22.12.09
Po brzkém dopoledním nákupu oblečení v místních mezinárodních řetězcích (protože je tam míň lidí než u nás) následovala návštěva památek.
Jako první přišla na řadu Bazilika nejsvětější krve, kde jsem si uvědomila, že nemám foťák. Což je normálně vcelku jedno, ale díky tomu, že jsem se pro něj vrátila a chtěla si na tajňačku (protože fotit se tam nesmělo) udělat snímek oltářního obrazu, který mě fascinoval (hlavně se mi líbily nápisy Bethlema a Hierosolyma), dozvěděla jsem se, že za pár minut probíhá výstav a uctívání nejsvětější Krve, což je zajisté zážitek neopakovatelný. Tož jsem povolala zpět i S. a byli jsme přítomni tomuto mystickému zážitku společně :o)
Následovala proslulá bružská věž, která se nejimpozantněji tyčí v mlze. Horší je to za mlhy s výhledem a ještě horší za mlhy s mrznoucím mrholením, který stihl nás. O to romantičtější však je celkový dojem.
Jelikož jsme se pak potřebovali schovat před tím nečasem, prchli jsme do jediného pořádného místního muzea, které jsme objevili a pak už jsme se zase jen procházeli a cestou zpět jsme zakoupili suvenýry jako místní pralinky a pivo, přičemž vysvitlo sluníčko a to se nám moc líbilo.
Zvlášť mě, protože mě ještě čekal odpolední běh městem - a tentokrát se vyvedl moc hezky - oběhla jsem celé centrum! Počítám že by to mohlo být tak 7,5 až 8 km, což je nejvíc od doby, než se mi pochroumala nožička. Takže jsem měla děsnou radost a na oslavu jsem si dala večer vánoční pivko a koupili jsme si se S. krabičku pralinek, kterou ještě ten večer S. významně poplenil. Už ani nevím, jaký film jsme vybrali ten večer, jisté však je, že jsem usnula až u filmu druhého, kterým bylo Air Force One.
23.12.09
Den odjezdu z Brug a přesunu do Německa. Jelikož mi bylo jasné, že strávím půl dne (no, vlastně většinu) v autě na cestě přes bezmála celé Německo, rozhodla jsem se ráno si přivstat a jít se ještě naposledy proběhnout. Sice jsem vyrážela někdy před osmou, ale byla ještě tma, v ulicích skoro nikdo, v parku podél okružního kanálu téměř ani noha. Samozřejmě, začalo se rozednívat, ale ta první dvacetiminutovka potmě a za rozbřesku byla jedním z nejhezčích okamžiků (sledem okamžiků), které jsem v Brugách zažila. Poněkud hůře jsem ovšem nesla fakt, že po půl hodině mě chytl zas ten úpon pod pravým kolenem, a to jsem měla bandáž a po asfaltu jsem běžela jen kus. Asi to bylo tím, že jsem si nedala dost dlouhou pauzu. Ale fakt mě to rozladilo :o(((
Každopádně běhání v Brugách bylo moc fajn.
Poslední snídaně, poslední rozloučení s Benátkami severu a hybaj vnohy, hybaj na cestu přes Německo. Zašoférovala jsem si dosytosti a s nohami ztuhlými na šutr a nádrží skoro prázdnou jsme dorazili kolem osmé večer do vánočního Nürnbergu.
Málem bych zapomněla. Proč nám ta cesta přes Německo trvala tak děsně dlouho? Protože jsme se po poledni museli stavit ještě na Atomiu! Přiměla jsem S. k návštěvě této pamětihodné pamětihodnosti, o které donedávna ani nevěděl, že existuje (ale do našehu výletu si už stihl zjistit, proč že stojí za vidění), a myslím, že jsme byli oba rádi. Stavba je to fascinující, pro mě jako fandu architektury a všemožných netradičních stavebních projektů obzvlášť, a muzeum uvnitř je nesmírně zajímavé a poučné. Snad jen ten výtah do nejvyšší kuličky mě trochu vyděsil. Brrrrr!
Jako správný neurotik, který nevydrží celý den sedět, jsem se šla v Nürnbergu večer ještě projít. Jelikož už bylo po deváté (a my neměli už skoro nic k jídlu kromě dvou vanilkových sojových dezertů a cukroví od maminky, které se mohlo otevřít až na Štědrý den), vydala jsem se na průzkum (to já ráda) s iPodem a jelikož bez peněz, stavila jsem se v místnim McD pro nějaký ten žvanec pro hladového muže. Ovšem na cestě z McD se mi stala taková nepříjemnost. Najednou jsem si uvědomila, že v peněžence ani v kapse nemám magnetickou kartu od pokoje v hotelu. A to byl průůůůůůůů......švih. Chtěla jsem se vrátit ve vlastních stopách, ale měla jsem colu v pytlíku a kolem se začínali potulovat podivní němečtí výrostci, čili jsem zoufale volala S., který mezitím zabral hotelovou postel, aby mě přišel vysvobodit a pomohl mi hledat.
Cestou jemu naproti, kdy už jsem fakt začínala mít dost strach, protože jsem se svou rychlou chůzí dostala od hotelu fakt dost daleko, jsem navíc u hradeb zabloudila do uličky, která se mi na první pohled zdála zcela obyčejná, na druhý se mi však pranic nelíbila. Byla plná obchodů, které svítily převážně červeně a v jejich výkladních skříních se nakrucovaly vnadné dámy ve spodním prádle, což mě zcela ohromilo, protože opravdové téměř nahé prostitutky ve výloze jsem ještě nikdy před tím neviděla. Tady je vidno, že i když je mi osmadvacet, ještě se mám lecčemus v tomto světě učit.
Za hradbami, kde už jsem doufala potkat S., jsem zase natrefila na partu podezřele vypadajících mladých mužů, kteří šli jen pár kroků přede mnou a já si říkala, teď kdyby se na mě vrhli a přepadli mě, nic a nikdo mi tu nepomůže. Takové věci a pak ještě taky otázka, kolik by mě asi stála pokuta za ztracenou kartu, se mi honily ten večer hlavou. A honily se mi hlavou, i když jsme se vraceli se S. (a pořád ještě s pytlíkem od McD s netknutým BigMac menu) do centra, což, jak jsme zjistili, bylo obzvlášť potmě proklatě daleko. Karta nikde na cestě neležela a já začínala propadat opravdovému zoufalství. A pak... Pak se ukázalo, že jsem opravdu, ale opravdu člověk, který prostě nemůže mít klidný život, protože si ho vždycky sám něčím úspěšně, ale úplně zbytečně, zamotá. Nechápu, jak je to možné, ale najednou jsem si vzpomněla, že kartu jsem si nedala do ani jedné ze čtyř kapes bundy, anóbrž do kapsy páté. Nemusím asi připomínat, že S. mě chtěl v předvečer Vánoc tam kdesi v Německu nejspíš uškrtit, já sama jsem si měla chuť natlouct, co se dalo, ale nedalo se, museli jsme se vrátit zpátky a já jsem koneckonců byla strašně šťastná, že jsem tu kartu neztratila.
A tak jsme se někdy kolem jedenácté umoření vrátili a byli jsme svorně zvědaví, co že přinese Štědrý den.
No comments:
Post a Comment