Taking modesty lesson - and how it doesn't go well at all

Jak už jsem psala, od úterního rána jsem oficiálně lazar. Musím přiznat, že jelikož se mi už nějaké ty dva roky naštěstí větší choroby vyhýbaly, o to více mě tahle zaskočila. A to hlavně tím, že mi vlastně nic neschází, nemám žádný zánět nosohltanu (no jo, žádné večery v hospodě, žádná příležitostná cigaretka, spousta čerstvého vzduchu a pohybu, sem tam sauna - o těch špatných návycích především co se týče jídla pomlčím, ty nemají s nosohltanem co dělat :o)))), který by pak slezl jako obvykle na průdušky, prostě mám jenom horečku a s ní se snoubící bolesti svalů a kloubů. Jinými slovy regulérní chřipka, naštěstí bez doprovodu.

V celé rodině to vyvolává pozdvižení. Rodiče, což jindy nedělají, mi telefonují ještě ráno z postele (ještě že nemůžu moc spát, jinak by mě v těch 8 nebo půl 9 byli schopni vzbudit), jak že proběhla noc a jak to mám s teplotou. Upřímně, jejich zájem mě těší, ale odpovídat neustále na otázky typu A jíš?, A spíš?, A stará se o tebe Šimon? mě pomalu začínají dohánět k šílenství, ale pokorně odpovídám Ano, ano, ano. I kdyby to nebyla tak úplně pravda.
Horečka mě skolila a zaskočila, co si budeme nalhávat. Já nikdy nejsem moc disciplinovaný pacient a když ležet nemusím, z postele vylezu. Ale teď to prostě nešlo, byla jsem slabá jak moucha. Moc jsem toho ani nenaspala a tak jsem ležela a koukala na Stargate a hrála karty a už mě to přestává bavit. A hlavně - krom bolesti svalů a kloubů od chřipky mám už bolavé celé tělo od toho polo-ležení, polo-sedění, co tady už víc než 72 hodin (takovýho času!) provozuju. Takže když mě nebudí horečka, budí mě pocit, že už "neuležím" ani minutu.

