o jízdě na kole, co mám (hlavně to o tom že pod 35km nemá cenu kolo vůbec vytahovat, o jízdě ve městě a po chodnících nemluvě), ale aspoň jsem si vyvětrala hlavu (pokud to v dopravní špičce ve 14h odpoledne jde...).
Ve čtvrtek, maje cca dvě hodinky, což je minimum na převlíct se, dojet tam, uběhnout hodinu, dojet zpátky, umýt se a zase se převlíct, jsem, upomenuvši se na dávnou radu T., zaparkovala úplně jinde, ještě kus pod hlavní krčskou křižovatkou. A i když jsem si ten největší kopec musela takhle vyžrat v podstatě hned na začátku trasy, což se mně ani mým nohám moc nelíbilo, nadšeně jsem zjistila, že jsem se opravdu vyhnula tomu nejucpanějšímu místu, co na trase mám.
Kromě toho nám do Krče ve čtvrtek přivezli kadibudky a pěkně mi je rozmístili po trase, za což jsem nesmírně vděčná, už se mi po nich stýskalo :o)))

Fáze III., 2.5.10, 14:33
Ve snaze přeladit mysl do trochu "intelektuálnější" roviny po náročném obědě a dopoledním stěhování (ne mém), vracím se ke psaní a zjišťuji, že jsme skončili někdy u čtvrtka. V pátek jsem se snažila věnovat práci zaměstnávající mozek, trochu jsem ji proložila stěžováním si vlastní matky na vlastního otce (on se opravdu a regulérně zbláznil, ale o tom někdy jindy, pokud tedy vůbec kdy) a zakončila návštěvou divadla. Tentokrát Švandova, s inscenací Peníze od Hitlera podle Radky Denemarkové. S hrůzou jsem zjistila, že celý kus ve mně vyvolává stejně negativní pocity jako knížka a že jak jsem si po jejím přečtení říkala (pominu drobné jazykové nesrovnalosti, které mě v ní rušily), že podruhé tenhle příběh "už nedám", přečkala jsem to bez úhony, zase s trochu pocuchaným vědomím, svědomím, duší a kdovíčím ještě. Jelikož se hra zabývá otázkami vpravdě nelehkými a lidé se v ní snaží vyřešit něco, co pro mě osobně je z lidského hledislka neřešitelné právě proto, že neznám nikoho, kdo by nikdy v životě neudělal nějakou tu věc, na kterou pyšný není, je dost problematické o tom vůbec psát. A i přes jisté nedokonalosti inscenace samotné (nikdy nikdo a nic dokonalé není, v tom je to kouzlo) jsem ráda, že jsme kus viděli. A očividně se líbil i Simonovi, což je dobře.
Kromě toho jsem v pátek volala do obchodu, jehož jméno nesmím vyslovit, jak to vypadá s Pepinou. Odbyli mě s tím, že mi přece zavolají, až to bude. Ani mě nenechali se zeptat, jestli s ní můžu počítat na příští víkend, kdy už mám naplánovanou Tour de Moravský kras, no to jsem zvědavá, co z toho bude. Trochu mě mrzí, že na mě občas "lidi od fochu" působí, jako by vlastně všemi "hobíky", kteří nejsou dost "profi", opovrhovali. Jejich chování je sice korektní, ale člověk, který si chce koupit kolo a nic o něm neví, je pro ně naprosto nepochopitelný blázen. Fajn. Tak neumím lepit. A nevím, co je přesmykač a jestli se ta trubka jmenuje tak nebo onak a jak se jmenuje ten silniční druh pedálů - NO A CO? To jako znamená, že nemůžu mít dobré kolo a dobře na něm jezdit? A že když na drahé kolo dám levný díl nebo nebude dokonale ladit, protože prostě do toho (a do běhání a jiných věcí) investuju už i tak dost, že jsem jako outsider? Že když nenajedu každý víkend 300km a netrávím veškerý volný čas v sedle nebo na závodech, že nepotřebuju vědět, kdy a v jakém stavu mi kolo vrátí? Ono by možná stačilo se snažit té slečně, co si to kolo kupuje, vysvětlit, co a jak, případně kdyby se něco pokazilo, jestli je schopná si ten nebo onen šroubek dotáhnout sama, protože ona neni tak blbá, šroubovák nebo francouzák do ruky vzít umí, žárovku v autě taky vymění, akorát jí občas trvá, než na to metodou pokus - omyl přijde. A vozit všechno do servisu s tím, že "ono to někdy bude a my se vám ozvem", to mě teda nebaví. Tak. To jsem se tu spravedlivě rozčílila. Ale tohle kastování mezi sportovcema mě nebaví. Já nechci být závodník, ale chci být dobrej hobík, co sice dělá sport pro radost, ale taky toho dost dokáže (na něčí poměry je pak s 10km běhu a 50km na kole blázen, že jo, na jiný poměry zase neni dost dobrý - no fajn). Je fakt, že mě taky nebaví jet na kole s někým, kdo se plouží 30km půl dne. Ale občas o tohle nejde. Můj "trénink" a společenská záležitost setkání s milýma lidma jsou dvě věci, které se nemusí nutně 100% překrývat. Občas to jde sladit, chce to jen trochu tolerance. A dost. Kašlu na věc.
Včera byl první máj a já musela dopoledne zajet k rodičům, tak jsem se rozhodla to spojit s během, doufaje konečně v něco delšího. Počasí přálo, bohužel, načasování příliš ne, taky neznámý terén dělal své, sice jsem si to pobíhání po lesích a prázdných silnicích kolem Radlíku děsně užila (a asi si to užili i ti strašlivě rozštěkaní psi v Chotouni a Pohoří, o místních obyvatelích vidoucích podobný úkaz očividně prvně nemluvě), poprvé jsem běžela s flaškou za pasem, běžela jsem hodně lesem, docela hodně do kopce (a logicky i z kopce), kvůli terénu docela pomalu a v závěru z toho byla zase jenom destítka, ještě k tomu s nejmizernějším časm, co znám, ale bylo to prima. Hlavně ten les. Přeskakovat kořeny a kaluže, to je moje :o))))
A tím asi tento týden zakončím, už toho bylo ažažaž.