Saturday, 28 November 2009

Survival challenge around Dolní Morava

Dovolená, která trvá dva a půl dne, by měla být charakterizována 60 hodinami, ve kterých se neděje nic zásadního, člověk se válí, případně se věnuje nenáročným a nikoli nebezpečným činnostem, zvlášť pokud se vyskytuje v oblasti hor, které žádné dobrodružství implicitně nenabízejí.
S tím jsme vyrazili do okoli Dolní Moravy, Králického sněžníku, případně západního cípu Jeseníků, které se zdály být tím nejvíce vzrušujícím, co nás za ty dva dny mělo potkat.
Pravda, pro mě byl vzrušující už odjezd na samotnou "dovolenou" - opět jsme se rozhodli pro úterní večer, který ani jeden z nás netráví doma, čili jsme se na cestu nemohli vydat reálně dříve než ve 22h. Naivně jsem se domnívala, že 200km zvládneme za 2 hodiny a kolem půlnoci dorazíme do cíle, ovšem naše chytrá navigace po zadání cílového bodu vyslovila názor zcela jiný, a to čas příjezdu o více než hodinu pozdější, než jsem si malovala. A ejhle, navigace měla pravdu a ještě byla optimistická! Za Hradcem Králové začala moje pozornost otupovat, tma se zdála být temnější než kdykoli jindy a serpentýny v horských vesničkách se mi zdály mnohem méně romantické než ve dne. A přestože kostel v Dolní Moravě svítí, tma kolem je úplně stejně čerá jako kdekoli jinde, kde nic nesvítí, a fara vypadá o půl druhé v noci ještě strašidelněji než kdy jindy.
Když se S. podařilo rozsvítit a zatopit (zprovoznit kotel, kdy sice chvilku bojoval s manuálem, ale situaci zvládnul a zima byla za chvilku o něco snesitelnější). Jenomže ve dvě v noci už je člověk tak zblblý, že když si pak dá na zahřátí čaj a vleze si pod peřinu, najednou se mu nechce spát, tudíž si pustí nejmenovaný seriál a do půl čtvrté jej sleduje. Čímž odsoudí první den dovolené k polovičnímu zániku :o)
Samozřejmě, že někteří lidé by namítli, že já jsem magor, takže přece není možné, abych si nechala ukrást půl dne - a mají pravdu. Byť jsem se vyspinkala dorůžova až do čtvrt na deset, v tu chvíli už mi připadalo trochu zhovadilé zůstávat v posteli a nechala jsem tuto milou povinnost na svého muže a rozhodla jsem se, po kontrole a snaze (s pomocí přítele na telefonu) boostovat výkon nijak zvlášť hicujícího kotle, prozkoumat okolí fary, nejlépe za lehkého poklusu. Je pravda, že o půl jedenácté, čili skoro v poledne, bylo pořád ještě dost zima, ale to mě nemohlo odradit. Co mě odradilo trochu víc byl fakt, že cestičky, které jsem si našla na mapě, tak úplně nefungovaly - jedna začínala kdesi na soukromém pozemku, jinou přehradil potok a třetí pro jistotu zmařil probořený most. Potok zdál se být toho dne nejmenší překážkou, takže jsem zvolila variantu brod a skočila nikoli z bláta do louže, ale z mokřadu do potoka, čiže obě moje Mizuno tryskobotky utrpěly závažné namočení. Moje nohy ale zůstaly díky funkčním ponožkám v suchu a mohla jsem se tedy přes kopec, po pastvině s pasoucími se (a naštěstí mě ignorujícími) krávami, vydat zkratkou přímo ke kostelu a faře. Muže jsem zastihla právě vstanuvšího z lože, což znamenalo ideální načasování právě začínajícího dne.
