Romantika jednoho dne "doma".

Já vím, že ještě nevíte, jaký byl náš Štědrý den, ale koho by to zajímalo (mně! mně! mně! - křičí moje grafomanské ego)?
A navíc, je tu mnohem zajímavější, nový a neokoukaný rok 2010, který začal jako smršť, novoroční flákání až příliš rychle vystřídal stres z toho, co mě čeká v práci a z toho, co všechno už zase nestíhám (nejlépe ještě než jsem začala). A to platí i pro víkendy, bohužel...
Ten první byl poznamenaný Novým rokem a půlku jsem ho strávila v Brně u sestry, kde jsem se večer podívala na několik filmů a v neděli jsem nadšeně přihlížela představení živého betléma, kterého se Tadeáš a Berenika účastnili. Berča sice o berlích, páč si dva dny předtím u našich zlomila nohu, ale ani to jí nemohlo zabránit v bezchybném výkonu. Jako hospodská a hospodský byli oba roztomilí. Nejroztomilejší ovšem byli Marie a Josef v miniaturní verzi :o)


Minulý víkend byl ve znamení nekonečné radosti ze sněhu, kterou jsme v sobotu museli vyboxovat a v neděli ji podpořit odhazováním sněhu u rodičů na dvoře. Je pravda, že v pondělí to musela máma dělat znovu, ale snad toho neměla aspoň tolik.

Tento víkend už jsme zase na druhé frontě, na druhém konci republiky, u druhých rodičů. Možná už mě vzali na milost (a podezřívám je, že jenom z toho důvodu, že jsem od léta přibrala 4 kila, takže už nemají námitek, když se nechci pořád cpát a jdu se proběhnout, protože jim nepřipadá, že bych si tím mohla ublížit - a to je co říct), ale tentokrát se to obešlo bez větších komentářů, i když jsem vyběhla v dvoustupňovém mrazu na sněhu a ledu. Jo, bylo to krušné. Protože 4 kila jsou sice prd, ale nesou se blbě (zvlášť když já je mám tam, kde se nosej nejblbějc) a na ledu se musí běhat už tak pomalu a a a... avůbec. Prostě mě to pořád trochu deprimuje, protože čím víc se snažím, tím víc se zdá, že si formu ničím, ale já na to vyzraju. To ovšem není tak důležité - hlavní je, že svítilo sluníčko a já jsem si zase děsně užívala toho klidu, koukala jsem kolem, jak poštolky krouží nad poli, poslouchala prima muziku a vlastně to možná nebylo tak krušné. Tedy pokud pominu ne příliš příjemnou pauzu v mrazu, k níž mě přinutilo moje trávení - bohužel Honza má pravdu - mráz peristaltice střev vůbec nebrání pracovat na plné obrátky. Achjo. :o)



Odpoledne jsme se stejným směrem vydali pěšky se S., takže konečně můžu poskytnout fotky z mojí oblíbené trasy. Doufám, že až se oteplí, doběhnu si zase jednou až ke kostelíku, co na fotkách vypadá jako bílá piditečka.

Ale aby to nebylo jenom o běhání - už zase začínám být ve skluzu. Tentokrát je to škola, vyžaduje už po půl roce přeci jen nějakou tu aktivitu. To by mě zajímalo, jestli ji ze sebe vypotím. Protože při sportu se potím jedna radost. Až moc. Ale to všichni víme.