Kozí příběh

Když člověk cestuje, vždycky natrefí na nějaké zážitky. Proto jsem vždycky nejraději tvořila příspěvky na cestě Brno – Praha – Brno a naopak, ještě když jsem tuto trasu brázdila každý týden. Teď už se mi to tak často nestává, navíc se díky své pohodlnosti často raději odreaguji za volantem, než abych se sice nechala vézt, ale u toho musela snést spoustu cizích, často fyzicky až nepříjemně blízkých, lidí. A navíc, nevím, jak je to možné, ale v tom autě ta D1 nikdy není tak strašně vymletá, sice to drncá, ale po dvou a něco hodinách v buse má přeci jen člověk pocit, že je spíš dobře uklepaný Wienerschnitzel, než normální člověk z masa a kostí.

Co že se stalo tentokrát, že mě to donutilo psát? Jednak je to fakt, že už jsem sem zase týden s ničím novým nepřispěla (a i když mám pocit, že to tu čtou akorát dva lidi, pořád mám pocit, že se mi s tím vlastně nikdy úplně tak seknout nechtělo, i když ne vždycky je o čem psát a i když jednoho nebaví běhání a druhého zase můj názor na kulturu a nikoho nebaví stěžování, takže jakápak terapie, že jo, prostě ať se ta ženská vytlachá, třeba s ní pak bude v normálním světě k vydržení :o)))))))), jednak jsem byla dneska zase protočit ruce a nohy v ODC s drahou L. a při té příležitosti navštívila krom drahých neteří a synovců též milé a nekonečně starostlivé rodiče, no a hlavně jsem zase jela autobusem, takže zážitek nad zážitky.
Možná ten dnešní bude trochu poznamenaný tím, že mi teď do uší na plné kule duní DJ Tiesto, kterého nijak nemiluju, ale našla jsem staré album z roku 1999, to jsem skončila gympl, už jsem nechtěla být Djka jako když jsem končila základku a místo housu a ravu jsem poslouchala folk a rock, a krom toho to bylo jediné tuc tuc tuc co skoro (upozorňuji, že pouze skoro) dokázalo přehlušit slečnu o dvě řady za mnou, která se rozhodla, že dálková linka Brno – Praha je vysoce vhodné místo k probírání všech životních strastí s její láskou a pak také s maminkou. Slečně bude cca 15 a za barvitost jejího života by se nemusel stydět leckterý třicátník, ale obávám se, že nikdo z autobusu až tak úplně zrovna tenhle kozí (já nic, to ta paní vedle mně tu slečnu tak nazvala!) příběh slyšet nechtěl, to už by se mnohem raději všichni věnovali Kozímu příběhu na obrazovkách. Ale ono to do určité vzdálenosti (tipuju tak +- 5-10 řad) od slečny nešlo. A jelikož si pamatuji, že i já jsem měla pubertu, která byla difficult, vzala jsem si na pomoc toho Tiesta. Teď už sice slečně asi došla baterka, ale mému netbooku Eee nikoli a Tiestovi šťáva už vůbec, takže je možné, že místo do Prahy se během dvou hodin propracuji do nadpozemské reality, ze které mě snad vytrhne spoň zítřejší rodinný veleoběd. No co vám budu povídat, telefonování ve veřejné dopravě je otrava jako blázen, zvlášť když člověku neni dvakrát. A to mojí hlavě posední dobou fakt ne. Difficult období jsou občas nevyhnutelná a jediné, co se s nima dá dělat, když už ani trénink do úmoru, ani tuny čokolády nezabírají a na chlast neni pomyšlení, je doufat, že samy od sebe přejdou :o)

