Run, Forrest, run!!!

Někteří nevědomí mě mají za magora do ježdění na kole.
Jiní mě mají za magora do spinningu.
Další za magora do fitka.
A ještě jiní za magora do běhání.
A všichni jsou vedle jak ta jedle.

Poté, co jsem s nadcházející zimou zjistila, že ze mě nikdy nebude správný biker, protože technicky se přes ten strach v hlavě nedostanu (aspoň ne v reálném čase), každou volnou chvilku nacvaknutá v pedálech trávit nebudu a pod pět na nulou prostě na kolo nevlezu, jsem se vrhla na chvilku (do jara) zase do jiných vod.
Vrátila jsem se zpátky pod střechu a po jednom maratonu a pár dvojlekcích jsem si řekla, že spinning mám sice ráda, protože mám ráda dobrý rytmus, pořádnou nakládačku a točení nohama, ale každou chvíli tam taky trávit nemusím (protože jsou lidi, které na spinu potkáte snad na každé lekci, co jich během týdne je - pochybuju, že je to jenom náhoda).
Když se mi před zimou konečně podařilo překonat ten namožený úpon holenního svalu nebo co to bylo, zase jsem vyběhla. Někdy venku, někdy na pásu, ale zase jsem se dostala přes 5 kilometrů (i když 10 se ještě bojím a dávám si je jen zcela výjimečně, nejlépe na dvě fáze :o))). Ale na maraton a ani na půlmaraton se asi nedohrabu. A poté, co jsem si pročetla za poslední den asi tak milion blogů obdobně postižených jedinců milujících běh, jsem vlastně strašně ráda, že můžu běhat jen tak pro radost, když se mi chce a kolik se mi chce. Protože stres s nedostatkem naběhaných kilometrů při přípravě na nějaký závod, nedejbože nedostatečná rychlost (a tu já mám, protože i maraton za 4 hodiny je u mě čiré bláznovství) by mi tu radost asi už nadobro vzal. Dobrá, možná někdy dospěju k tomu, že mi nebude připadat nudná představa, že se vydržím tempem běhu, nikoli chůze, pohybovat déle než hodinu, ale to jenom pokud to nohy dovolí. A na to, abych je mučila, je mám moc ráda.
Kolo a běhání jsem vždycky kompenzovala fitkem a asi se ho nikdy úplně nevzdám, protože svoji horní polovinu těla mám moc ráda na to, abych ji nechala úplně zlenivět. Ale už taky minuly doby (a to už hodně dávno), kdy jsem se dokázala s činkama mučit hodinu třikrát týdně. Odměnou mi sice byly záda, na kterých by se dala učit anatomie, ale co ten zbytek?
A pak je tu triatlon, můj sen. Už už jsem se zapsala do plavecké školy, abych se naučila kraul a mohla se pustit pořádně i do toho plavání, ale pak mi došlo, že studená voda přece není pro mě a že si svůj kilometr sice odplavu, ale jenom když nemůžu dělat nic jiného.

A tak jsem se rozhodla. Že končím s budováním image magora do všemožných sportů (kterou si občas o mě spíš budují jiní - a teď se nechci naprosto nikoho dotknout, ale ti, co mám na mysli, sportu vlastně vůbec nerozumí:o)))), budu si dál dělat, co mě baví a kolik mě to baví a budu dál, pokud mi to zdraví a jiné okolnosti dovolí, sbírat pro někoho možná zcela nezajímavé, pro mě však neskonale romantické a duši oblažující zážitky jako běh na sněhu při rozbřesku v Bruggách, běh po vylidněném a zasněženém nábřeží a kolem polozamrzlé Vltavy, sjíždění a vyjíždění všemožných kopečků na kole (a sen o Ještědu a Dlouhých Stráních nevzdám) a tupé točení nohama za zvuku energií nabité hudby a když se mi bude chtít, vylezu si na nějakou horu, uplavu si svůj kilometr a nebo budu půl hodiny bušit do boxovacího pytle. A především si nenechám tu radost vzít kvůli přesvědčení, že něco musím.

Tož toliko velmi intimně o mně a mojí lásce.:o)