Rozhodli jsme se jeho delší půlku strávit putováním po naučné stezce kolem pevností nad Starým Městem pod Sněžníkem, k čemuž se nám naskytlo ideální počasí - mraky se sice honily, jako obvykle zakrývaly vrchol Králického sněžníku, ale nepršelo a sluníčko mezi těmi mraky občas i vykukovalo a na listopad vykazovalo obdivuhodnou sílu. Díky tomu jsme viděli během dvou hodin krásná místa, S. prozkoumal většinu prozkoumatelných lehkých i těžších objektů a výlet jsme zakončili v místní cukrárně, kde jsme udělali tržbu 36,- Kč, za což se nám od paní prodavačky dostalo upřímného díky a přání hezkého dne - už tehdy mi to začínalo připadat obdivuhodné. Když se stejná upřímná radost nad minimálním příspěvkem do zdejší pokladny opakovala i v jiných obchodech, zvláště při zakoupení zdejších kvalitních produktů domácí výroby, za jejichž bio kvalitu bychom jinde draze zaplatili, začínalo se mi v těchto místech líbit ještě víc. Byť z malého města v kraji lidí pohostinných a milých, tomuto přístupu už jsem trochu odvykla. Tomu říkám odpočinek pro duši!!!
Oč byl první ze dvou dnů dovolené kratší, o to se ten druhý natáhnul. Naplánovala jsem lehkou túru v oblasti Hrubého Jeseníku, kde nní možné zabloudit, ztratit se, sejít z cesty, či prožít jakékoli dobrodružství. Sice jsme z auta pod Dlouhými Stráněmi vystoupili až v 11, ale hned začátek cesty nás ujistil o tom, že se nudy bát nemusíme. Značka nás zavedla (ano, přiznávám, mnou ztracená značka) mezi svah kácející dřevorubce, kteří se nic nedivili, že kolem nich procházíme, o ignorování povinnosti nás informovat o tom, že tudy cesta nevede ani nemluvě. Zpod obrovského stožáru elektrického vedení (kterých je mimochodem v okolí inkriminované elektrárny bezpočet) jsme se potupně vrátili na rozcestí, kde jsme zvolili úzký strmý chodníček, který se nám předtím pro značenou cestu zdál příliš nepravděpodobný, pro hodinový výstup přerušený pouze několika spadanými stromy, které bylo nutno přelézt. Po vystoupání na vrstevnici nás čekala romantická cesta po svahu proti přečerpávací elektrárně, ze které jsme toho v mracích bohužel moc neviděli. Postupujíce víceméně mlčky, užili jsme si klidu dosytosti, neb "hory" v tuto dobu nevykazovaly jakékoli známky života, tedy kromě nás dvou funících turistů.
Na Švýcárnu jsme dorazili kolem jedné a přiznávám, byli jsme opravdu rádi, že měli otevřeno a dokonce nás ochotně obsloužili - kdo by si byl myslel, že na konci listopadu dostanu v horách dokonalé presso a k tomu s medovníkem za zcela normální cenu??? A ještě k tomu s úsměvem - pravda, jelikož jsme byli toho týdne všeho všudy pátí hosté, museli si nás hýčkat, přesto mě zdejší pohostinnost opět udivila. Nebýt zima a nebýt zpocení, byli bychom možná toho dne dobyli i Praděd (no dobře, já bych možná byla dobyla...), ale rozhodli jsme se i vzhledem k času vydat zpět, a to kousek cestou stejnou a posléze jednou z na mapě vyznačených stezek na Medvědím hřbetu* a po ní sestoupit ke spodní nádrži Dlouhých Strání. Jaké však bylo naše překvapení, když stezka vedoucí po vrstevnici na konci hřebenu končila a umožnila nám sice výhled na nádrž, nikoli však bezpečný sestup k ní. Sice jsme podnikli zoufalý pokus o sestup mezi kořeny, travou, výmoly a vzrostlými jehličnany, ale jelikož dále než pár metrů jsme se nedostali, vrátili jsme se potupně na vrstevnici, po níž jdouce koketovali jsme s myšlenkou ukrátit si cestu zpět sestupem jinou oblastí svahu, protože přece o kousek níž musí vést ta cesta, co je značená v mapě. V jednu chvíli jsem tuto cestu dokonce zahlédla (což možná byly už halucinace ze zoufalství), a proto S. přivolil k sestupu, přestože jeho koleno se toho trochu obávalo. Zpočátku šlo všechno téměř hladce - horním lesem vysokých jehličnanů jsme sestoupili k pásmu malých a hustě nasázených stromků poměrně snadno. Zde nás bohužel nečekala stezka po vrstevnici, nýbrž mnohem obtížnější sestup opravdu strmým svahem směrem dolů, kde jsme slyšeli hučící vodu. Já jsem se domnívala, že je to potok (a podle zde přítomné mapy se tento potok jmenoval Hladový - ještě, že jsme tam neumřeli hlady...), ale S. upozorňoval, že i potoky