Když je ve dne "nabito".

Na začátek malá poznámka. Je 22:00. To jsem zvědavá, jestli se mi podaří zalehnout kolem 23:00. Přece jsem neopustila kulturu (o tom potom) jenom proto, abych ponocovala doma v posteli.

Dnešní den začal už včera v noci. Vlastně po půlnoci, ano, takže vlastně začal zcela správně tam, kde měl, kde podle našich měřítek nové dny začínají. Nemohla jsem usnout. Lukáš Bauer nevyhrál závod, pořád nemám jasno v těch kolech a když se chcete po mailu vykecat někomu, kdo tvrdí, že ty vaše dlouhé litanie čte rád, docela dost času to zabere. A jelikož jsem chytře večer do sebe kopla před návštěvou kostela (z něhož jsem opět odešla s bohulibými závazky, kterým horko těžko dostojím, byť jsou spojeny se soluňskými bratry, jejichž odkazu si po stránce religiózní i bohemikální nesmírně vážím) kafe, ještě půl hodiny po půlnoci jsem řešila záhadu zvanou Spider Solitaire a říkala si, že by mě zajímalo, kdo mě přinutí ráno vstávat před šestou. Nemusel mě k tomu nutit ani kbelík s ledovou vodou, ani pár volů, ale kupodivu pouze vědomí, že S. už je na nohách a v bytě se svítí a budík řve a tak jsem vstala, poslepu došla do obýváku, slupla proteinovou tyčku a usadila se u televize marně přemýšlejíc nad tím, kde ten chlap tu energii, vůli a odhodlání bere. Posléze jsem si uvědomila, že na běh už dnes jindy čas nebude, takže ráno je moje jediná šance. I začala jsem se 6.30 pomalu a velmi neochotně oblékat do svých funkčních vrstev, zabalila do pytlíku mobil a klíče od auta (protože v autě přes noc odpočíval borůvkový muffin pro S., který jsem večer koupila v kavárně) a někdy kolem 6.45 jsem vyrazila do líného pondělního rána. Líná jsem byla já i moje tamagoči, ale abych ho podpořila, zapnula jsem tamagoči č. 2, čili mobil, abych vyzkoušela My Tracks, které mi poradil Marťas. Uvidíme, co dokáže mobil v igelitovém pytlíku! Nicméně je třeba dodat, že jeden živel dnes ráno opravdu líný nebyl, a to vítr. Fučelo jak na holandských pláních a obzvláště na vyšehradbách jsem byla vděčná za culík, co mi drží kšiltovku jakž takž na hlavě. Kromě větru a neustálých střevních ozvěn (a taky kromě pomalých a zatuhlých nohou, ale to nikoho nezajímá, že?) bylo ráno dokonalé. Na schodech nad parkem, kterými už jsem se spíš nahoru vyplazila, než abych je vyběhla jako Rocky, ukázal My Tracks i s dvojitým kolečkem po hradbách naší národní památky 8.92 km, což je na ten čas (49:55) a několikeré nucené přechody do chůze (tu kvůli břichu, tu kvůli fotkám, psům a semaforům) až dost. Muffina jsem z kastlíku našeho červeného korábu šťastně vydolovala a za hodinku už měnil majitele - S. šel z tréninku a já do práce, tak jsme ty cesty zkřížili. Tomu říkám dokonalá logistika.

V 10 mě čekal náslech, pak cesta na další štaci, oběd na cestě, zastávka doma (tedy na zastávce u domu, protože jsem vlastně rovnou jela dál) a dále byla v plánu velká ó národní knihovna, instituce přímo megafamózní. Ovšem to bych si nesměla na Muzeu vzpomenout, že jsem chtěla přece TO KOLO!!!! A tak jsem na Můstku vystoupila, zase se kus doplazila pěšky (to už mě pomalu začínaly bolet nožičky), abych se "v krámě" přesvědčila, že kolo mají, dokonce dvě, ale nedají, protože prej jsem na něj moc malá. Tak jsem se pokoušela dělat oči jako že kratší představec by nepomohl a opravdu by jako nemohlo, co kdyby náhodou, to víte, dlouhé nohy, pánské kolo já zvládnu a malý obchodník tvrdošíjně trval na svém že ne a ne a ne a ne a 54 je na mě velká a to má on a on má 177 cm (to bych chtěla vidět) a prostě ne. Tak jsem odešla s katalogem na letošní rok a pěkně zkaženou náladou, takže jsem si říkala, kašlu na velkou národní instituci, jedu domů, převleču se do kulturního (večer bylo v plánu taktéž Národní) a knihovnu zvládnu pak. Jediné, co jsem po příchodu domů ale zvládla, byly dvě jablka a 8 e-mailů, nic se nedá dělat, Národní knihovna bude muset dneska být rychlá.

