Jak jsme slavili Vánoce II

20.12.09, Bruxelles, Brugge

Jak už bylo řečeno, nedělní dopoledne, i když nás zvony volaly vehementně k účastni na poslední adventní mši, jsme věnovali bruselské galerii. Její návštěvu jsem si samozřejmě vymohla já, ale podařilo se mi na ni S. nalákat tím, že ve sbírkách jsou malby od 15. století a že se primárně půjdeme podívat na ty nejstarší sbírky. To ho přesvědčilo, že tenhle kousek kultury stojí za to. A nakonec to byl S., který obrazy zkoumal, fotil, převracel (ne ve skutečnosti, samozřejmě) a vypadal, že ho to jako zajímá. Pravda, cestou do 16. a 17. století už jeho zájem poněkud opadal a takový kompletní Rubens ho nechával zcela chladným, ale třeba nad takovým Bruegelem jsme se bavili a dumali oba.

Ale abych nezapomněla zaznamenat, co zaujalo mě (a třeba to někomu bude připadat dost normální, ale já jako kulturní barbar jsem se nad těmi věcmi dosti podivovala a to jen proto, že mi připadalo, že jsem takové věci ještě v galerii neviděla, nebo si jich minimálně nevšimla):
- do výjevů se světci, případně ze života Kristova, se často nechávali vymalovat ti, kdo celou akci zaplatili - oproti zbytku výjevu jsou kromě dobového oblečení odlišitelní snadno tím, ze jsou většinou výrazně neduživější, zašedlí nebo nazelenalí
- na obrazech je mnoho zajímavých a překvapivých detailů - drobnosti z každodenního života jsou kolikrát zajímavější, než hlavní motiv - třeba takový bordel na polici nad hlavou mnicha, maličký pejsek kdesi mimo fokus, průhled oknem na zajímavou akci na ulici, postavy jakoby mimo hlavní děj
- lidé z 15. a hlavně 16. století se živili převážně bochánky chleba (který vypadal úplně jako ten nekvašený, a možná i nekvašený byl) a jablky, které si krájeli nožíkem stejně jako já - na obraze nesmí nožík, jablko a bochánek chybět
- v 15. a 16. století se vůbec nebáli nahých postav, motivů kojení, muchlování a líbání, ba dokonce i taková Marie s Ježíškem nejsou ušetřeni polibku téměř mileneckého
- Utrpení Sv. Antonína Hieronyma Bosche je naprosto dokonalou přehlídkou monster, jaké by ani v mé nejbujnější fantazii nevyvstaly
- podobný dojem na mně zanechal obraz Posledního soudu nevím od koho, kde je peklo vylíčeno tak barvitě, každý ďábel je jiný a jinak strašlivý a všechny mrtvoly vstávající z hrobu jinak pochroumané, ale do jedné až hrozivě reálné, že si až říkám, že takhle bych teda skončit nechtěla
- Bruegel (starší i mladší) byl magor, ale dokonalý - zachytit tolik postav a tolik různých dějů na jednom obrazu - třeba popíjející a tancující lid, ožrala ležící opodál, zlodějíček okrádající jednoho z veselících se, žebráci, umírající, nemocní, pracující a jiní, no jednomu (i dvěma) z toho jde hlava kolem

Galerie vlámských malířů je taktéž dokonalým místem k osvojení si základních slovíček z cizího jazyka (protože popisky byly pro jistotu pouze vlámsky a francouzsky - no jasně, kdo by tam psal ještě třetí popisek). Díky norštině jsem mohla S. názvy maleb poměrně úspěšně překládat, ale abych pravdu řekla, nic moc už si z toho nepamatuju. Jediné, co mi utkvělo, je vrouw, což je jako Frau nebo wife. Přijde mi úžasné, že jsem vlastně něco jako wrrrrauuuu, evokuje to ve mně řev lvice :o))))

Toliko ke galerii a naší návštěvě Bruselu. Cca v 13:00 jsme za hustého sněžení Brusel opustili, abychom po 15:00 dorazili do prosluněných Brug, kde nás v hotelu (který jsme díky úzkým a malým uličkám a tím pádem velmi zmatené navigaci našli s drobnějšími obtížemi) přivítali s tím, že je sice hezké, že máme rezervaci, ale že oni zase mají plný hotel Angličanů, co nemůžou domů, protože letadla nelítají kvůli počasí a vlaky pod La Manchem nejezdí kvůli neznámé technické závadě. Samozřejmě mi bylo těch ubohých Angličanů líto, ale střecha nad hlavou pro Angličana nebo pro mě - jasně že ta moje hlava mi přijde důležitější. A naštěstí to tak vnímali i vnímaví Vlámové a jako kompenzaci nám nabídli ubytování v hotelu druhém, a to "o něco" luxusnějším, než byl ten původně zarezervovaný, a to za původní cenu. Takže místo hotelu Aragon (kterému já jsem říkala Aragorn a S. důvěrně Argon - dle jednoho svého povedeného kumpána) jsme strávili tři noci prakticky na zámku.
Měla jsem z toho takovou radost, že jsem se musela jít proběhnout. S. byl unaven a zalomil to do postele, já nažhavila iPod a šla v běhu prozkoumávat místní okolí. Objevila jsem spoustu kanálů, mostů, větrné mlýny, sáňkující děti i dospělé - všichni měli očividně radost z toho, že napadl sníh. Já taky. Běhání na sněhu je prima, protože není tak tvrdý jako asfalt a mojim letním botičkám očividně chlad přes dvě ponožky vůbec nevadí.

Večer jsem ještě stihla tu poslední adventní mši v kostele sv. Walburgy a pak už chtělo jen najít někde nějakou večeři. Což je v neděli večer dost těžké. Skončili jsme tedy v místní verzi McD jménem Quick a kupodivu si na tom fastfoodu pochutnali :o)