Velikonoce post funus :o)))

Uplynulý týden byl na mé poměry hektický a poznamenaný dodržením termínů na poslední chvíli, ale i když mi byl odměnou víkend, kdy jsem si fakt docela odpočinula (zázrak, po týdnu ležení v posteli a dvou týdnech vyrovnávání se s následky na zdraví i restech v pracovním procesu se mi konečně zdá, že jsem se v klidu vyspala a tak podobně...), k psaní jsem se nedostala. Asi proto, že termíny, které hořely, zahrnovaly právě to psaní, takže jsem ho měla plné zuby.

Jeden by si řekl, byly přece Velikonoce, svátky, minimálně tři dny volna, tak co to tady holka mele? Jenomže z Velikonoc, které jsme se rozhodli se S. letos strávit v kruhu širší rodiny (a že je na mé straně široká až až), zatím víte jen toliko, že mám nějaké ty issues se svým tátou, který je tak děsivě stejný jako já (nebo je to naopak?), až se toho i maminka bojí, a že díky tomu jsem jednoznačně na chlapy. Tedy nejen co se chemické přitažlivosti týče (S. by jistě namítl, že i pěknou ženskou dokážu uznale obdivovat, ale to má spíš co dělat s touhou po dosažení jisté dokonalosti, kterážto je jak známo nedosažitelná), ale především pokud jde o soutěžení, předhánění, sdílení zážitků a zájmů a dojmů a motivace. No ale to jsme zase odběhli od té svíčkové (a nebojte se, ta ani na Velikonoce nepřijde).

Naše Velikonoce, i když by se to mohlo zdát, nezačaly na Zelený čtvrtek, protože jít do kostela prostě nebylo kdy (tady mluvím o sobě, pokřtěném to článku našeho prozatím dvoučlenného rodinného řetězu), nehledě na to, že jako obvykle šla celá předvelikonoční příprava do háje a i když si každoročně slibuju, že tentokrát to vezmu zgruntu a trochu se nad sebou zamyslím a trochu si přestanu dopřávat a trochu víc budu věnovat sféře duchovní, vždycky to dopadne stejně, najednou s hrůzou zjistím, že je tu Velký pátek a já se na tu velkou událost prostě "necítím". Loni to bylo trochu jiné, to už jsem pomalu připravovala dušičku na zásadní životní krok, ale letos, letos to prostě zase nevyšlo. Tak za rok?

Ani ten Velký pátek není, co býval. Z práce jsem upalovala domů balit, abychom mohli co nejdříve vyrazit a vyhnuli se návalu na silnici, což se nám částečně povedlo, ale taky se nám přitom jako obvykle trochu nadzvedl adrenalin, protože já vždycky strašně spěchám (s vidinou 5 hodin jízdy snad ani není možné to brát v klidu) a chlapi, jak známo, spěch v této oblasti nesnášejí. Hlavně když po nich ženská chce, aby hned z tréninku přišli domů a ještě než složí věci, už je zase naložili do auta a tradadá, na ucpanou D1. Tu jsem si užila do sytosti, provoz nebyl tak příšerný, ale několik nehod nás vcelku významně zpomalilo. Před Brnem už jsem kašlala na předpisy a 130 ne130, jela jsem, jak to šlo. V Bučovicích mě dobrý můj muž vystřídal a dojel až do Klobouk, za což jsem mu vděčná, i když oproti D1 to byla pohoda. Je pravda, že to pak večer odnesl únavou, takže když jsem si to přiklusla od ségry (pěkně zničená po tohodenním cvičení, balení, řízení a miniběhu) a chtěla rozprávět s rodiči, zůstala jsem na to sama.

Na Bílou sobotu se určitě nemá pracovat nebo tak něco. Já ráno vstala a šla s autem do myčky, pro jistotu jsem ho vyluxovala a když už jsem byla ve městě, stavila jsem se na chvíli v kostele, aspoň si zahrát na to rozjímání. Šlo to blbě, bez té předvelikonoční přípravy to je jako když chcete po příchodu z house party cvičit jógu. Aspoň tak nějak si to představuju. Po deváté jsme měli být opět u ségry, tentokrát už oba, ale když jsem si to o čtvrt na deset přihasila domů, v pokoji tma a mamka se děsně divila, že jako jestli měla S. vzbudit, že přece to ona nemůže. No jo, nemůže, ale kdo jiný to sakra za mě udělá??? Tak nic, návštěva sestry odložena na 10:00, S. zvládl velmi rychle snídani i balení a 10:30 už jsme vyráželi z VK směr Púchov - Žilina - Poprad - Tatry. Nebudu zapírat, i když mi táta tvrdil, že to trvá 3 hodiny, v skrytu duše jsem doufala, že se nám podaří to zvládnout rychleji. Jenomže ne ne, dálnice na Slovensku je rozkouskovaná a má víc mezer, než dálnice. Krom toho vyjeli v sobotu všichni sváteční řidiči, co jich po slovenských vesničkách je, takže jsme se ploužili a ploužili a už mě to přestávalo bavit, ale říkala jsem S., počkej až za Ružomberok, tam bude dálnice, tam Ti to dám a budeš řídit. Jenomže z té dopravní situace (a z namáhavého přemýšlení o cestě necestě do Izraele) byl S. na místě spolujezdce tak znaven, že těsně před Ružomberkom usnul. No co jsem měla dělat? Měla jsem ho, chudáka, hnedka brutálně budit? A tak jsem si zase "užila" volantu jen já.

