Rekonvalescence a džíny

Dnes to bude jen krátké, ale co z toho, moje "terapie" stejně zabírá jenom na lamy, i když přiznávám, za každou lamu, co moje výlevy čte, jsem neskonale vděčná. Tímto chci u příležitosti Velikonoc poděkovat "kolegovi v běhu", pokud tak vůbec mohu nazývat někoho, koho vlastně neznám, a kdo běhá dvakrát rychleji než já, přestože je starší a těžší (tak to u chlapů občas bývá) - jeho přístup k životu v poklusu je mi inspirací :o)

Přiznávám, inspiraci čerpám tu i onde, miluju sáhodlouhé e-maily o sportovních i jiných úspěších a zážitcích jiných, které jsou mi kořením mého tak častého utápění se v malichernostech.

A v neposlední řadě je mi inspirací člověk, který má odvahu jít za svým cílem a zařídit si život tak, aby mohl dělat, co ho baví, a tak být šťastný.

Je zvláštní, že do jednoho jsou mi inspirací chlapi - mnohem míň se zaobírají pocity a strachy a obavami, co kdyby a jak by a proč ne. Chlap vidí před sebou cíl a pokud si je jist, že na to má, jde za ním, a pokud přijdou překážky, většinou je zhodnotí a když to jde, překoná je. Když to nejde, pustí je z hlavy. Nebo najde jinou cestu. Jeho priority, pokud nejde o ženské, jsou většinou jasné a má v nich pořádek. Ví, co chce, co víc, a co ze všeho nejvíc. A všechno, co dělá, si dokáže náležitě užít. Pane Bože, někdy chci být chlap :o)))

Tomu říkám óda na chlapy. A zvláštní, inspiroval mě k tomu chlap, který je úplně jiný. Mnohem víc jako já. Je mu dobře přes šedesát a magor jsem z velké části po něm :o)

Tak jak je to s rekonvalescencí? Je to pěkná nuda. Jsem ještě pořád unavená, díky rozdrobenosti pracovních povinností jsem si mohla v pondělí i ve čtvrtek přes den zdřímnout, byť na 20 minut, což považuji za neuvěřitelné rozmazlování se. Ale bohužel to bez toho nešlo. Dnes (minutu před půlnocí na Velký pátek) jsem to už nevydržela a šla na chvilku do tělocvičny a teď mě bolí celé tělo jen za té půl hodinky s vlastní vahou (a dvěma kilovými činkami). Ona ta vlastní váha teď stojí za to, radši ji nechci vědět. Připadám si naprosto nepohyblivá nejen vzhledem k pauze v tréninku a zimním kilům, ale za ty dva týdny nic nedělání i díky nějakému tomu "rekonvalescenčnímu bonusu". No jo, normální ženská, pořád řeší ty kraviny...
Dnes večer, po půl dni sezení v autě cestou k našim, jsem se vydala na návštěvu k sestře, co bydlí 10 minut pěšky od rodičů. A ejhle, ač bylo přes den 15 stupňů, večer v Kloboukách nad očekávání přituhlo, takže moje mikina a bundička CRAFT by sice na běh postačily, ale nikoli při chůzi. A tak jsem přidala do kroku :o) Jenomže po neplánované půlhodince u ségry přituhlo opravdově k nule a domů jsem tak spěchala, že ty moje vlnitý Mizuna se úplně samy rozeběhly. Přiznávám, měla jsem na mysli laskavou radu velkého běžeckého guru, že když začnu moc brzo, bude mi návrat výkonnosti trvat dvakrát déle, ale když je člověku kosa jako blázen a 10 minut si chce zkrátit na 5, džíny nedžíny, běžet se musí. I když ty džíny jsou teď hodně těsné, a tudíž se v nich běží pěkně blbě. Ale po necelých dvou týdnech jsem i v těch pěti minutách omezeného pohybu měla pocit, že se mi vrací chuť jít zase dál. A nejen jít :o)

Btw. jednou tátu překonám. Věřím tomu.