Jak se mi točilo rukama a nohama? Příšerně!!! Teda na jednu stranu dobrý, jsem ráda, že jsem opět vydržela, ale na to, jak vypadá můj tréninkový deník, je to bída, stejně jako pohled do zrcadla. Ono to je, a to víme, hlavně v té hlavě, že, a tam to zrovna teď vůbec neni, takže efekt je obrácený, tělo čerpá energii na trénink z rezerv, které má slušné, ale zároveň dělá hlouposti jako čokoládový absťák v 11 večer (no jo, v noci, a neni to absťák, je to normální chuť, protože absťák je z něčeho, co tělu nedodávám, ale já ho cukrama láduju furt) a ve 2 noci a ve 4 ráno a ve dne a do toho maminka s buchtou, to se přede mě vůbec nesmí dávat, no ale vysvětlujte mamince, že to není dobrý nápad, když maminka má pocit, že potřebujete opečovat. Ale je fakt, že už mi asi tak půl roku neřekla, že jsem hubená. Z čehož je poznat, že i ona si všimla, že vypadám blahobytně (čili na její poměry „normálně“ – na poměry „sportovce“ je to bohužel slabota, eh, co už).

A dost. Sere pes, řikám vždycky já. Koho to zajímá, do háje? Jenom tu moji chromou hlavu :o)

Náhodou jsem teďka dočetla jednu děsně zajímavou a chytrou knížku (a po asi roce je to knížka, kterou jsem přečetla celou!) o manželských vztazích (no jo a taky o partnerských) a teď s tím furt otravuju, já vím, ale chtěla jsem od ségry svého času jednu jinou, která mě zaujala v obchodě, a dostala jsem tuhle, protože tu předtím neměli, a musím říct, že mě pozitivně překvapila. Já totiž strašně nemám ráda knihy ze série Muži jsou z ... a ženy z něčeho jiného a Proč muži šroubují žárovku doprava, zatímco ženy točí mlýnkem na maso doleva, ale uznávám, že někdy je dobré se na vztah podívat trochu zvenku, s odstupem, protože jo, je to divný, věřím, že žena s mužem byli stvořeni z jedné podstaty, ale světe div se, jsme každý jiný, ale kupříkladu já jsem v něčem trochu chlap a S. je v něčem trochu ženská, o tom jsme se přesvědčili už x-krát. No a knížka Pět jazyků lásky se ani tak nezabývá rozdílem žena-muž, ale rozdílným způsobem přijímání a dávání lásky u každého z nás a člověk, co ji napsal, razí teorii, že kdybychom uměli trochu víc naslouchat navzájem svým potřebám, žilo by se nám ve dvojici líp. Což je svým způsobem zase objev Ameriky, to je přece jasné, když se lidi snaží, je spousta věcí mnohem jednodušších, jenom jde o to chtít a začít včas a k tomu není vždycky potřeba knížka. Ale občas je prima mít pocit, že ten náš pocit není jenom pocit a že má smysl se snažit, protože to tak funguje i u jiných a ne jen u nás a že to stojí za to. Uaaaaaa, Tiesto mi úplně smazal smysl z hlavy, už se tu motám v kruzích jako Mel Gibson v tom filmu o mimozemšťanech!

Se mi chce strašně vyrazit ven – jen kdyby tam pořád nebyla tak děsná zima! Třeba dneska, kdyby bylo bývalo tepleji, vzala jsem děcka na chvilku ven. Ale takhle, chudáci, seděli u telky a počítače a my jsme měli s našima chvilku klidu, to jo, ale zase jsme si je neužili. Já se totiž uvnitř hrát neumím, leda by se hrála nějaká stolní hra, ale na to oni jsou děsně nedisciplinovaní a u hraní skáčou a řvou a brečí a hází po sobě věcma a občas se bijí a to se pak těžko hraje. Ale napadá mě, že jsme přece jen to Byl jednou jeden život vytáhnout mohli. Aspoň bych mohla využít ten jezdecký bičík, co jsem dala Anně, a kdyby zlobili, občas s ním některé z dětí přetáhnout. Jenom tak symbolicky :o) Teda kromě Péti. Ten by sice tay zasluhoval, ale je ještě moc malý. Ten měl tentokrát na starosti akorát „papala nechtíky“ a „dívala na Šleka“ – protože Péťa je sice on, ale Péťa zásadně dělá věci v minulém čase a v ženském rodě. Takhle odosobnit se by mi občas asi taky bodlo.

Jdu se ještě trochu odosobnit u čtení Lidovek. A šup šup šup, ať už jsem v Praze!