Trocha té pomalé chůze neuškodí aneb už aby přišla doba "kolová"

I když tohle není "běhací" blog, poslední dobou se to tu běháním jenom hemží. Jenomže ono je to jednoduché - v jiných oblastech mého žití se neděje nic tak zásadního, nebo je to naopak až tak zásadní, že se o tom nedá veřejně psát, takže mi zbývá ta trocha potěšení, co mi skýtá pohyb. A i když se místy potěšení mění v krvavou dřinu, která se jednom horko těžko snaží zbavit tělo a mysl chmur, pořád jsou to jakési světlé okamžiky, v nichž mám pocit, že něco v mém životě funguje (pokud to zrovna právě na základě ovlivnění psychikou nejde opačným směrem, než má), že v něčem podávám aspoň jakýs takýs výsledek, když jinde to vidět není.
Poslední dva dny ani tomu běhu nepřály - i když jsem měla v plánu něco delšího, nepovedlo se, protože včera jsem byla zničená z pátku a i když jsem po příjemném obědě a návštěvě kluků z Krav Magy a skvělém mrkvovém dortu (ano, musím se pochválit, protože napotřetí se povedl výtečně) přemluvila pro výklus i S., museli jsme se po necelých 5 km domů vrátiti chůzí, neb Simonovo břicho o sobě dávalo vědět. Nicméně pro mě to bylo jedině dobře, něco na mě totiž lezlo, tak jsem se aspoň nezničila. Bacila jsem pak večer chtěla zahnat v sauně, což se částečně povedlo, ale nejmenovaný namachrovaný šampón mi ukradl velkou bílou osušku a místo ní nechal na věšáku svůj hnusný šedý ručník, když je chlap prase a barvoslepý, co mu pak pomůžou naolejované svaly a vyholené mužství. Ach jo...

Na dnešek jsme měli v plánu Ralsko. Když jsem ale ráno vstávala se škrábáním v krku a oba jsme byli rolámaní až hrůza, rozhodli jsme se neděli věnovat odpočinku a jít (resp. jet) se projít do Šárky. Navíc bylo oproti včerejšku docela hnusně, kolem desáté spadlo i pár kapek, já měla navíc motolici jako blázen, takže jsem hned na šáreckém parkovišti pádila do McD dát si kafe, abych sebou náhodou cestou nešvihla. Rozhodli jsme se apoň vylézt na jeden kopec, ale když už člověk vyleze na jeden, musí i na druhý a třetí a z toho třetího vedla taková pěkná strmá blátivě-ledová pěšinka ve strmém srázu, že jsem jí nemohla odolat a pravda, už od našeho podzimního výletu do Králíků a Jeseníků jsme si žádný dobrodružný sráz neslezli, že jsme to museli prubnout. Trochu nás samozřejmě v půlce kopce zarazilo, když jsme pod sebou viděli rozvodněný potok a cestu očividně na jiné straně jeho toku, než jsme se právě nacházeli my i sráz, ale Simon navrhl, že případně přebrodíme a poběžíme rovnou k autu. No to bych se chtěla vidět. Sráz jsme sice slezli a pod ním naštěstí našli neporušený most, ale cestou zpátky už jsem nohy za sebou táhla spíš silou vůle a k autu došla až po dalším cappuccinu, po kterém mi teda taky dvakrát nebylo.


Doma jsem vlezla se dvěma rohlíkama a pribiňákem do postele a celé odpoledne (od 1 do 4) jenom ležela (z čehož spánek bohužel trval pouze půl hodiny, ale já prostě moc spát neumím). Asi tak ve 4 jsem začala mít ležení dost a ve 4:30 jsem se rozhodla, že už je mi líp a že se půjdu vyklusnout (protože mezitím už proběhly dvě svačiny a energie jsem tudíž měla na rozdávání). Ovšem bylo mi jasné, že hrozí jisté nebezpečí, že pokud se mě cestou nepokusí skolit ten odporný bacil, ozve se mé trávení, protože jsem toho od oběda snědla celkem dost a ono se tím během uvnitř určitě posune tam, kam nechci, jak se znám, vždycky v tu nejnevhodnější chvíli. A taky jo. Až na Albertov jsem doklusla v pohodě, těšila se na Vltavu. A pak to přišlo ráz na ráz. Na Výtoň jsem napůl běžela, napůl šla, u vyšehradské skály jsem se zbaběle otočila a zpátky na Výtoň už jenom šla, načež na Albertově jsem už radši rovnou počkala na tramvaj sedíc na zastávce, neboť moje břicho proti jakémukoli pohybu vehementně protestovalo. Svezla jsem se k Fidlovačce a vypadalo to nadějně, že doběhnu ten kousek domů, ale jakmile jsem vyběhla jedny schody, bylo to tu zas. Ze Synkáče jsem se už jenom modlila, ať domů dojdu. Byla jsem zpocená, byla mi zima a břicho se mi kroutilo tak, že jsem měla strach, že se zauzluju jako Tobiáš paní Pánkové, co jsem u ní v Brně bydlela. Tobiáš byl pes a na to zauzlování tehdy málem umřel, abyste věděli. Já skoro umřela taky, protože po světle se i v těch částech města, kde se vyskytují temná zákoutí a keříčkovité porosty, nikam odskočit nedá, ale jak je patrné z tohoto příspěvku, neumřela jsem ani trochu, i když zauzlovaná možná malinko jsem. Taky mi teče z nosu, ale třeba to zítra nebude tak strašné a třeba stihnu i skočit do toho krámu, co jsem si tam vyhlídla nového miláčka. :o))))