A Tough Guy

...aneb jak jsem potkala legendu, kterou skoro nikdo nezná.

Jeho jméno už tady padlo. Je Izraelec a jmenuje se Gil, Mr. Itay Gil :o)
Samozřejmě, vůbec bych ho nebyla potkala, kdyby nebylo mého muže, který měl zase to štěstí, že se mohl účastnit semináře pořádaného italskou IDS. Ale náhody, které náš osud velmi organizovaně řídí a směřují, protože věřím, že to nejsou náhody, nás dostaly na konci května kamsi na severozápad Itálie, kde se kluci setkali s legendou Krav Maga a boje proti teorismu vůbec. A nejen kluci :o)

První setkání jsem tu už popsala - já v běhacím (v 8 večer ve slunečních brýlích a tílku), on takový trochu nedůvěřivý chlapík, co se bavil s mým mužem, který mu v tu chvíli vysvětloval, co všechno o něm slyšel a jak moc ho obdivuje :o))) Vysvětlila jsem mu, že si jdu odběhnout své denní penzum (hodinka, 10km, podle toho, co se namane) a že se později možná uvidíme v hospodě. Trochu jsem byla nesvá z toho, jak si mě prohlíží (ano, všimla jsem si dost přesně, jak mě sjel pohledem od hlavy až k patě a chvilku jsem si říkala, jestli v tom mám hledat něco jako líbí - nelíbí, ale koneckonců, co je mi po něm, že, nějaká izraelská "modla" mě přece nemůže rozházet.
Večer jsme se potkali v hospodě a to už bylo o poznání zajímavější, vyslechla jsem si spoustu historek ze služby i ze života, taky nějaké ty "dirty jokes", co čekáte, od drsných chlapů na setkání drsných chlapů, že? Vzhledem k tomu, že já, S. a Pepa jsme byli téměř jediní, kdo tam mluvil anglicky, byli jsme taky jediní, s kým se Itay bavil. Takže jsme měli možnost užít si jeho živlu, a to doslova, do sytosti. Po prvním večeru jsem nabyla dojmu, že tohle přece jen není pro mě. Poslouchat o tom, jak kdy kde co vybouchlo, jak kdy kde kdo koho zlikvidoval... Ono toho nebylo až tak moc, povídalo se především o boji v praxi a potřebě účinné obrany, což bylo pro kluky hlavní, ale i tak - já jako ženská jsem měla co dělat, abych to udýchala :o)

Čím dál víc mi to vrtalo hlavou. Čím to je, že chlapům to násilí tak učarovalo. A čím to, že někteří lidi prostě vidí svět jinak. A pak jsem si přečetla pár článků a viděla pár videí a začalo mi to být docela jasné. Itay je člověk, který celý život prožil v zemi, kde terorismus nezačal být reálnou hrozbou po 11. září 2001. Žije v realitě, kde jsou sebevražedné atentáty a boj za svobodu na denním pořádku. A jelikož mu není jedno, jak se jeho blízkým v tom světě bude žít, rozhodl se s tím něco dělat nejlíp, jak umí. Všechno, co se naučil, se snaží využít tam, kde je to potřeba, tj. v boji proti „těm zlým“. No jasně, těžko se nám určuje, kdo je „ten dobrý“ a kdo „ten zlý“, nota bene když jde o konflikty v zemích, které jsou nám na hony vzdálené jak co do kilometráže, tak kulturou. Ale já Izraelcům tak trochu straním, víme? Jsou přece národ vyvolený :o)

Když jsem koukala na to video, co je o pár příspěvků níž, a když jsem si to spojila s tím člověkem, co jsem minulý týden potkala, tak nějak jsem si uvědomila, že si asi fakt zaslouží obdiv. Za to, že po tom všem, co má za sebou, v čem žije, s čím pracuje, je to úplně normální, neuvěřitelně veselý a skromný chlap, co má rád svou ženu a svoje děti a co chce, aby byl svět „trochu lepší místo k žití“. I když prostředkem je jistá míra násilí.

Co mě vedlo k tomu, že ač jsem pacifista, najednou jsem začala tohle "násilí" tak trochu chápat? Přesvědčil mě článek, ve kterém I.G. popisoval jeden sebevražedný útok, při kterém se muži, kterého kdysi cvičil, podařilo „zneškodnit“ sebevražedného atentátníka. Za prvé ho dokázal mezi ostatními rozeznat. Což je samo o sobě pro mě věc obdivuodná. Že už mají natolik zmáknutou psychologii těch lidí, že i když na první pohled nevidíte, že by něco skrývali, jejich pohled a chování vám napoví. Za druhé ho dokázal zneškodnit ve chvíli, kdy se atentátník snažil vzít s sebou na onen svět co nejvíce civilistů. A za třetí, ještě stihl zakřičet na lidi v kavárně, kde se celá scéna odehrála, a dostat je taky na zem. Jasně, tehdy při tom útoku zemřelo asi... přes 10 lidí, tuším. Ale co vyplynulo ze zprávy, kterou jsem pročítala? Že nebýt znalostí, zkušeností a schopnosti onoho muže, mohly být ztráty nepopsatelně větší. A to je v kostce ono. To, co se v jejich přístupu objevuje pořád dokola. Víme, že často útoku zabránit nelze a že ke ztrátám dojde. Ale naše snaha je, aby tyto ztráty byly minimální. Bohužel nejde o to, zachránit všechny. Víme, že to často není možné. Ale možná jeden mrtvý voják zachrání deset jiných lidí. A už proto považujeme to, co děláme, za důležité.

A tak, i když je mi jasné, že svět, ve kterém žijeme my, je trochu jiný než ten na Blízkém východě, začínám celý tenhle podnik mého muže možná trochu chápat. Protože jsem se už x-krát poučila, že lidi jsou schopní zaútočit na druhé bez předchozího impulzu. Že ve světě existují lidi, kteří prostě jsou zlí a nehledí na to, kolika lidem ublíží, hlavně když dosáhnou svého cíle. Ať už hájí náboženství, politické přesvědčení, bojují o moc, nebo jenom o peníze.

Vlastně jsem byla ráda, že jsem nakonec jela. Protože i když si o některých věcech pořád myslím své, zase jsem poznala kus jiného světa, kus jiného přístupu k životu a pár lidí s názorem. A to je vždycky obohacující, byť bychom byli v rozporu.