Když kocour není doma...

...kočka má pré.

S. zas po nějaké době odjel na víkend. Poslední dobou jsem to byla spíš já, kdo byť na jednu noc mizel z domu, ale pomalu začíná sezóna a Poláci se rozhodli, že pro cvičení boje na hradě Grodziec je konec ledna ta nejvíc nejvhodnější doba. Nu což, ještě že tam nemusím já :o)))

Rozhodla jsem se víkendu využít ku vlastnímu prospěchu. Včera dopoledne a večer jsem si dala hodinku spinningu (a konečně jsem našla odvahu poprosit Danielu, jestli bychom si nemohly tykat!) - v rámci tréninku na přístí sobotu, kdy zas jedu do Brna za mou drahou sestrou a taktéž L., se kterou podnikneme obvyklou spinningovou multiride. Akorát si nejsem jistá, že mi to tentokrát půjde tak lehce jako minule, protože to jsem byla vyježděná z venku, kde jsem trávila v sedle hodiny a hodiny, kdežto teď jsem dvě hodiny za sebou nedala už ani nepamatuju (kompenzovala jsem to kombinací spin+běh v jakémkoli pořadí).

No a abych opravdu využila toho, že S. není doma, tak jsem se vydala do kina na film, na který by se mnou jistě nešel. Už už jsem se obávala, že 3 sezóny v pekle nestihnu, ale dávali ho ještě v multikině Ládví. Nikdy jsem tam ještě nebyla, tak jsem to pojala jako dobrodružství a vydala se tam. Abych řekla pravdu, zážitek to byl vpravdě téměř mystický, neboť kulturní dům kdesi uprostřed sídliště a vylidněné kino ve mně vyvolávaly jistý neklid. Stejně tak miniaturní sál, kde jsem byla jednou ze čtyř lidí, kteří se vydali tamtéž za týmž účelem. Nicméně, jak jsem se toho bála, film byl prima - i kdybych mu krásně nerozuměla, čehož jsem se ve filmu inspirovaném Bondym fakt hodně bála, zpracování ve mně zanechalo dojem více než pozitivní - kamera, hudba, kostýmy, herecké výkony - každá drobnost podílející se na celkovém dojmu byla vynikající, takže jsem si zase "umělecky pošušňala", připomnělo mi to trochu Karamazovy. A hlavně jsem si říkala, že bych někdy chtěla být tak hubená jako ta hlavní hrdinka (což nikdy nebudu, leda bych vypadala dost blbě), která byla mimochodem moc hezká, protože takovým hubeným holkám děsně sluší takové ty obrovské nařasené tvídové (apsoň myslím, že je to tvíd) kalhoty a pánské košile, což se mi jakožto módní prvek velmi velmi líbí. A to je u mě, která na módu dost kašle, co říct. Vždycky se mi totiž líbila taková ta pánská móda. Až na to, že ta nejlíp vypadá na holkách hubených. Ach jo :o)

Dnešek jsem věnovala dopoledne několikerému zvažování, jak, kdy a kam vyběhnout. Venku bylo nádherně a mně se tam děsně chtělo, ale bez auta by to znamenalo zase buď nábřeží, nebo delší trasu, kde by ale byly kopce. A to se mi nechtělo. Takže nakonec zase "zvítězila" posilovna (a ono to nakonec bylo dobře, protože to venku, i když nebyla zima, klouzalo jaxviň), což se opět ukázalo jako ne moc šťastný nápad, hlavně proto, že mi to dopolední přemítání (u několika dílů Hvězdné brány) zabralo tolik času, že jsem tam dorazila až tehdy, kdy tam bylo zase plno. Takže jsem si 20 minut počkala na pás. Načež jsem se přidala ke dvěma očividně zkušeným běhačům (mladý pohledný atlet 12 km/h a mladá vymakaná atletka 11,5 km/h), kteří svorně uběhli ona 1:38 hádám tak 19km, on 1:46 půlmaraton. Načež když ona i on slezli, přišel jeden nejmenovaný veleúspěšný český spisovatel, toho času bytem (domem) na Sázavě, a taky si "střihnul" půlhodinku. Já to nakonec, s opravdovým sebezapřením, dotáhla na 17 km a 3 série kliků (protože jak S. říká, kliky jsou nejlepší) a chtěla jsem se jít prohřát do sauny. Ale po pěti minutách saunu začali "udržovat" (údržba denně 16:00-16:30), takže jsem se prohřála minimálně a budu to muset zítra vzít znova.

Podvečer jsem se měla ještě sejít s Markem, což je můj teď už dospělý synovec, a s jeho přítelkyní, ale jelikož jsem měla nějakou tu hodinku k dobru, rozhodla jsem se toho zneužít k návštěvě výstavy Czech Press Photo, na kterou jsem se chystala už taky pěkně dlouho (a kterou jsem nehodlala prošvihnout stejně jako Čapka). Fotočky jsem si prohlédla (dokonce za snížené vstupné, které jsem vykompenzovala kafem ve Starbucks), byly nesmírně působivé, možná jen kdyby jich nebylo tolik. Člověku (nebo spíš mně) už to pak hlava nebere.
Sice jsem koketovala ještě s myšlenkou, že bych znovu prožila večer v kině (mám v zásobě ještě Kawasakiho růži), ale nakonec jsem byla ráda, když jsem se těsně před devátou dohrabala domů, opekla si konečně toho lososa, co jsem včera zakoupila, a pověsila dvě várky prádla a dala prát další. Na dva dny až až. Teď mě čekají faktury, výkazy a zítra nějaká ta návštěva. Proč mám pocit, že jsem z víkendů skoro víc unavená než z pracovního týdne???