V Tatrách nás přivítala celá rodinka (5+1P), oběd a nádherné počasí. Rozhodli jsme se ho využít k odpolední procházce, na které mi bohužel došly baterky do foťáku a S. rozbolelo koleno ještě víc než dosud, takže jsme se po hodince a půl procházení (já vím, co chci, stejně jsem se měla šetřit!!!) v podhůří vrátili dom a jali se odpočívat. Což nebylo samozřejmě jen tak, protože švagrová, v 8. měsíci těhotenství na vrcholu svých sil, naplánovala setkání s jednou mladou rodinkou z Prahy, kde já jsem viděla dvakrát v životě ji (něco jako sestřenice z druhého kolena???), jeho nikdy a dvě děti znám jenom z doslechu. S. to měl ještě horší, vůbec netušil, o koho jde. Z celé návštěvy jsme si ale odnesli dojem, že s dětma je kříž, děti ponejvíce křičí a pláčou, a jejich křik a pláč je zákonitě o to větší, oč větší je vaše bolest hlavy (a to nikoli že jedno implikuje druhé, prostě když vám je blbě, děti budou řvát o to víc, Murphy by o tom věděl své). Já měla tou dobou (7-8 večer) už pěknou zimnici a dojem, že opět vidím k sobě se pokradmu plížit zákeřného chřipkového bacila, ale jelikož po odchodu návštěvy (a po odchodu bráchovy rodinky do kostela) nezůstal doma nikdo, kdo by dohlížel na nejmladšího, dívaje se na Ice Age II, zůstala jsem v obýváku i poté, co se S. v půl deváté odebral k spánku. Nejmladší po skončení filmu odmítal jít spát, zůstala jsem tedy ještě do příchodu rodinky, která se rozrostla v kostele o rodiče mojí švagrové, kteřížto jsou známí lpiči (lpěči) na tradicích, takže jsme se pěkně vzkříšeňově přivítali a pustili se do vzkříšeňové noční hostiny. Já, v tu dobu už s nervama pěkně nadranc, jsem se jak to normálně nedělám, v 11 v noci tak přežrala vajíčkovobramborového salátu, klobás, uzené šunky, mazance, čokolády a jiných, že jsem se sama sobě upřímně divila, že jsem to v sobě udržela a dokonce v noci spala (i když ta postel nebyla pro spaní zrovna stvořená).

Ráno na Velikonoční neděli jsem už měla chuť všechno zabalit. Svědomí černé, břicho jak šutr, nervy o nic moc regenerovanější než předtím, musela jsem absolvovat společně s ostatními 8+1 (rodiče švagrové totiž hodlali lpít na tradicích i ráno a ona jako správná dcera je pozvala na snídani, kterážto měla být pokračováním onoho nočního obžerství), což se nedalo odbýt čajem a jogurtem, protože tak to přece nejde.

Jídlo je posvěcené a jíst se to musí. Ó Bože, já se omlouvám, ale tyhle Velikonoce, to nejsou ani trochu Velikonoce, přece nemůžu slavit s hlavou plnou myšlenek na věci jako je nenávist k vlastnímu tělu, rituální vražda některých členů vlastní rodiny či přinejlepším zrada všech dosavadních hodnot zbabělým úprkem do města neřesti, Prahy... Následovala velmi dlouhá a nudná velikonoční mše (naprosto nechápu, jak může někdo ten nejkrásnější den v církevním roce takhle znudnit, to snad ani nejde, ve VK je to přece vždycky tak krásné!), pozdní oběd (ještě opět za přítomnosti rodičů) a na něj s pětiminutovou přestávkou na převlečení ihned navazující odjezd autem na lanovku na Hrebienok, která stejně nejela. S. už začínal uvnitř bublat, protože viděl, že já jsem totálně rozložená (no jo, blázinec je moje odjakživa oblíbená destinace, zvláště po rodinných sešlostech), nemohl si po obědě ani sednout, ani lehnout, ani vypít čaj, ani dojít na záchod, a na Hrebienku jsme měli zase spicha s tou mladou rodinkou, co je vůbec nezná, krom toho v restauraci, kde řvoucí děti odmítaly oběd, fronta na kafe byla nekonečná, a kam jsme se přesunuli rovnou z lanovky místo plánované procházky (která byla předem naplánována kdo, kdy, kde, jak dlouho, aniž by se nás kdo zeptal). Eh, vylhali jsme se z toho, unikli sami do přírody a dočtverali se aspoň k Veľkému vodopádu, kde se nám hnedka oblažily nervy tím vzduchem a vodou a stromama kolem a mě akorát trochu mrzelo, že bylo hnusně a že jsem rekonvalescent (majíc v živé paměti včerejší zimnici) a že není čas, že nemůžeme nikam šplhat.

