Za hory za doly

... mé zlaté parohy... Nebo jak to vlastně bylo :o)

Po Velikonocích jsem měla hodně námětů ke psaní – třeba jaké to je být posledním ze tří – čtyř sourozenců, jaké to je mít rodinu plnou dětí a být černou ovcí, jak nadlidský úkol je dát dohromady projekt a žádost o grant a v neposlední řadě jak se rozběhávají nohy v rekonvalescenci. Ale právě kvůli tomu projektu a deadlinům a nějaké práci navíc jsem vůbec psaní nezvládala, včetně emailů.

Tak jsme se dostali až k tomuto víkendu, který byl pro mě opravdovým (no, dozvíme se brzo, proč ne ještě tak úplně opravdovým) začátkem sezóny – konečně bylo počasí a já měla čas a auto, takže nic nebránilo tomu, abych vyvětrala svůj druhý nejoblíbenější dopravní prostředek (nejoblíbenější, pokud budeme brát v potaz snahu přispět k neznečišťování ovzduší, neboť auto, přiznávám, je sice nej a nej na delší vzdálenosti, ale pořád ještě jsme tak úplně nevyřešili to s těma penězma a benzínem a spalováním a splodinami).

Popravdě, v sobotu jsem byla docela ráda, že mám auto, protože jsem si aspoň pro výlet zajistila motivaci – jela jsem totiž „zkontrolovat“ S. na Malešov, kde pomáhal s opravou tvrze. Přiznávám, chtěla jsem si udělat delší výlet, chtěla jsem vypadnout za Prahu a taky jsem ho poslední dobou moc neviděla – tak proto. Ráno mi trochu trvalo, než jsem se vyhrabala – poprvé všechno sbalit, už jsem na kole nebyla ani nepamatuju (naposled někdy v půlce listopadu), takže jsem se několikrát vracela a tak. Taky jsem si sbalila rezervy pro všechny eventuality. Nesmím nic ponechat náhodě. Jo a taky bylo super, že jsem zjistila, že na danou oblast mám ještě mapu – je to myslím Posázaví a Třeboňsko, je tam i Kutná Hora a Malešov.
Po pátku, který byl zase jeden z těch příšerných dní, které by se radši měly zapomínat nebo vymazat, mě bolela strašlivě hlava, měla jsem opuchlé oči i nos (a to i díky mému věrnému příteli, pylu, jenž se momentálně vyskytuje všude kolem) a trochu jsem se bála, že z výletu toho moc nevyždímám. Ale řízení auta, byť na silnici vždycky v duchu bojuju se všemi tupci okolo, je pro mě naprosto výborný způsob relaxace, obzvlášť jedu-li sama, nikam nespěchám a vím, že mě v cíli čeká něco příjemného. A taky jo. První milou věcí byla sedlecká katedrála, kterou jsem míjela. Santini, ach Santini. Moje srdeční záležitost :o) Malešovská tvrz ovšem taky není k zahození. Pozemek je to sice na tvrz celkem maličký, ale moc hezky se to tam vybarvuje, práce jde majitelům i všem ostatním od ruky a jednou to bude dokonalé místo.
Předala jsem S. proviant, co jsem načerpala cestou u McD a vydala se na svou první letošní vyjížďku – otestovat jak kolo, tak hlavně moje nohy (od nemoci, což už je tři týdny, jsem seděla zatím jen dvakrát na spinneru, a to ještě v příšerné formě). Vyrazila jsem po nějaké stezce, co se mi zalíbila na mapě, a projela pár zdejších vesniček a lesů (trochu mi to připomnělo ty křivoklátské). Fotit se mi moc nechtělo, jedinou zastávku jsem udělala u zříceniny tvrze Sion, poslední husitské bašty, dobyté 1437. Pak už jsem raději nezastavovala, trochu taky proto, že jsem se bála, že bych se už nemusela rozjet. Ale všechno ok, ze Sionu jsem se dostala až do Košic a k Rozkoši a všechno kolem bylo krásně zelené a nikde skoro ani živáčka, kromě závěrečných pár kilometrů, kde jsem asi třikrát předjela jednoho a téhož klučíka v teplákách a šusťákovce, protože tu jsem fotila, tu jsem blbě odbočila, a vždycky jsme se zase potkali. A nejlepší bylo, že když jsem pak odjížděla z Malešova směrem na Uhlířské Janovice, předjela jsem ho už o notný kus dál. Zajímalo by mě, odkud a kam měl tenhle kluk namířeno, vypadal, že jen tak nalehko vypadl z domu, ale za tu dobu, co jsem ho potkala, ujel minimálně 15km. A to jsem měla na začátku strach, že se mu ty tepláky zamotají do středu. Cestou zpátky jsem to vzala k rodičům, kde jsem vyplavala bolavá záda a pak domů, nezdálo se to, ale byl z toho výlet na celý den.

Malešov a okolí

Doma jsem se začala pomalu připravovat psychicky na dnešek, který jsem vyhradila pro Pepinu, mojeho nového Spešla. Měla jsem v plánu vyrazit od rodičů z Libně (čímž odpadá výjezd z Prahy a zároveň jsem si zajistila potréninkovou buchtu, čajík i možnost vyplavání). Přiznávám, srdce jsem měla v kalhotách – trasu jsem neměla otestovanou, takže jsem vůbec netušila, jaký bude povrch, jestli to po včerejším výletu utáhnu a hlavně – jestli nepíchnu. Protože to bych byla nahraná – neumím lepit a navíc mám náhradní duši jen na crossku. No prostě, nervy jako prvorodička. To moje švagrová dnešního dne (resp. noci) zvládla svůj čtvrtý porod jistě s mnohem menší trémou.

