Tajemství (ne)žádoucích křivek aneb jaké je být "standard"

Konečně jsem se dostala k dalšímu zápisu. Poslední dobou to nebyla žádná sláva, zima trvá a s ní i vleklá mentální krize, kterou se střídavě úspěšně daří či nedaří zvládat.
Ovšem včera byl výjimečný den. Už před časem jsem se v rámci snahy nepředřít se při svém občas neuvážlivě uspořádaném tréninku objednala na zátěžový test, jehož výsledkem by měla být laktátová křivka, která by mi pomohla určit, jak trénovat efektivně a jak se zlepšit. A výsledek?
Krom toho, že se mi ráno udělal opar, jsem se včera snažila dát do klidu a psychicky se připravit na všechny alternativy, které by mě mohly čekat. Ale to, co přišlo, předčilo všechny moje představy. Připadala jsem si trochu jako pako. Protože i když to nebylo přímo řečeno, vlastně se jenom potvrdilo, že se dřu a huntuju zbytečně. Tak pěkně popořadě.
Naběhla jsem do laboratoře, kde mě nejdřív zvážili (auuuuu!) a přístroj určil s využitím elektrického odporu stavbu těla (tak trochu orientačně). Pak se mě milý pan testovač a ještě milejší drobná paní testovačka, oba očividně velmi schopní sportovci, začali vyptávat na věci jako kolik běhám, jak často běhám, jaké jsou mé cíle. Tak jsem jim to řekla - cca maraton týdně :o), cca 4x týdně (+ kolo/spinning), ambice - 0 (protože pokud si někdy zaběhnu půlmaraton, bude to jen pro radost a bez hordy dalších lidí kolem). Odbornice se vyjádřila, že to chce zvýšit objem. Když se vyptala na průměrnou rychlost (10 km/h), řekla, že to by ji na páse nebavilo, protože takhle rychle běhá kompenzačně (to bych musela být ale jinde s tepem, aby to byla kompenzace). Tož co jsem jim na to měla říct - já to vím, že jsem loser, ale tam jsem si tak trochu i připadala... No nic. Šlo se testovat. Opět problémy se sporttesterem. Kromě laktátové křivky mám totiž i křivky jiné, které jsou sice muži většinou žádané, ale pro sport jsou velice nevýhodné, zvlášť když brání přesnému snímání signálu ze srdce. Takže jsme to vyzkoušeli několikrát, několikrát vyměnili můj vysílač, můj pás, jejich vysílač, jejich pás, až nakonec se tep objevil. To už jsem ale byla pěkně na nervy, takže na 80 tepech. No co.
Vylezla jsem na pás, čekaly mě tříminutové intervaly po 1.5 km/h od 8.5 až kam to půjde (ha ha ha). Testovači byli velice milí, i tak jsem si ale připadala jako pokusný králík, respektive jako křeček v takovém tom běhacím kolečku. Začalo se pomalu, zahřívačka. Testovači se mezitím vyptával ia nemohla jsem se ubránit tomu, že se v duchu smějí mojí tréninkové aktivitě, která je sice vysoká, ale výsledně nijak zvlášť objemná a účinná. Po třech minutách se zapsal tep, slezla jsem, vzali mi krev z ucha a po minutě další interval. Na přetřes přišly naši olympionici, teď už se bavili jen testovači - protože olympioniky znají, když je taky testují. Další minutová pauza, další odběr krve. Třetí interval na 11.5 km/h. Mírně rychlejší, než moje standardní tempo. Tepovka roste, ale pořád to jde. Mám žízeň. Tentokrát se rozebírá nedostatečné zajištění bezpečnosti na OH a dosavadné selhání. Další pauza, další interval, 13 km/h - vlastně už jenom poslouchám, protože i ty 3 minuty mi dávají zabrat. Dozvídám se, proč má Šárka Záhrobská tolik modřin (protože ji vždycky praští ty tyčky při slalomu) a že jela úžasně. A že sjezdaři nic moc. Jsem zadýchaná, mám sucho v ústech. Pauza, čeká mě 14.5 km/h, nejsem si jistá, že to tempo 3 minuty vydržím. Testovači mě uklidňují (i když jim to asi připadá směšné, protože tuhle rychlost vyvíjejí průměrní maratonci běžně, a to po víc než 2.5 hodiny). Navíc mi je jasné, že pokud se budu chtít někam posunout, budu tuhle rychlost muset občas vyvinout i já. Rychlejší intervaly jsou nutnost :o( Jdu na to. Žízeň roste, ale nechci zkazit test. Rozběh je pomalejší, takže na 14.5 jsem něco přes 2.5 minuty, ale i tak dobíhám se zaťatými zuby. Tepovka jde na max., co znám. Testovač mi odpočítává půlminuty a povzbuzuje mě. Drží mě vědomí, že dál už nemusím. Jsem zpocená, lapám po dechu a naposledy mi rozpíchají ucho. Nabízejí mi výklus, ale odmítám, chvíli se projdu po místnosti a jsem OK. Jdu se osprchovat. A čekám na dalšího odborníka, který mi řekne, co z toho všeho vylezlo. Ach jo.
