Light in the dark

Už nějakou dobu pročítám blogy "běhačů", jak jim říkám (a 12 tvrdí, že i já jsem běhač, ale já jsem jenom poloviční :o)))). Už ani nevím, jak jsem se dostala k Honzovi a od něj pak dál k holkám, co to berou asi trochu vážněji než já - občas s něčím souhlasím, občas ne, občas se vylekám, občas inspiruju, ale stejně si říkám, že je ten svět zajímavej - že pocity se přenášejí a sdílejí a že nikdy člověk není sám, i když vlastně je. Protože si může být skoro jistý, že něco podobného jako já zažívá v daný moment, byť v bledě modrém, ještě někdo jiný, ať už je to kousíček vedle za rohem, nebo někde na druhém konci republiky.
A tak teď vím, že když mám pocit, že je všechno špatně, nejsem jediná.
Že když mám pocit, že trestat se něčím, co máš rád(a), není dobrý postup, taky si to nemyslím sama.
A že když se někdy cítím šťastná kvůli maličkostem, je nás takových celý zástup.

A teď tady vůbec nejde jenom o běhání. I když by se to tak poslední dobou mohlo zdát, není a nikdy nebude středobodem mého života. Je to všechno dohromady - práce, škola, rodina, sport, lidi kolem mě a já sama uprostřed toho všeho.

I když jsem exhibicionista a veřejně na sebe vykváknu ať už tady, nebo na FB kdejakou blbost, vlastně nikdo nezná celou pravdu, protože nějak nemám na to ji vypsat. A tak to i zůstane. Jenom mě tak včera a dneska popadla ta myšlenka, že i když si kolikrát myslím, že jsem strašně jiná, než všichni ti lidi kolem, ať chci, nebo ne, s každým z nich mám kus společného. A je to dobře. Protože skrze ně vidím sebe a svoje negativa (i pozitiva) jakoby z ptačí perspektivy a díky tomu si vždycky nakonec uvědomím, že můžu být šťastná. Že jsem, kde jsem, že dělám to, co dělám a že i když venku slunko nesvítí, někde uvnitř pořád je.

Ješkovy zraky já jsem vlastně strašnej cíťa! :o)))

Dneska jsem chtěla psát o něčem úplně jiném. Jenomže ve světle (resp. spíš v tom tmavém mraku) včerejších událostí jsem se dostala k těm všem úvahám o nesmrtelnosti chrousta. Buď jak buď, mrak jsem nechala v Praze a vydala se zase jednou do Brna za L., tentokrát sice obdařena společností jakéhosi mrzkého bacila na průduškách, ale kupodivu se už odpočátku chová velice disciplinovaně a jenom občas trochu nesouhlasně zachrčí, když začnu dýchat moc zhluboka. Moje návštěva v Brně měla samozřejmě jeden hlavní cíl, a tím byl maraton v ODC, který jsem naposledy absolvovala v listopadu, tehdy ještě v dokonalé cyklistické kondici. Teď už to bylo trochu horší, protože právě od listopadu trochu zápasím sama se sebou, tělo těžce zkouším, krom toho jsem ho v lednu malinko přetavila, takže mi teď dává najevo, že takhle to dál nejde. Ale přesvědčila jsem ho, aby ještě tuhle trošku zvládlo - chtěla jsem si poprvé vyzkoušet kranking, poslechnout si prima hudbu, potkat zase milé lidi a vrátit se na chvilku tam, kde mi vždycky bylo dobře.
A ono to vyšlo!!! Mám za sebou včerejší hodinku krankcyclingu, návštěvu mé drahé sestry (v jednom s maminkou, která tam byla taky), večerní chvilku s dětma, pěkný kus přeloženého textu do školy a dnešní, byť obohacené menší krizí, 3 hodinky vyplavování endorfinů, které stály za tu cestu tam a zpátky.
Jenom škoda, že Pepa na zítřek zrušil seminář Krav Magy pro ženy - pomalu jsem se začínala těšit :o)))