Jenomže to by Národní knihovna nemohla být Národní knihovnou, MHD plná bláznů (nějak se poslední dobou kolem mě v MHD rojí schizofrenici a lidi, co mají asi různé imaginární přátele a nepřátele, s nimiž velmi živě, ale pro ostatní lidi bohužel velmi neviditelně, sdílejí veškeré své radosti, strasti i rozčarování) a moje nohy by musely mít rychlost dvojnásobnou. V Národní knihovně jsem si vystála frontu u pultu ve studovně, aby mě obsloužil knihovník očividně patřící do nějakého integračního programum, protože neměl daleko do toho veselého chlapíka v MHD s imaginárním přítelem, akorát tenhle nebyl tak veselý. Spíš vypadal, že má za sebou imaginárního knihovnického ducha, kterého se bojí. Tím bych ovšem nechtěla říct cokoli proti, pán byl milý, akorát trochu duchem nepřítomný. A navíc mi za tu knihu, která ani nebyla tou, co jsem potřebovala, vzal průkazku, takže jsem se nemohla přihlásit do katalogu, abych zjistila, jestli mi objednali ty ostatní (normálně totiž posílají oznámení pro vyzvednutí - kromě mě teda asi). Tak jsem si vystála další frontu na kopírku a vyhodila 40 Kč za kopie základních informací pro referát. Načež jsem se vydala do Studovny rukopisů a starých tisků, kde pro změnu měli publikaci v angličtině, jejíž signaturu jsem nemohla zjistit, protože mi nešlo připojit se k WiFi (ono to přidělení IP adresy chvilku trvá a pani byla děsně nepříjemná jako že jak si dovoluju neznat signaturu), takže jsem zapojila mobilní internet, což ovšem byla voda na mlejn jistého knihovníka, který se jal se mnou koketovat na téma mobil v internetu, jak lidi znají jenom záhady, Dana Browna, nikoli fakta a vědecká zkoumání (potřebovala jsem základní info o Codexu Gigas, známém též jako Ďáblova bible, a bylo marné mu vysvětlovat, že mi je slovo tajemství v titulu publikace u zadní části těla, že potřebuju ty fakta na referát). Pak mi knihu v angličtině našel, ale to už bylo po půl šesté, kdy jsme se plánovali se S. sejít na večeři před představením ve Stavovském divadle. No nic. Vzdělání má přednost. Po 15 minutách listování knihou jsem se rozhodla vymoct si právo na kopie. K čemuž jsem ale musela do dalšího patra, do jiné studovny, kde je kopírka. Pak zase zpátky do SRST, kde se knihovník-koketa děsně divil, že už jdu, a že prý ať přijdu zas. Bože, můj, proč já nemohla zůstat v Brně? Zlatá a milovaná MZK! To pominu fakt, že jakmile se mi podařilo připojit k netu na mém počítači, čili se bez problémů přihlásit do katalogu, zjistila jsem, že českou verzi publikace, za jejíž kopie jsem právě zaplatila dalších 40 Kč a cca 40min. času, mám uloženou dole v hale k absenční výpůjčce. Na šlak.

Večeři i s dalším kafem jsem slupla v rychlosti před divadlem, zadělávajíc si na žaludeční vředy. Čekal nás kulturní večer s převelice vtipnou komedií Sluha dvou pánů. Tak za prvé: místa jsme měli na galerii vlevo, čili jsme akorát tak natahovali krky přes zábradlí a modlili se, aby Donutil nelez "až sem", protože tam ho nebudeme mít šanci vidět, přičemž jsme museli být zkrouceni do pozic ne příliš pohodlných. Za druhé: lidi kolem si i po začátku představení buď povídali, nebo trpěli záchvaty kašle, čili místy jsme ani moc neslyšeli. Za třetí: Donutil nás ke smíchu nedonutil, a to ani tehdy, kdy mu za prostředníček, který ukázal do publika, všichni poctivě zatleskali. Chápu, že lidová hra z 18. století není Shakespeare. Já Shakespeara taky nemám ráda, protože je strašně rozvláčný. Já mám ráda jednoduchý a stručný humor. Ale když mám od začátku představení pocit, že se místo divadla koukám na film typu Kameňák, kde každý druhý vtip je sprosté gesto, případně vulgární narážka, k tomu všemu odvyprávěno naprosto ve stejném duchu, jako byly všechny ty tolik vtipné Donutilovy historky z natáčení (než se začaly opakovat), přestávám se bavit. Možná to bylo tím strašně suchým vzduchem a mou rýmou - nemohla jsem totiž moc dýchat a očividně se mi nedostatečně okysličovalo těch pár mozkových buněk, které jsem doufala, že mám. Nebo žádné nemám. Nebo není chyba ve mně. Ale když se po hodině a cosi spustila opona a rozsvítila světla, stačil jediný pohled a už jsme se S. spěchali k šatně a domů domů domů, hlavně ať už si zážitky dají pro dnešek pokoj. A takový to byl obyčejný den. Vlastně se vůbec nic nedělo.

Je 23:03. Ještě by to chtělo přípravu na ranní výuku, začít referát a trochu té bohulibé četby. Ale vidím to na vypnutý počítač, peřinu přes hlavu a chrrrrrrrrrr...