Nevycházím z údivu

Jak bylo možná patrné z předchozích příspěvků, přestože jsem organizačně ne příliš svědomitá a v mém životě převládá chaos (a dvojí školení v time managementu na mně nezanechalo pražádné stopy kromě té, že si umím v diáři barevně odlišit různé typy práce – a ve výsledku je mi to k h****), vzala jsem teď z gruntu úlohu kulturního referenta, kterou mi už, řekla bych před pár lety, svěřil S.. Bylo nutné počkat pouze na rostoucí možnosti skýtané virtuální realitou a on-line systémy, kdy je možné platit za vstupenky do všemožných institucí on-line a vyhnout se tak frontám, a můj post rázem není tak pointless.
V uplynulém týdnu jsme využili možnosti navštívit představení ve Stavovském divadle, které se mi zalíbilo hned při první návštěvě, tuším v únoru, kdy jsem zjistila, že byť slavné a historicky velmi významné, ve svém uspořádání jde o divadlo spíše komorní, neboť i z poslední, šestnácté řady dohlédnete pohodlně až na jeviště a slyšíte každé slovo. Jak je tomu v balkónech sahajících až kamsi k oblakům, to netuším, ale šestnáctou řadu jsme vyzkoušeli tuto středu, tj. 4.11., a musím uznat že pro mě, která už bez brýlí do kina ani divadla pro jistotu nelezu, to byl zážitek ostrý a plný vizuálních vjemů, které stály za to.
Představení jsem se trochu obávala, neboť jsem tuto akci pojala jako další (a možná poslední) šanci pro Shakespeara, když ten poslední klasický kus dopadl tak neslavně. Tentokrát jsme úrovnostně nešli o moc níže než s Macbethem, využili jsme posledních volných vstupenek na Richarda III., čili klasika jako vyšitá, dlouhá a těžká, jak to Shakespeare uměl. Moje obavy pramenily především z faktu, že v roli Richarda III. jsem byla nucena překousnout Richarda jiného - mladého a rozevlátého, komerčně úspěšného zpěváka, jehož teenagerovský fanklub roste s každým koncertem a zdá se že i divadelním představením. Není divu. Slečny vedle sedící se začaly chichotat a špitat si, sotvaže se odhrnul kus Richardova oděvu a odhalil byť jen milimetr čtvereční jeho mužné hrudi, zatímco já jsem celou dobu přemýšlela, proč že si vlastně o tomhle chlapovi v nejlepších letech myslím, že je blbec. Vždyť koneckonců ten jeho výkon není tak špatný – výrazů má v zásobě bezpočet (když to srovnám s jedinou, stokrát z různých úhlů opakovanou grimasou Hugha Granta), vyjadřovat se umí, energie má na rozdávání a očividně ho hraní baví skoro jako ta hudba. Jasně – smysl textů jeho písní mi prozatím zůstává utajen i přes snahy jistých lidí mě s nimi seznámit, ale možná to přijde s věkem.
Co se mi na představení ještě líbilo je fakt, že přestože setting byl moderní, nepůsobilo to násilně. I když je scéna laděná především do ponurého hávu, královské barvy jako červená, fialová a zlatá s ní vhodně kontrastují, kde je to potřeba. Mám ráda nepřeplácané scény a tahle se mi teda fakt líbila :o)
Tolik k Richardovi – nemůžu to tady rozebírat, protože bych se zapletla do něčeho, čemu pranic nerozumím, ale považovala jsem za nutné se tady zmínit, že Richard v roli Richarda překonal moje očekávání a dostál chvále, kterou na něj pějí rozličné divadelní kritiky a recenze.

Když už jsme u těch mladých perspektivních mužů, neopomenu si tady přihřát trochu té skandinávšké polívčičky. Impulsem mi byly dva zážitky z nedávné doby, a to zhlédnutí filmu Nord (č. Na sever) a můj sváteční výlet na posázavskou stezku 28.10.09. Jak spolu tyto dvě záležitosti souvisí? Zcela jednoduše, a to díky A. Baasmo Christiansenovi a A. Henniemu. Setkali se spolu před kamerou poprvé ve snímku Buddy (č. Kámoš), což je taková dojemná sonda do života tří mladíků v Oslu, tak trochu jiná romantická komedie, kde všechno dobře dopadne, všichni se mají rádi a zjišťují, že přátelství a láska překonají všechny nástrahy krutého okolního světa.
Oproti tomu film Nord je velmi norský trochu jinak – neřeší problémy party kluků, ale mladého desperáta, který má (kupodivu, kdo nezná všechna ta klišé současné norské literatury a vypravěčské libůstky Erlenda Loea, nepochopí) dítě (o které nepečuje a které ho ani nezná), žije sám, ve volném čase hulí a chlastá a rutinní práce vlekaře ho už nebaví. Je v depresi, a tak se vydá utéct do přírody (zas ten Loe), na sever, najít znovu svého syna a především sám sebe. Na nekonečných sněhových a ledových pláních potkává několik průvodců, díky nimž na své cestě za smyslem života neztratí vytyčený směr, spíše naopak. Dočkáme se i rituální sebevraždy, která na drsném severu nesmí chybět, stejně jako moudrost pestře oděných a dlouhými polárními nocemi zocelených Sámů.

A co ta posázavská stezka? Osobně netuším, jak je to možné, ale když jsem se někdy k polednímu toho dne (tj. 28.10.) blížila ke Kamennému Přívozu a nechala za sebou všechny ty kluzké, listím a kořeny podložené stezky a schody, zjevil se přede mnou A.H.. V doprovodu mladé ženy a nesa usměvavé dítě na hrudi, kráčel proti mně a já jsem nepochybovala ani na vteřinu – jenom doteď netuším, co ho do těch končin zaválo.