Morální zábrany a kulturní šok

Zajímalo by mě, jak se pozná, že s někým můžete vztah profesionální povýšit na přátelský. A ještě víc by mě zajímalo, jak se taková věc dělá u dvou lidí, kteří si očividně rozumí, ale oba mají profesionální (a možná i morální???) zábrany a ke všemu, ač extroverti, jsou oba poněkud ostýchaví.
Já osobně mám teda velký problém hlavně s tykáním. Lidem tykám ráda, když to jde, protože když je mi s nimi příjemně, připadá mi to přirozenější. Ale od té doby, co učím, mám čím dál větší problém rozhodnout, zda je dobré si udržet odstup a vykat, nebo se vykašlat na konvence a se všemi si tykat. Za prvé se bojím, že to už by mě ty děti neposlouchaly (a parta IT hochů mého věku už vůbec), za druhé jim nechci nic nutit a cpát se jim do osobního prostoru. No a když se do toho všeho zaplete ještě potenciální sdílení zájmů, mám zaděláno na slušný vnitřní konflikt. Takže tykat, nebo netykat?

Kromě toho, že teď řeším to s tím tykáním (to jen tak bokem, abych měla před spaním nad čím přemýšlet...), nedovolím si opomenout dva dnešní drobečky z cesty na daleký východ. Tedy ten první drobek se nalezl ještě doma, a to v podobě malého zázraku, jehož jsem byla svědkem – když po měsíci potkáte člověka, který se ze sice veselého a mladého, ale spíše seriózního manažera promění v asi tak o deset let mladšího, mnohem veselejšího a uvolněnějšího kluka se svítícíma očima, trochu vás to vezme. Teda aspoň já z té proměny žiju a mám radost celý dnešní den. A možná už trochu chápu L., co měla na mysli, když mě naposledy v Brně viděla. Protože týdenní dovolená občas udělá s člověkem divy :o)
Druhý drobek je taky trochu brněnský – dnes mě čekala šesti- (vlastně sedmi-) hodinová anabáze z Prahy do VK přes BM a bohužel musím konstatovat, že se mi poprvé za ty roky, co Brno miluju a mám k němu zcela výjimečný vztah, stalo, že jsem si řekla – zlatá Praha. Hodina o pátečním odpoledni strávená mezi hotelem Grand a Zvonařkou byla provázena nejen sychravým a šedým počasím, ale především davy cestujících lidí, desítkami autobusů a stovkami aut, davy nakupujících lidí, davy lidí v kavárnách, davy lidí ve fastfoodech, davy lidí v nákupních galeriích, na veřejných záchodcích, na autobusovém nádraží i na stanovišti autobusu. Všichni někam hrozně spěchali, auta troubila, blikala, postávala na křižovatkách nebo přejížděla z pruhu do pruhu, a lidé se mačkali, nakupovali a běhali mezi tím vším, možná ještě nevnímajíce to, že kolem už je vyzdobeno vánočně a že na začátku listopadu už tu máme stromečky a baňky a světýlka a dárečky a že z toho asi brzo zmagoříme. Mezi tím vším se proplétají a pokřikují na sebe vietnamští trhovci, feťáci a sociálové z hlavního nádraží a s nimi všudypřítomní ochránci zákona. Asi budu muset příští týden navštívit seminář Řád a chaos, o kterém se tuhle bavili moji ‚spolužáci‘ před přednáškou o křesťanství – třeba by mě tam naučili, jak v tomhle bláznivém světě přežít. Ještě že mám hudbu, sluchátka, tátovu lacinou whisky z Penny Marketua Heroes IV. – večer je zachráněn :o)

A mimochodem – smog byl dnes večer i u nás na maloměstě. Nevydržela jsem a šla se po tom proseděném dni (a že by mi mohli mnozí pohřbení skrčenci z dob kamenných, bronzových a zlatých ty polohy, co jsem vystřídala, závidět!) na půl hodinky (ano, opravdu jen na půl hodinky) proklusnout večerním městem a málem jsem se udusila. Nikoli zimou, ale naším čerstvým klobuckým vzduchem. To se pak tepovka drží nízko dost těžko...