Vyrazila jsem něco po jedenácté, stejně jako den předtím. A hned za vesnicí jsem zjistila, že kolo jede, kupodivu, a já s ním, jako namydlený blesk! Že i když se mi ty převody zdály těžké, na tom lehkém kole to člověk cítí úplně jinak, že SPDa nejsou tak děsně utáhnuté, jak se mi včera doma zdály (bála jsem se, že to na první křižovatce naklopím, ale víc povolit nešly), a i když je rám možná o pár milimetrů větší, záda mě budou stejně bolet i na menším – protože tak či tak je hlavně třeba si zvyknout na to, že jsem celou dobu v předklonu. Dojela jsem „až“ do Libeře, kde mě čekal kopec na Radlík, a tam to přišlo. Z předního velkého tácu najednou nešlo přehodit na menší, páčka jako by vůbec nezabírala. No potěš, přede mnou serpentýny a já na velkým talíři, to jsem teda zvědavá. Cestou nahoru, kdy jsem si dokonale pocvičila sílu čtyřhlavých svalů stehenních, jsem přemítala, jak chci asi jet dál. Na takhle těžké převody „petrovák“ nevyšlápnu. A vůbec – moje plánovaná trasa na Týnec zahrnovala dost kopečků – jak se s nima budu na tomhle prát? A proč to kurňa nefunguje? Na Radlíku jsem se dala doleva a mířila k horskému hotelu René, kolem kterého se obvykle vracím a kde se naposledy občerstvuji. Dnes, na začátku trasy, bych se tam bývala nestavila, ale bylo třeba sehnat pomoc. Dva rozjeté silničkáře v protisměru jsem oslovit ani nestihla, tak jsem zajela k Renému a zeptala se sedících popíjejících a pokuřujících postarších bikerů (kteří jako správní kyklisti mají doma určitě i nějakou tu silničku). K jejich mudrování jsem si dala jedno nealko a v podstatě se dozvěděla to, co jsem si jakž takž odvodila sama díky svému „talentu“ pochopit principy, na kterých věci fungují. Poté, co otestovali lanka a kde co, mi řekli, že je to tou páčkou a že chyba je někde uvnitř celé té brzdovo-převodové páky, což jsem v podstatě věděla. Co jsem nevěděla je fakt, že jediný způsob, jak to opravit, je celé to vyměnit, což by neměl být v záruce problém. Potvrdil to i právě přišedší silničkář, což mě nijak významně nepotěšilo. Potěšil mě snad jenom fakt, že se ve světlém okamžiku chlapům podařilo mi přední tác přehodit na ten menší, takže jsem se rozhodla pokračovat ve výletu.

Nejdřív jsem to vzala do Kamenice (provoz příšerný, řidiči velmi ohleduplní, jeden mi něco dokonce řval z okýnka přímo do ucha, když projížděl kolem mě, lekla jsem se příšerně, debil jeden, asi nesnesl, že nemá celou silnici pro sebe). Já tedy auta chápu, že chtějí mít prostor. Ale když jsou na silnici výmoly jak prase, kde bych si to kolo akorát tak zohýbala, nemůžu do nich vjet. Nota bene nebyl žádný provoz, takže na předjíždění měli všichni většinou dost místa. Z Kamenice je to na Týnec v podstatě z kopce. Je pravda, že kvalita cesty se značně vylepšila až před Zbořeňákem, kde ji tuhle (2-3 roky zpět?) dělali novou, jinak to stálo za houby. Ještě pořád se mi stává, že potkávám všechny jenom v protisměru. Nikdo nejede mým směrem. Tedy krom dvou lemrokyklistů, co jsou očividně na nedělní vyjížďce po výtečném obědě u maminky. Z Týnce jsem se dala na Kamenný Přívoz, kde jsem měla překročit Sázavu. A tam přišly ty kopečky. Nejdřív malé. Od Sázavy mnohem větší. Na Štěchovice ještě větší. A pak po rovince až do Davle, šup šup a už je tu Petrovák, kopec z Davle na Petrov a dál na Jílové, ten stojí za to. Nohy jsem měla ztuhlé, od hotelu René jsem krom občasných konzultací s mapou prakticky nezastavovala, žádné občerstvení, žádné jídlo, s čímž jsem tak úplně nepočítala. Myslela jsem si, že cestou potkám víc hospod a víc kolegů. Ale všichni jako by jeli jinudy, případně jeli na biku a koukali na mě divně, co to je za divnýho silničkáře – sama ženská, kolo hezký, ale zbytek nic moc, na profíka nevypadá, ale kterej hobík se bude takhle štvát? V kopci na Petrov začalo pěkně foukat. Nohy mě už fakt bolely, do kopce jsem držela tempo vcelku minimální, ale všechny jsem je vyjela (a že jich bylo!). V Jílovém jsem si pomalu zavýskla a v Libeři už se těšila na vanu a bazén a buchtu...

Věděla jsem, že ve výsledku to zas tak dlouhé nebylo (67 km, na silničku slabota, průměr něco nad 22 km/h, což mívám i na krosce), ale zničená jsem si přišla jako pes. Asi to bylo tím větrem a prvním tréninkem po dlouhé době a vším ostatním dohromady, každopádně doufám, že se brzo o něco vylepším. Takhle projet sezónu nehodlám.

Jenom škoda, že jsem neměla nabitý mobil – nemohla jsem zapnout GPS, takže jsem si všechno dohledávala až zpětně na mapě, a to spíš orientačně. Ach jo. Ale hlavu jsem si vyčistila dokonale. A silnici propadla. Aspoň napůl :o)


Zobrazit místo Za hory za doly na větší mapě