Jak S. zkusil běhat a já trénovat po finsku

Jak už většina dobrých lidí ví, já ani můj muž nejsme z těch, kterým by rutina dělala dobře. A tak jsme oba (byť každý za jiných podmínek) opustili rutinní práci a vyměnili ji za volnou nohu - v našem případě spíš volné nohy. No a S. se po roce začal "hejbat". Jak už jsem psala, od prosince navštěvuje pravidelně (ano, doposud nevynechal ani jednou, a to má tréninky dvakrát týdně na 7 ráno) lekce sebeobranného systému (zdráhám se nazvat to bojovým uměním) Krav Maga, který je, ano, na můj vkus trochu brutální, ale co dělat, když chlap je v jádru zvíře a někde se vybít potřebuje? Raději ať mlátí fiktivní nepřátele, než aby pak někdy vybouchnul zničehonic doma jako papiňák :o)))
Ale proč že to píšu? Protože zasvěcení vědí, že S. je velký. A když říkám velký, myslím tím velký. Stovku pokořil už několikrát oběma směry a vždycky ji jen tak mihne a jde buď nad, nebo pod. No a ted, přestože se chystal dát směrem pod, protože jsem mu už před svatbou vyhrožovala, že si ho nevezmu, když bude mít víc než 100 kg, co chodí na KM, už jde zase vesele směrem nad. Pravda, svaly jsou svaly a váží víc než tuk, ale jestli budu mít za půl roku doma Schwarzennegera, půjdu si stěžovat a budu ho chtít vyměnit :o) A tak, když jsem udělala už dostkrát bububu, S. uznal, že na kondičku je potřeba dělat i něco vytrvaleckého a že to teda s tím během zkusí. A zkusil. Začal na třech km a když si je na pásu odhopsá, je spokojen, já taktéž. A plánuje, jak začne být teplo, že začnou chodit s klukama ven a že to možná bude větší zábava, protože ve fitku ho to neba. Ale drží - všichni běhači vědí, že je to v hlavě, ať už pro některé 3km, nebo 30.
Dnes měl S. v plánu kilometrů 5. A tady začíná jeho příběh (mám svoleno ho publikovat). Rozhodl se jít do fitka o pauze mezi odpolední školou a večerní prací, i když jsem ho varovala, že teď v zimě je tam narváno pořád, zvlášť po čtvrté hodině odpolední. Jiná možnost nebyla, tak šel. Živě to vidím - to odhodlání v jeho srdci, práce s hlavou - to dáš, 5 km neni moc, je to sice nuda, ale půl hoďky se dá i nuda vydržet, když je to pro dobrou věc - a tak. Jenomže stejně jako ve fitku zažívají neuvěřitelné příhody všichni, co se raději pohybují venku, stejně jako je tam zažívám já, která jsem tam v zimě pečená vařená, svoje si počkalo i na S.: tak si tak běží na pásu, funí, potí se, snaží se soustředit, přemlouvá svoje tělo, že ho to nebolí a že mu to neni nepříjemný a že to zvládne, když vtom, asi u půldruhého kilometru, si za jeho pás stoupne stará tlustá bába (Předem se omlouvám všem, kteří by se mohli urazit, ale ano, do našeho fitka chodí i tlusté staré báby a chodí na páse čtyřkilometrovou rychlostí a povídají si nebo telefonují, místo aby šly pěšky do práce nebo na tu blbou poštu nebo do toho pitomýho Lidla, co je hned vedle. Prospělo by jim to víc.) a STOJÍ. A stojí 5 minut, stojí 10 minut, těsně za pásem, nemluvě o odrazu v zrcadle, který teda mě osobně vždycky pěkně rozptyluje, zvlášť, když se tam někdo na tom páse zmítá jako labuť v agónii před smrtí, jen s tím rozdílem, že labuť je ladná a krásná, kdežto návštěvník fitka většinou upocený, mírně smradlavý a někdy i úchylně vypadající (o tom jindy). Paní má výdrž. Zato S. výdrž už nemá a při 26. minutě, se čtyřmi kilometry "v kapse", mačká tlačítko STOP a chce se protáhnout. Jenomže to už bába nastoupí: Se snad můžete protahovat dole, ne? Tak S., jak je slušně vychován, byť mu uchází pára z uší, zuby skřípou, slézá dolů a chce paní pustit, ovšem ta už se tam cpe, div do něj nestrčí. A to neměla dělat. Protože v tu chvíli udělá S. přesně to, co bych od něj čekala, a pošle paní do prdele. Sice jí řekne, aby tam šla laskavě, ale přeci jen si něco takového nenechá líbit.
A já mu fandím. Sice nemám ráda, když je na lidi hnusnej, ale na ty lidi, co tam občas potkáváme, mám chuť být hnusná někdy i já.
Jenomže já teď hnusná nejsem. Já mám totiž novou hračku. Poslední korunky, co jsem kdy měla, jsem investovala do zlevněného Polaru RS300X, protože s tím mým starým šmejdem už se mi zápasit nechtělo no a nekupte to, když normálně stojí 3,5k a oni mi ho dali jen za 3! :o))) Můj nový přítel je vysoce sofistikovaný. Teprve se seznamujeme. Ale už teď kupříkladu vím, že na dotek je mnohem citlivější, než předchozí Němec. A doufejme, že i víc vydrží - je přece z Finska!!! Tento týden ho testuju zatím jen na spinneru. Ale ono to přijde a vytáhnu ho i ven, na nějakou kratší proběhávku. A napíšu vám, jek se mu to líbilo. Teda pokud S. nebude žárlit :o)))
Zatím mám za sebou dva tréninky. Včera večer hodinku spinningu s Ivanou (protože ráno před mini-během byla ještě zavřená počta a právě na té počtě už od pátku Polar odpočíval, a jo, byla jsem pěkně naštvaná, protože jsem ho chtěla testovat už v pátek a sobotu v Brně, ale co už...) - a to jsem z toho byla pěkně jelen, nastavila jsem si tam jakési "cvičení" ve 3 zónách a neodlišila, jak dlouho jaká zóna a ono to pak na mě pořád blikalo jako že jsem mimo zónu 1 (no jasně, protože zóna 1 je hubnoucí a tu já nezvládám, já jedu jenom na přímý palivo typu Tatranka a Buchta), nemluvě o tom, že místo abych se přepnula několikrát do hlavního menu, zmáčkla jsem asi šestkrát oddělovač kol a v prvním záznamu mám tak asi 5 několikasekundových kol, které jsou mi k ničemu. Dneska jsem se rozhodla to trochu vylepšit a zkusila exercise Free, což se ukázalo jako správná volba, protože displej ukazoval tepovku, čas a zóny, aniž by mu přechody vadily, nebo na mě zuřivě blikal. A tak mu nevadilo ani když jsem první hodinku odjela víceméně konstantně v zóně 4, ani když jsem si na druhou hodinku zmáčkla druhé kolo, které už víc kolísalo, tedy mezi zónami 3 a 4 (myslím, že jsem jednu chvíli dosáhla i na pětku, ale to už moje nohy moc nepobíraly). Každopádně výsledkem dnešního celodenního pojídání Tatranek, Mil (znáte tyčinku Mila, ne?), Corny tyčinek a koláčků byl dostatek energie na téměř dvouhodinovou jízdu v pohodě - jó, když je z čeho rychle čerpat (protože z těch tukových zásob to leze jak z chlupatý deky a energie kde nic tu nic), to se to jede. K radosti už mi chybí jen aby se dalo vyjet i ven.