Jak jsme slavili Vánoce I

Letos nás čekaly "první" společné Vánoce - tedy jako oficiální. A jelikož jsme nechtěli stranit ani jedné straně rodiny a dovolenou minimálně polovina našeho páru potřebovala jako sůl (a já, ač ne tak zaměstnaná, díky posledním předvánočním dnům vlastně taky), rozhodli jsme se prchnout - nejen z Prahy, ale i ze země.
Rozhodování bylo dlouhé a komplikované a zabralo nám nejeden večer, kdy jsme měli naplánováno plánování. Ale jelikož nás plánování až tak moc nebavilo, z původního plánu útěku do hor (který je potřeba naplánovat hoooodně dopředu a který by nás taky přišel na hodně peněz) a následného záložního plánu pobytu na břehu Bodensee a v Zurichu (protože u Bodensee jsme už byli a Zurych vánoční náladě nepřeje a protestantští Švýcaři už vůbec ne) se vyvinul plán na o něco delší výlet autem do míst, která jsme toužili navštívit už hodně dlouho - pro milovníky čokolády a sýrů neexistuje lepší místo než Belgie :o) A jelikož jsme mladí a neklidní, rozhodli jsme se cestu do Brug (cca 1000km) zkrátit trošičku mezipřistáním v Bruselu a vánoční pohodu trochu přiblížit české tradici pobytem u sousedů Němců, a to v Norimberku.
Jak jsme to tak hezky na poslední chvíli naplánovali (a jak S. vybral na netu dokonale vypadající ubytování), počali jsme se těšiti, a to děsně. A každým dnem víc. Až je s podivem, že jsme nezačali balit dříve a že jsme si nic speciálního na tu vytěšenou dovolenou nenaplánovali - proč taky???

18./19.12.09
Poučená z naší jarní "svatební cesty" do Itálie, přikázala jsem před nočním odjezdem minimálně dvou- až tříhodinový spánek, abychom neusínali cestou. A dobře tak. Protože s naším štěstím začalo v pátek sněžit, a to pořádně, a taky přituhlo, a to pořádně. Tudíž naše cesta vypadala už před cestou dobrodružně - a taky byla. Po dálnici jsme jeli max. 90 km/h a v Německu, kde limity neexistují, dokonce až 80. Poctivě jsme se střídali, ale stejně jsme stavěli na každém kroku, protože naše stěrače odmítaly spolupracovat a nemrznoucí směs do ostřikovačů na nich vytrvale namrzala a díky nánosům sněhu a ledu okenoidní modři naše panoramatické přední sklo nebylo vůbec panoramatické, ba naopak v některých chvílích připomínalo kukátko periskopu - asi tolik jsme toho viděli. Takže cesta do Bruselu, která měla trvat 9-10 hodin, stejně trvala 12. Ale dojeli jsme. Po sněhu, ledu, vzdor tmě i větru, hlavní město Belgie nás přivítalo téměř modrým nebem (což ovšem neznamenalo, že rtuť teploměru se od Čech nějak významně vyšplhala nahoru - i tam bylo ve dne -14).

Když jsme u toho Bruselu, nemohu smlčet důležitý fakt - Belgičani (a je vcelku jedno, jestli Vlámové, Valoni, nebo kýho výra) jsou v řízení motorových vozidel srovnatelní s Italiy, ba možná jako řidiči mnohem horší, navíc, jak se ukázalo, i dosti překvapivě temperamentní, neboť na sebe velmi rádi troubí, pokřikují, ukazují symboly, případně jsou ochotni vystoupit z auta a dojít 20m ke křižovatce, aby někoho seřvali, následně se vrátili do svého auta a byli za zdržení provozu vytroubeni frontou za nimi. Nepochopitelné.

Hotel byl téměř jedna báseň. Sice jako na webu vypadal jen na první pohled, ale jakmile jsme si v pokoji ve stylu Ludvíka XVI. zatopili, bylo nám líp, až se nám skoro do těch vymrzlých ulic nechtělo. Ovšem dle S. měl pokoj jednu drobnou nevýhodu, a to malou vanu. Pokud by to někdo nevěděl, S. vanu ke svému životu nepotřebuje (2 roky jsme žili v bytě bez ní a celkem úspěšně), ale pokud vana je, musí splňovat parametry, protože i vorvaň chce mít pohodlí. A to by v Bruselu tedy rozhodně neměl. A taky neměl.

Vyrazili jsme do ulic. Podle mapy jsem nás provedla několika krásnými uličkami (kde jsem neustále zastavovala u výloh s čokoládou, čokoládovými pochoutkami, pekařskými výrobky a Belgičany srkajícími horkou kávu/ čokoládu/ cokoli, naprosto se nezajímajíc o Tiffanyho, Pradu, Vuittona a jim podobné. Zcela zmrzlá jsme došli (to je záměr - došli jsme oba, ale jenom já jsem byla zcela zmrzlá) na náměstí před místní radnici, kde postávaly davy bruselanů a turistů - až jsme si řekli, že "asi se tam něco bude dít". A taky jo! Na radnici byly instalovány různé lampy, zářivky světlomety a jiná světelná zařízení a tato zařízení byla propojena s nástrojem, na který vyluzovali zvuky performeři před vchodem. Takže výsledkem byla neuvěřitelně působivá směsice elektronické hudby se světlohrou, na kterou jsme se dívat nechtěli a několikrát jsme se chystali odejít, ale když ta světýlka tak hezky zářila a každou chvíli jinak a jinou barvou a v jiné sekvenci, že to prostě bylo velmi eye-catching. Poté jsme za účelem rozmrznutí navštívili nejbližší místní podnik, který nebyl nijak výjimečný, tedy pokud výjimečně pomalá obsluha a výjimečně nepovedený quiche nestojí za zmínku.

Do hotelu jsme dorazili značně vymrzlí a já si téměř okamžitě zalezla do postele. Měla jsem toho po x hodinách řízení ve sněhu plný zuby. S. se pokoušel o koupel, ale jak jsem již popsala výše, moc se mu to vzhledem k nepoměru velikosti jeho a vany nepovedlo. Zato se mu povedlo spustit film 2012, který jsem taktéž přivolila sledovat, ale u kterého jsem velmi záhy usnula s myšlenkou, že jestli ráno bude takováhle děsivá zima, asi běhat nepůjdu (ano, běhací oblečení jsem měla sbaleno ve speciální tašce!), ale možná se půjdu briskně projít k sídlu evropských úřadů, protože to jsem vždycky toužila vidět.

20.12.09
Ráno už tak děsivě nemrzlo. Ráno byla tma. A nejen ráno. Když jsem zděšeně zjistila, že je tma venku přesto, že už je 9, nabyla jsem dojmu, že je něco špatně. Nejsme za polárním kruhem a polární noc tu nevedou. Tak co to do háje...? Pohled z okna mě uklidnil - za sněhové bouře totiž obvykle tma bývá, neboť nejen, že je zataženo a slunce nesvítí, ale všechen ten valící se sníh okolní svět ještě trochu zatemňuje. Tatam byla v tu chvíli myšlenka na rychlou procházku, jediným světlým bodem zdála se snídaně, a že ta tedy opravdu stála za to - za celý pobyt zřejmě nejlepší, co se kvality i kvantity nabízených druhů týče.

No ano, ven jsme se po snídani a sbalení věcí vyhrabali, ale pouze za účelem návštěvy místní královské galerie - podařilo se mi ji najít i přes počáteční nedůvěru S. k mé schopnosti práce s mapou. A o té galerii až příště. Zase se nějak nebezpečně rozepisuju a všechna ta sdělení mi neuvěřitelně trvají...