S nemocí taky souvisí fakt, že je člověk do jisté míry odkázán na pěči druhých. Což je pro mě ze všeho nejhorší věc, neboť jsem zvyklá se starat o sebe sama, případně zvládat ještě péči o někoho dalšího (někdy mám pocit, že když mu to jídlo nepřistrčím, bude sedět dvě hodiny u počítače, i když před chvílí tvrdil, jak strašný má hlad a nutně se musí najíst - ale abych mu nekřivdila, je to tak jenom někdy). No a teď ten člověk kolem mě chodí, pořád mi chce něco přinášet, odnášet, vařit, chystat, i když já to nechci! Do kuchyně si přece pro čaj dojdu - na záchod si taky musím dojít sama, ne? To se pak jenom natáhne ta osa z koupelny do kuchyně a než se uvaří voda na čaj, umyju těch pár kousků nádobí, které si S. nechal na ráno. Tak to bychom měli. O sebe se doma postarám, chleba i čaj si opatřím, ale jak se ten chleba a ten čaj dostane k nám do kuchyně, to už je věc druhá. Tam je třeba spoléhat na druhou stranu. Oujé, a tady máme kámen úrazu - já jsem v jídle děsně vybíravá, a to zvlášť když ležím celý den v posteli. Když mám horečku a je mi blbě, jsem vděčná za housku, ale jak to de dolů, už mě honí mlsná a uvažuju, jak bych se dostala ke všem těm dobrotám, na které jsem zvyklá ze svých každodenních cest po městě. Rozumějte - mám takovou síť, resp. oblasti, kde se v určité dny a hodiny pohybuju, a na té síti mám rozesety "záchranné" body spojené s rituály jako je třeba "celozrnný koláč poránu na Pankráci, když mi v 9 končí kurz a jdu na metro do centra", "Starbucks v úterý ráno a v úterý nebo čtvrtek večer před norštinou", "v pondělí a čtvrtek zdravé dobrůtky na Křižíkově" a "pohankový burgr ve středu v Jungmance před cestou do školy". A nic z toho teď nemám!!! Pravda, chybí mi hlavně to kafe, protože tolik mléčné pěny, co mají ty pitomé velké řetězce, bych doma brčkem ze sojového mléka bublala tak půl dne, ale i to ostatní se ukazuje být jakýmsi druhem závislosti. A víc než o jídlo tu jde o ten rituál. Jak mám potom vysvětlit S., že prostě nemůže objet v pondělí celé město a přinést mi ty věci naráz a já si je pak budu v posteli během týdne dopřávat, když to tak prostě nefunguje? A to pomíjím fakt, že on se bohužel pohybuje na zcela jiných místech než já, takže by fakt musel cestovat, za což mi to až tak nestojí.
Horší je to s nákupem obecně. Je pravda, že buď chodíme na ty velké spolu, nebo nakupuju já, protože já vím, co mám ráda já a na co mám zrovna chuť (a to je umění zjistit a zapamatovat si), a co má rád S., to je celkem jednoduché, v mezích naší obecné vybíravosti je ještě ten míň vybíravý, krom toho už mám za těch 9 (ty bláho, 9!) let už celkem přečteného, aspoň myslím. No a teď je to jenom na něm. A popište mu, že chcete tu věc z toho regálu, co vypadá tak a tak, když chlap prostě vidí žlutej pytlík, neřeší, jestli v tom samém regálu (pokud je vůbec ve správném regálu) není ještě jiný žlutý pytlík, který by se o něco víc shodoval s popisem, který jste mu dali (v tomto případě spíš daly). Nota bene pak zjišťujete, když vám přinese něco, co vymyslel úplně sám, že vás ani po těch letech vlastně nezná. Neví, co vám chutná ze všeho nejvíc, co vám zaručeně zvedne náladu (a neni to Delissa) a čím zaháníte depku. Protože chlap prostě nevidí detaily, nekouká kolem sebe a nevšimne si toho nebo onoho papírku - pro chlapa je to jenom papírek. Já mám na tohle trochu jinou metodu, ale to bych tady už moc odkrývala pokličku svých schopností a věčné radosti dávat lidem dárky (a to kdykoli a v jakékoli formě).
Čímž tady ale naprosto nechci chlapy kritizovat. Jenom mě něustále udivuje, jak strašně rozdílní jsme a jak, i když se známe už tak dlouho a výborně si rozumíme, jsou pořád ty rozdíly patrné. Nikdy mě nepřestanou překvapovat.

Nu dobře. S jídlem jsem se jakž takž smířila. Teď není koneckonců až tak důležité. Horší je to s návratem k pohybu. Pročítala jsem poslední i předposlední RUN (a přiznávám, trochu masochisticky si prohlížím na netu fotky od různých lidí, co užívají začátek jara v sedle nebo běžmo, případně obojí, závodí a trénují o 106) a jediné, k čemu jsem došla, je fakt, že i když mě tahle hnusná choroba opustí, mám ještě minimálně na týden utrum úplně (ještě štěstí, že jsem si hned nešla pro antibiotika! to už bych se nevzpamatovala vůbec!) a pak, pak to půjde tak pomalu, že to nechci ani vidět. Z mých minimálně 6 tréninkových dávek týdně se dostanu na 3-4 minidávečky a maximálně hodně regenerace, o zvyšování výkonu nemůže být minimálně měsíc ani řeč. Tam teprve přijde ta pravá lekce pokory. Tam teprve zjistím, jak moc jsem disciplinovaná a jak dokážu unést, když puntíky budu muset zase odložit (hlavně kvůli těm dvěma pěkně strmým stoupákům na trati), kolo ještě chvilku postojí v předsíni (minimálně silnička, protože na té se to dá "šolíchat" dost blbě) a na spinning a posilku si taky ještě počkám. Nu což, pořád jsem ráda, že je to takhle. Dneska to vypadá co se týče teploty už nadějně, dokonce jsem se dopoledne v euforii (nadopovaná Panadolem) celá umyla, hurá, už mám zase vlasy jako člověk a ne jako neandrtál, takže si připadám aspoň trochu normálně. A uvažuju, kdy vyrazím na první zdravotní procházku. A když vidím tu předpověď počasí na víkend, říkám si, že možná budu ještě chvilku zalezlá :o)