Když město rozkvete a co dělá tučňák ve středu odpoledne

Můj život se začíná pomalu převracet naruby. Začala sezóna. Začaly všemožné sezóny. O té alergické už tu tuším řeč byla, o cyklistické o něco míň a ta běžecká se taky pěkně rozběhla. A jelikož práce má sezónu furt, o té tu řeč nebude.
Se začátkem sezóny začalo najednou přibývat zážitků, repsektive barevných střípků v rámci jinak všedněšedých dní a možná právě proto je nestíhám zaznamenat. Protože já to neumím stručně, že jo...

A tak se dostanu jenom ke dnešku (a to ještě budu ráda, když sdělím všecko, co jsem chtěla).
Tak jak že je to s tím kvetoucím městem? V úterý nebo středu učím ráno vždycky v centru a jelikož se s V. na norštinu scházíme tak akorát přesně na osmou, dám si cestou pěkně kapučíno do termohrnku a projdu se po Václaváku a pak čekám na Příkopech a koukám po lidech, co chodí na osmičku do práce. A dneska jsem taky koukala a viděla jsem kromě pracujícího lidu taky dvojice ve žlutých tričkách zásobené taštičkami na peníze a žlutými květinkami. Ano ano, dnes byl květinový den, den boje proti rakovině. Už 14. ročník, člověku se nechce věřit. A když tak vzpomínám na všechny ty kytičky, co jsem kdy doma měla, na všechny ty různobarevné stužky, je prima vidět, že tenhle projekt vyšel. Protože když jsem ráno sledovala ty "květináře", uvědomila jsem si, že je to snad jediný den, kdy nemusí chodit kolem lidí a doprošovat se jich, aby si něco koupili a tím přispěli, ale že je lidi zastavují sami a sami chtějí kytičku. Stejně tak já. Málem jsem se za jednou z dvojic rozběhla, abych je dohnala a získala kytičku, ale pak mi došlo, že jich bude kolem jistě ještě dost a taky jo, jak se na osmou rozcházeli na svá stanoviště, odchytla jsem nějaké další a zakoupila a přispěla a koukala kolem a měla radost z toho, kolik kytiček vidím. Většina žen už je měla připnuté na saku, kabelce či batohu, kytičku, co se nosí s hrdostí, která se kupuje s radostí a ne jen proto, že vás někdo uprosí.
Tak z toho jsem měla radost. Takových kytek kolem a nikde žádné alergeny! :o)))

A co dělá tučňák ve středu odpoledne? To je jednoduché. Po nedělním běhu a kole, pondělním fitku a úterním dlouhém běhu se v úterý večer dušuje, že ve středu, ať je jakkoli, nikam nevyrazí. A pak se mu nechce pracovat, venku je nádherně, před sebou dva dny pracovně nabité až do večera, tak do půl třetí nervózně posedává, sem tam něco udělá, ale vlastně jenom kouká ven a vydrží to právě tak do té půl třetí, kdy na sebe navlíkne tučňáčí obleček, nasedne na modré kolo (protože to červené už pár týdnů prostě neexistuje...) a vydá se do ulic. Jenomže tučňák (nebo spíš čutňák, jak říká jeden známý) lidi rád nemá a tak sjede z cesty a jde si vyšlápnout kopeček, aby zjistil, že nohy fungují, nohy jedou, raz dva raz dva v pravidelném rytmu, silnice utíká dozadu a kolo ho posunuje dál a dál, výš a výš, přímo doprostřed zeleného klidu.
Proč tučňák? Protože po zimě si jako tučňák trochu připadám, taková trochu neohrabaná, se zakrslýma nožičkama (ne zas tak malýma), trochu exot mezi pěšáky i bikery, no, pořád lepší čutňák než slon (přes sloní období už jsem se snad přenesla).
Ale zpátky k příběhu. A přestaneme hrát hru s tučňákem.
Tam nahoře jsem se konečně cítila zase trochu jako já, radost z čerstvého vzduchu (pokud ho všecek ten pražský smog nepřebil), z pohybu, trošky sluníčka a kol, co se točí, jak jim moje nohy řeknou. Objela jsem si pár krásných míst, pokochala se krásnými výhledy a zkusila pár trochu krkolomných sjezdů a výjezdů a docela mi to nad očekávání šlo. Je pravda, že místy jsem se dostala do bodů, kdy jsem začala sama se sebou konverzovat (něco jako játy) a nadávala si, že jsem zase sjela ze značené cesty, že sjíždím z kopečka, který není na moje chabé brzdy dělaný, a že jsem se asi zbláznila, protože jestli tady z toho kola spadnu (a že to nebylo v tom terénu vůbec nepravděpodobné), nenajde mě nikdo a bídně tu zhynu sama a opuštěná v té zelené nádheře, od hlavy k patě pokrytá bahnem (jako správná bikerka :o)))). Jinak je ovšem všechno zpět ve starých kolejích - ztrácím se, hodně dlouho se hledám, učím se pokoře s každým kopcem, s každým kořenem a šutrem a čerpám radost z každé vybalancované nerovnosti a každého vyšlápnutého kopečku. A to všechno se dá stihnout za tři hodiny. Včetně bloudění na staveništi pod novým mostem u Radotína, porušením zákazu vstupu na soukromé pozemky u golfového hřiště a jízdě proti proudu lidí, v čemž jsem mistr, ať už se pohybuji jakýmkoli způsobem a prostředkem.