Kam se ten víkend poděl?

Někam se mi záhadně ztrácí čas. A bohužel mám pocit, že s ním i veškerá moje zbývající energie. :o(

Ale vezměme to pěkně popořádku. Páteční odpoledne jsem strávila nekonečnou procházkou přes půl Prahy. Sluníčko pražilo jako blázen, alergeny se vznášely ve vzduchu a já pomalu přestávala dýchat, takže se mohlo v závěru dne zdát, že pláču pro Balabána, ale plakala jsem jen a jen z té alergie, z Balabána mi bylo jenom hodně ouzko. Ale říkala jsem si, že mu věnuju chvilku zamyšlení při sobotním kontemplačním výjezdu osamělého cyklisty (cyklistky).

S. měl pro sobotu naplánován "výlet" na Libušín, kde ve chvíli neprozřetelnosti přislíbil účast, tzn. musel být v 9 ráno na nácvik, pak se tam půl dne flákat, aby ve 3 odpoledne nastoupili s ostatními bojovníky do šiků na dvou stranách a "jako" bojovali (o bitvě samotné potom). Mně se tedy naskytl volný (půl)den, ovšem bez auta, tak jsem trochu řešila, kam a jak vypadnout. Jediné pojízdné kolo byla kroska, na které mi mimochodem v pátek stihli dobří hoši z bikebros. vyměnit pláště za trochu vzorkovatější (rozuměj - s výraznějším vzorkem), abych mohla do terénu, když teď mám na silnici Pepinu (t.č. na reklamaci), tak jsem se rozhodla využít přítomnosti poloprázdného auta mimo Prahu a dojet od nás na Libušín, s nějakou tou zastávkou, neb mapa slibovala po cestě několik pamětihodností.
Vyrazit se mi nechtělo, v noci jsem totiž nemohla skoro vůbec spát (alergie, sluníčko, únava, kdovíco), takže jsem se ráno cítila jako pěkná troska. Ale jak to u nás bývá, trosky se vždycky nějak zmátoří a stejně bylo času dost, na Libušíně jsem měla být cca ve 4 a víc než 4 hodiny v sedle jsem trávit nehodlala. To je totiž problém toho, když je člověk osamělý cyklista - nemá se moc na koho koukat, s kým se bavit, koho se držet, s kým dělat pauzy a tak... Tak pořád jede dál a dál, výš a výš a níž a níž a zase dál, až má otlačený zadek, bolavé nohy a zatuhlá záda.
Vyrazila jsem něco po jedenácté a vzala to po nábřeží směr Prokopák, oujé, oblíbená to destinace běžců, jeden tam běhává pravidelně, jakož i bikerů, jeden tam taky jezdí docela často :o))) První radost mě čekala na nábřeží - bylo těsně před polednem plné inlinerů (inlajnistů?) a ti že ne a ne a neuhnou. Do toho chodci a kolisti slimejši, co si vyjeli na odpolední výlet do města (chce se mi říct do Průhonic, ale tam by asi nedojeli), člověk si chvilku připadá jako king, i když se tak vůbec necítí. To mi připomnělo mého češtináře ze základky, taky pořád říkal něco o slepých a jednookých nebo tak něco...
Ještě než jsem zvládla podjet hlavní silnici a vyjet na barranďák, došlo k první kolizi. Přede mnou slečna, raději už si nepamatuju, jestli měla helmu (ten den ji neměl skoro nikdo), ale byla taková... no... nebyla štíhlá, ani trochu. No a ta slečna jako že pojede na Modřany. A já že pojedu na Braník. A najednou slečna otočka, stojí v protisměru, kouká na mě, já koukám na ni, přibrzdím, chci ji objet, načež ona se očividně lekne a žuch!, naklopí to a spadne. Tak se ptám, jestli je v pořádku. Ona zamumlá něco jako I'm ok, I'm ok, já si nehezky pomyslím něco o neštíhlých příslušnicích zaoceánských potomků původních Evropanů a jedu dál. Na druhé straně barranďáku, u stoky, co jí někteří říkají potok, mě málem sejme skupina deseti výletních kyklistů bez helem, co vyjedou zpoza rohu. Pomalu se o mě pokouší infarkt, ale ještě před Prokopákem potkávám očividně dálkového běžce a trochu se uklidním, když si řekneme Ahoj! a jeden na druhého se usmějem a společně přejedem/ přeběhnem silnici :o)
