A ještě toho sněhu nebylo dost

Jak jsem psala, že mě moji rodiče vzali na milost, možná jsem se trochu mýlila. Sice neměli námitek, když jsme jim popisovali, jak si v Bruggách S. po obědě dal pravidelně šlofíka, zatímco já vyběhla, ale dnes ráno už jsem zase byla obětí všemožných ne příliš povzbudivých poznámek týkajících se mé "zdravé" snídaně, která sestávala z nastrouhaných jablek, ořechů, mandlí a rozinek jenom kvůli tomu, že doma nebyla ani jediná buchta (tragédie!!!), ani jeden bílý jogurt, o ovesných vločkách nemluvě. Miluju svoje rodiče a i tohle dokážu polknout, ale byla jsem ráda, že jsme na oběd jeli do Brna k mé drahé sestře A.

Ač nám na noc hlásili meteorologové sněžení, obzvláště na Valašsku, žádné se kupodivu do oběda nekonalo a já si cestu VK - Brno užívala poslouchajíc Beatles: Abbey Road a mlčíc za vydatné podpory podřimujícího S.
Oběd byl výtečný a v nelehké hře, která nedokázala 3 rozverné děti udržet na uzdě ani náhodou, jsme nakonec dvakrát viry porazili a Psí nemusela kýchat a kašlat až do další hry, jak to popisovala pravidla. Jediný, kdo ještě trochu kašlě a smrká, je S., ale teď při nedělním večeru mám pocit, že už jsem ho slyšela mnohem méně než v předchozích dnech, což mě naplňuje nadějí, že mé nervy budou brzy oblaženy kýženým klidem.

Z Brna jsme vyráželi cca o půl čtvrté a počasí pořád vypadalo nadějně. Bohužel naděje se rozplynula nad Vysočinou, kde jsme vjeli do sněžení, z nějž jsme až do Prahy nejen že nevyjeli, dokonce jsme se přibližovali, jak se zdálo, jeho epicentru. 70 km před Prahou jsem opět převzala volant já, protože S. už toho měl plné zuby, a byť mě vždycky řízení baví, někde u Velkých Popovic jsem mu dala za pravdu - už abychom byli doma!!! Cesta nekonečná, na D1 sněhu jak na horách a aut jako v neděli večer - ti, kdo to znají, si jistě dovedou představit. Jediné, co mě bavilo, bylo pomalé předjíždění. Jak všichni jeli cca 80 km/h, když jste se propracovali do levého pruhu (kde byly taktéž vyjeté koleje, takže jste v nich radeji setrvali, než abyste riskovali bruslení z pruhu do pruhu), bylo možné, byť velmi pomalu, se prokousávat dopředu o něco rychleji, než se to dařilo těm napravo. A v tom pomalém tempu jsem si připadala jako děsný tahoun, a myslela jsem na běhání a na kolo, kde je prima, že i když jedete pomalu, ale dlouhodobě konstatní rychlostí, většinou se vám podaří někoho dohnat a předehnat. Taky jsem si vzpomněla na svoji první "cyklotisícovku", Col de Verghio, které jsem pokořila právě pro mě do té doby nemyslitelně pomalým, leč konstantním tempem, předjíždejíc pod vrcholem ostatní "dříče". I když díky za to, že jsem to dokázala, patří hlavně jiným (oni ví), tu euforii si ještě doteď pamatuju. Taková blbost a člověku to tak zvedne náladu! :o)

Když jsme se těsně před šestou konečně dostali do matičky Prahy, pomalu jsem vzdala jakékoli myšlenky na jakýkoli další pohyb. Jenomže když celý den prosedíte v autě a na návštěvě, někdo jako já to nese dost těžko. Co s tím? Ve fitku bude jako vždycky večer narváno. Ale vzhledem k počasí by se lidem nemuselo chtít tam chodit/ jezdit. Jenomže to se nechce ani mně. No ale vždyť zas tak hnusně není - sněží jen tak lehce, vítr nikde, teplota +1 stupeň, to by se přeci jen dalo ještě vyběhnout.

A tak jsem vyběhla a za necelou hodinku jsem si v pohodě jako už dlouho nikdy (i když tep lítal ve výšinách nikoli pohodových) doběhla do Podolí k plovárně (do Podolí! do lékárny! ...) a zpátky a hodilo mi to nějakých 9,5 kilometru. Nikde nikdo, ten klid jsem slyšela i přes řvoucí mp3 a sníh padal a padal a já běžela a běžela a bylo to fajn. Ach jo!