Připadám si jako totální loser. Že jsem pomalá jsem věděla vždycky. V tělocviku jsem byla mizerná, hlavně na sprinty. Na dlouhých tratích jsem sice vydržela, ale ostatní mě zvládli předběhnout v cíli, kdy už jsem nezrychlila. Ale když vám tohle někdo odborně potvrdí ve chvíli, kdy máte pocit, že dřete jako kůň, dochází vám, že lepší už to asi nebude.
Ale zpátky k testu. Po sprše, ještě stále trochu zpocená, jsem testovačům I a II zaplatila (byli na mě fakt moc hodní a ten pocit, že ze mě musejí mít legraci, jsem měla asi vážně jenom já, jsem přece amatér a ani náhodou sportovec, takže jim musí být jasné, že se ode mě ani nic čekat nedá) a chystala se na konzultaci s hlavním testovačem. I a II mi navíc řekli, že mě hlavní určitě pochválí. Tak na to jsem byla zvědavá.
A jaký byl ortel? Jo, flákám se. Ale jenom proto, že jsem žila v domnění, že tepovka nad 150 pro mou vytrvalost není už efektivní. A už vůbec ne pro hubnutí. Hlavní mě uklidnil, že vytrvalost jsem si vytrénovala naprosto dokonalou a že minimálně do 12 km/h (to jsem vždycky považovala za svoje maximum!) se držím s laktátem tak strašně nízko, že to snad ještě neviděl. Prostě se nezakyseluju. Vydržím. A hlavně - s vytrvalostí jsem si vypěstovala dokonalé využívání energie z tuků. Což je víc než pozitivní. Teď to míň pozitivní - v téhle rovině už není možné se zlepšit. Hodnoty jsou dokonalé, ale jestli se chci posunout, je potřeba jít výš s tepem, zrychlit a rozvíjet se na vyšším levelu. Chmpf - to jsem zvědavá, jak to moje nohy zvládnou. Asi budou bolet. A budou potřebovat lepší regeneraci. To znamená ne tak častý trénink. Ale zase je pravda, že když zrychlím, odběhnu totéž za míň času. A když bude teplo, bude jednodušší si dát v Krči větší objem, protože na běhátku už to leze na mozek i mně a intervaly se tam nastavují sice lehko, ale ve fitku to prostě není ono.
Tož tak. Další pochvala - recovery. I při vyšších tepech jsou hodnoty velmi vyrovnané a během minuty jsem schopná relaxovat na cca 90 tepech, což je výborný výsledek. Takže moje tělo je nastavené dokonale, má rezervy a potenciál se zlepšovat. Teď jde o to využití.
No a úplně nakonec? Stavba těla. Pro mě ne úplně příjemná část, i když výsledek odpovídá přesně tomu, co vím už dlouho. Jsem standard. Jsem průměr. Jsem ideál z hlediska průměrné populace. Úžasné. Ale řekněte někomu jako jsem já, že je průměr, a zkazíte mu radost. BMI - ideální. Procento tuku - průměr (ovšem na průměrnou ženu, ne na sportovce). Aktivní tělesná hmota - průměr. Biologický věk - shodný s reálným. Konstituce - standard. Před cca 4 lety jsem měla stejnou váhu, ale mnohem menší procento tuku. Jak je to možné? A jak je možné, že jsem tehdy nebyla spokojená? Byla jsem přece relativně dokonalá :o)

A tak ze včerejšího měření vyplynula pro mě jediná otázka - chci být průměrná, nebo se budu schopná někam posunout, abych se zbytečně dřela a hnala za nereálnými cíli? Je potřeba si uspořádat priority a fyzická dokonalost v nich na prvním místě nebude. Na tu byl čas na studiích. Teď je čas se věnovat jiným povinnostem. A při tom se pokusit rozumně a efektivně rozvíjet i tam, kde mě to baví. To jest ve sportu :o)

Tady by se dalo vyprávění ukončit, kdyby to ovšem nemělo jednu drobnou dohru. Včera večer jsem si vzala odborníkovu radu k srdci a přesto, že mě nohy bolely jako čert, jsem se snažila při spinningu jít s tepem o něco výš než poslední dobou. A co se mi ráno stane? Můj milý malý opar je dvojnásobný a přivedl si kamaráda. Takže teď sedím v posteli, píšu, nacpala jsem se čokoládou (předím, než jsem si přečetla, že ta je na opary absolutně špatná, protože je zhoršuje) a přemýšlím, jak to udělat s tím tréninkem. Další opary nechci. Ale mám volno a potřebovala bych doběhnout těch 12 km do týdenního maratonu. Kurňafix.