Vrátili jsme se zpátky k ostatním a s pražskou rodinkou (která je jinak mimochodem moc fajn, až na to, že se zas tolik neznáme a S. neměl ani touhu se seznamovat) jsme se ještě mrkli k Malým vodopádom, a pak už šup šup zpátky.

S. měl štěstí, protože to koleno ho fakt bolelo. Ale chudák, to nevěděl, že když se vrátíme na Hrebienok, bude tam na nás čekat brácha, aby nám oznámil, že poslední lanovka dolu odjela před 10 minutami a že musíme dolů pěšky (juchůůů! a já celou cestu nahoru přemýšlela, jak to zaonačit, abych dolů mohla jít pěšky a nijak tím neomezovala ostatní!). Domů jsme dojeli v půl šesté a na šestou jsme měli naplánovaný bazén a saunu. Sice jsem se těšila, ale už jsem toho měla fakt dost. Dorazili jsme se večer s bráchou červeným vínem (S. opět odpadl jako první) a tádydády bylo tu pondělí a cesta zpátky.

Velikonoční pondělí je sice na Slovensku vyhrazeno "oblievačům" a "koupačům", mně se však naštěstí dostalo jen něžné spršky z domácího rozprašovače, za což jsem byla bráchovi i synovcovi vděčná. Můj muž, neznaje tuto tradici, se nepřipojil, což mě trochu mrzelo, ale jeho chyba, když mu uschnu, bude to na jeho zodpovědnost :o))) Po půl deváté si S. sedl za volant a jelo se. No, stejně jako cesta tam, bylo to náročné. Kousek za Tatrami začalo krápat a když jsem v Martině volant přebírala, pršelo už vytrvale. Načež jsem si před hranicemi s ČR s hrůzou uvědomila, že jsem asi nechala na botníku peněženku s doklady. Tzn. volant opět do rukou muže, já na sedadlo spolujezdce a před sebou 300 km příšerné nudy. Naštěstí jsem v Brně zjistila, že peněženka je jen umně schovaná pod bundou na zadním sedadle, a tak, až se vyhrabeme od další sestry, kam jsme byli pozváni na oběd, můžu zase sednout za volant a S. si bude moci po obědě zdřímnout. A že to chudák potřeboval. V Brně nás jako obvykle přivítal plný dům, kde se čtyři děti ne a ne shodnout, či je co, kdo co komu bere, kdo komu ubližuje a kdo má či nemá právo se urazit. No blázinec, ale to je tak na velké svátky, kdy se všichni sejdou naráz a nejlépe ještě s návštěvou, vždycky. Děti prostě neudržíte. A tak když jsme ve tři Brno opouštěli, byl S. ze všeho nejvíc rozhodnutý, že děti ne. Chudák sestra, má dojem, že na něj mají návštěvy u nich špatný vliv, ale já se obávám, že je to spíš rozvětvenost naší rodiny a její touha se více a více sdružovat s dalšími lidmi a bočními rodinnými liniemi, ze které jímá hrůza ostatně i mě :o)))

Cesta do Prahy byla opět poznamenána deštěm, houstnoucím provozem, neohleduplnými řidiči a touhou být doma, kterou jsme museli ještě na chvilku potlačit, protože posledními dvěma body našeho nabitého programu byla návštěva tchánů (hodina) a návštěva Intersparu (díkybohu jenom asi půlhodina). Domů jsme dorazili v kolik? Asi o půl osmé? Už si to ani nepamatuju, upřímně řečeno, mám celý ten velikonoční víkend trochu v mlze. Ale teď, po týdnu, kdy už jsem se ze všeho vzpamatovala, můžu nezaujatě říct, že to bylo prima a děsně jsme si to užili. jenom doufám, že Velikonoce nebudou muset někdy být i víckrát do roka. :o))))))))))))))))