Snow Patrol needed

Tak tu máme nadílku a světe div se, byť se bortí střechy a některým nešťastníkům nefunguje elektřina, na apokalypsu to nevypadá, svět se ještě nezhroutil a v Praze, kupodivu, to lidi berou vcelku normálně. Tedy aspoň tak vypadají, i když se vsadím, že polovička z nich v duchu nadává.
Sníh je totiž zdraví děsně prospěšný. Většina lidí si po dlouhé době vyzkoušela místo posiloven reálnou fyzickou námahu, když museli několikrát za víkend (někdy i za den) odhazovat sníh z aut, garáží, přístupových a jiných cest a podobně, a dnes, jelikož tramvaje tu občas moc nejezdí, jsem poránu potkala mnohem víc pěšáků než obvykle. Jedním z nich (a toho jsem bohužel nepotkala, ale vyprovodila jsem ho z domu) byl i S., který chtě nechtě podruhé za těch dlouhých devět let, co jsme spolu, vyzkoušel pěší chůzi až do centra. A přežil. Já to měla poněkud dobrodružnější, když jsem se ráno vydala potemnělým (ale lampami osvětleným) parkem na Pankrác a v protisměru mě málem srazil lyžař. V životě by mě nenapadlo, že v 7 ráno potkám blázna na Jezerce na lyžích...
A tak jsem si pustila Snow Patrol, na hodině angličtiny probrala článek o sněhové kalamitě v Beijingu a brouzdám se tím sněhem, přemýšlejíc nad tím, že kdo se diví, že máme v zimě sníh, už asi vzdal naději na to, že svět bude jednou normální. Protože i když je to kalamita (zvlášť pro některé, Prahu tím naprosto nemyslím), sníh v zimě je prima a měl by být. Protože pak si možná ty běžky konečně zase koupím. Svět je, i když někdy zlý a nespravedlivý, strašně krásný.