V Prokopáku je spousta lidí, asi nějaký dětský den. Hromada pěšáků. A cyklistů. Celá žhavá. A tak se půstím do míst, kde už jsem nebyla... no... hodně dlouho. Minitunel je pořád na svém místě a nepustím se do něj ani náhodou. Sochy okupují opalující se civilisti. Vražedný minikopeček opět nevyjedu (až jednou tohle místo na krosce vyjedu, řeknu si, že jsem fakt dobrá). U Vinettoua mě překvapí velké šutry a trochu na nich ujedu, takže taky kus tlačím. Zahnu doleva do mlází a zjistím, že jsem zase ztratila cestu a vrátím se na ni vytlačením kola do dalšího (tentokrát opravdu nejetelného - v tomto směru) kopečka. Načež se přede mnou zjeví postava v maskáčích. A za ohybem cesty číhají mladíci s puškami. Kouknu na zem a vidím spoustu bílých kuliček. V tu chvíli je mi jasné, že jsem se zatoulala až tam, kam normálně nejezdím. A přestože vím o airsoftu své, trochu mě překvapí kluk, který se vynoří kousek opodál - tak velkou brokovnici jsem ještě neiděla (a teď mám na mysli fakt brokovnici, nic jiného :o))))). Průjezd Prokopákem mi dal opravdu zabrat. Ale za výrazný úspěch považuji to, že jsem nezabloudila na žádné sídliště, anobrž jsem se ocitla správně v Řeporyjích, kam jsem chtěla. Jsem na začátku své cesty a už teď mám zápis na půl hodiny.
Z Řeporyjí chci do Hájku a snažím se najít tu starou křížovou cestu k Loretě, co vede od Hostivic, ale opět se nepohodnu s mapou, takže se musím spokojit s výhledem na poslední zastavení těsně u Hájku, které vidím za polem po pravé straně. Na Hájku, jak jinak, je brána zavřená. Sem nás vzal Filip loni na jaře, ještě v rámci předsvatební přípravy, provedl nás celým areálem a královsky nás pohostil a já a s. na ty chvilky myslím moc rádi vzpomínáme. Ale co, tentokrát jsem se zdržet nemohla, takže se jelo dál (vždyť to říkám, osamělý cyklista to má těžké). Čekal mě pseudohrádek v Červeném Újezdě (příšerné) a pak Unošť a pak už jsem nabrala azimut do Lán, na zámeček. Pravda, opět jsem si trochu zajela (to je tak, když se jeden spoléhá na neexistující silniční značky a ne na mapu), ale nakonec jsem se do Lán dostala a dokonce jsem i našla vchod do toho očividně příšerně rozlehlého objektu. Pravda, musela jsem zaplatit vstupné a kolo nechat u vchodu, ale paní pokladní byla moc milá a dokonce mě nechala opřít si kolo o zeď za dveřmi pokladny, když jsem zjistila, že sice mám zámek na kolo a klíček, ale bohužeů tyto nejsou vzájemně kompatibilní (od čeho jsem to probůh zase vzala doma klíček? nebude někde chybět?), abych se mohla projít po zámeckém parku.
Ano, stálo by to za delší procházku, ale s 60km v nohách už se mi moc procházet nechtělo. Navíc po vyznačených cestičkách (na což mě upozornil jeden z hlídajících vojáků, který předtím dost nesmlouvavě přesvědčoval jakési mladé rodiče, že vlezli za ochranný plůtek na cestičku, kam se nesmí a ať se koukají vrátit stejnou cestou, včetně dítěte, no potěš, co kdyby chtěli třeba zastřelit pana prezidenta, který si právě na letním sídle u čaje pročítá nový článek o své osobě v sobotních novinách?), což je pěkná nuda. Takže jsem se zase rychle spakovala, skočila si na WC (tam byla taky moc usměvavá a milá paní, z toho jsem byla totálně vyřízená, v Praze v životě takhle usměvavou paní na hajzlíku nepotkáte!) a rozhodla se vzít to na Libušín nejkratší cestou (původní plán byl oklika, ale byly 3 pryč a mně tuhly nohy a mému pozadí se v sedle už vůbec nelíbilo - kolenům se bohužel zase nelíbila jízda ze sedla, takže už jsem nevěděla, jaký styl zvolit, abych si ulevila :o))).
Dorazila jsem kolem tři čtvrtě na 4 a bohužel, ještě jsem stihla podstatnou část "bitvy", která se (i díky mizernému komentátorovi) neuvěřitelně táhla, sluníčko pražilo, místní mládež se díky němu opila mnohem rychleji a mnohem intenzivněji a já ani neměla kam hlavu složit, aniž bych se bála, že mi na ni někdo šlápne, případně s ní provede jiný rituální obřad, který by na mně mohl zanechat nesmazatelné následky. Dala jsem si po sto letech vařenou kukuřici, pustila mp3 a čekala na konec. Naštěstí i nekonečné bitvy k němu jednou dospějí, Simon se sbalil neuvěřitelně rychle a během půl hodinky jsme už jeli ve třech plus kolo domů.
Naprosto si nedokážu představit, že zas jednou budu jezdit o něco víc. Tentokrát to hodilo něco málo přes 70km a mám pocit, že se z toho můj zadek už nikdy nevzpamatuje (což umocnil taktéž dnešní supertajný výlet, ale o tom snad potom, teď už jdu konečně spát). Zítra začíná pracovní týden a já ještě vůbec nejsem ready.