mají občas tendence skákat v podobě vodopádů, případně se spojovat v toky větší. Nicméně také vyslovil názor, že každý potok vede k civilizaci, proto by bylo jistě výhodné sestoupit až k němu a podél jeho koryta najít cestu a následně civilizaci. Bohužel sestup k horské bystřině, byť byl lehce nebezpečný, nebyl ještě tím nejhorším, co nás čekalo, protože koryto místy neskýtalo jiné možnosti postupu dolů, než jeho středem, čemuž jsme se chtěli vyhnout. Mně se to s úspěchem podařilo, S. bohužel při několikátém křížení toku nechtěně prozkoumal hloubku a teplotu vody, včetně ostrosti kamenů na dně. Přimknutá ke strmému břehu nad vodou jsem si uvědomila víc než kdy jindy, že jsem blbá a že dobrodružství je sice pěkná věc, ale jestli se něco stane mému stokilogramovému manželovi, bídně zhyneme uprostřed zcela bezpečných hor, neboť burcovat horskou službu v takovéto oblasti by přece byla potupa hodná jedině tupého turisty z Prahy. Ale jelikož my jsme stateční, S. dobrodružství miluje a já se vydávám za zkušenou horalku, sestup jsme zvládli a se zapadajícím sluncem, S. navíc s mokrou, roztrženou a zakrvácenou nohavicí, jsme došli až cestě, která byla z našeho pohledu téměř u paty kopce, byť to nebyla pravda a čekal nás ještě cca 45-minutový sestup až do míst, odkud jsme vyšli. Je pravda, že v tu chvíli už jsem věřila, že zde bídně nezahyneme, zvlášť vědoma si faktu, že můj velbloudí vak ukrývá ve svých útrobách čelovku, ale s padající tmou a v dálce viditelnou padající mlhou se můj ledový klid proměňoval zpět v mírné obavy, zvláště s vědomím handicapu mého muže v podobě chladnoucích mokrých součástí jeho oděvu. Obavy se rozplynuly, když už jsme byli na dohled od auta. Pak už nás čekala jen nekonečná cesta zpět v mlze husté jako mléko, anabáze s hledáním podniku, kde by nám ve čtvrtek večer uvařili večeři, a večer strávený u filmu, který já jsem prospala a S. prochechtal.
Třetího dne, kdy jsme se vyspali do růžova, jsem ráno zjistila, že včerejší turistické vyčerpání způsobilo, že jsme nezkontrolovali kotel, čili nám v něm do rána vyhaslo. Úkol jeho vyčištění a znovurozhoření jsem nechala opět na muže a šla si raději zaběhat v dopolední jinovatce, aby mi později úklid šel snadněji od ruky. S. se poté úkolu zhostil tak dokonale, že saze byly kromě sklepa taktéž na chodbě a na jeho šatech a zubech a sliznicích - když po jeho umytí kotel opět vyhasl, neodvážili jsme se kotel znovu pokoušet, protože by to mohlo znamenat, že bychom odjeli oba zcela pokrytí mourem. Místo toho jsme vyrazili na pevnost Hůrka, kde jsme se zúčastnili soukromé prohlídky podzemních prostor se spoustou zajímavých a nových informací týkajících se opevnění a jeho (potenciální) funkce za 2. světové války. Oproti původnímu plánu nebyla prohlídka o nic kratší, takže když jsme z podzemí vylezli, bylo už skoro půl jedné a my spěchali domů plni zážitků, utahaní jako koťata, ale šťastní, že víkend ještě nekončí a že to nebyla zas taková nuda :o)))

A propos, obrázky najdete na picase.

* Zde si dovolím jednu poznámku - pročtěte prosím pozorně informace na uvedeném odkazu - kdybychom to byli udělali před naší návštěvou této oblasti, byli bychom se včas dozvěděli, že mapa kecá, cesty na ní zobrazené ve skutečnosti neexistují a také by nám možná došlo, že cesta, která je vidět na obrázku zalesněného svahu, mohla s jeho vytěžením a znovuosazením již dávno zmizet. Dobře nám tak.

No comments:

Nejmenší ze všech mých velkých ULTRA

Dlouho jsem se chystala, dlouho přemýšlela a dlouho plánovala, co a jak sem napíšu, až tohle všechno bude za mnou. Za námi. A zároveň před n...