Amerika I, Mexiko, Amerika II and a bit further

Jelikož vím, že cesta k spícímu blogu je dlážděná dobrými úmysly, rozhodla jsem se dnešní dávku 'zážitků' zaznamenat, dokud jsou ještě čerstvé (po dnešku by se chtělo říct, že zmrzlé déle vydrží, tudíž jsou čerstvé stoprocentně, ale jelikož jsem schopna psát na klávesnici, očividně jsem rozmrzla, takže už tu máme riziko, že by se mohly brzy zkazit).
Všechno to začalo zcela nevinným plánem na víkendovou vyjížďku. Naivním z několika důvodů. První byl ten, že možná pojedu v sobotu i v neděli. Protože, a tam je zakopán ten druhý naivní důvod, meteorologové slibovali dokonale slunečný víkend s teplotami sice poněkud nižšími, ale to sluníčko v součinnosti s funkčním oblečením by to mělo vykompenzovat. Třetí naivní domněnkou bylo to, že funkční oblečení je schopné sluníčko vykompenzovat zcela. Ale o tom potom.
Když jsem ráno vstávala ještě s trochou toho včerejšího horka ze sauny ve svalech a viděla na teploměru rtuť zoufale se šplhající ke druhé čárce nad nulou, svaly v zadnici se stáhly jako na povel a já měla co dělat, abych své zbabělé a zimomřivé já přesvědčila, aby to nevzdalo. V televizi zrovna dávali dokument o Sv. Janu pod Skalou a já si vzpomněla, že jsem se tam chtěla jednou kouknout na kole (ano, Baru, to je tam, jak jsme byly před dvěma lety spolu s klukama a M. nás nutil číst všechny informační cedule :o)))), ale že tomu budu dnešního dne tak blízko, to mě ani ve snu...
Pravda, už cestou po nábřeží mi bylo jasné, že to nebude procházka růžovým sadem. Ale kdo by čekal růžový sad, když má slíbenou Ameriku a jediné cesty, které k ní vedou, jsou zasypány spadaným listím sice překrásných barev, leč taktéž vysokého stupně klouzavosti (o těch sviních klouzavých šutrech pod tím listím nemluvě). Ale cestu na Ameriku už jsem jednou zvládla, tak proč by to tentokrát mělo být jiné?
Protože tentokrát je o 20 stupňů míň, já mám horší kondičku a proto, že moje tělo do zimy rozhodně dělané není. Takže i když cesta k největšímu z lomů trvala jen necelé dvě hodinky (a to myslím i s mojí dopravou z Nuslí), měla jsem pocit, že to byly jedny z nejdelších dvou hodin, co jsem kdy zažila. K tomu všemu už mi nahoře u lomu umrzaly ruce tak silně, že se t. slitoval a půjčil mi svoje rukavice (tímto mu děkuji a jsem mu za tuto oběť nesmírně zavázána), protože moje se jevily v tu chvíli k ničemu. Než jsme ovšem kolem Mexika dojeli až k druhé z Amerik, jevily se k ničemu i ty půjčené, ale pořád to nic nemění na tom, že jsem byla za ně vděčná. Za co už jsem byla vděčná méně, ale za to nikdo z nás nemohl, že, byly ty davy turistů, co se v posledním říjnovém dni rozhodly prozkoumat stejná místa, byť pěšky. Pravda, vyslechla jsem si poznámky typu, že ten pán vepředu mě moc honí a že ten vpředu to má lehký, když nemá crossku a má širší gumy, ale to já přece, milý pane turisto, vím, a to že já jsem ještě gumy nepřezula, je můj problém, a ne paní, nikdo mě nehoní, protože to že nejedu sama je účel a honit bych se přece nenechala. Je pravda, že když jsme ze stezky travnaté/ listnaté/ blátivé a kořenato-kamenité uhnuli na zcela famózní stezku velikosti jednoho kola pluhu na poli donedávna plném kukuřice (teď už tam bylo jen pár zbytků stonků), malinko mi zuby zaskřípaly, ale pořád se učím a kdo chce kam, pomozme mu tam, sice remcajíc, jela jsem dál. Lidí sice pořád záhadným způsobem přibývalo, ale jelikož jsem tam nikdy předtím nebyla, nemohla jsem tušit, jestli jich tam kdy vůbec bývá míň. Což o to, já jsem zvyklá, že při svých výletech jdu z překvapení do překvapení (a to nemusím číst ani průvodce od Járy Cimrmana), když ovšem z údivu nevychází i zkušený průvodce, něco je někde špatně :o)))
Když jsme konečně přejeli to pole, měli jsme se dostat na jedno 'děsně tajné místo', kde 'možná bude i teplo'. Jak se ale ukázalo, to 'děsně tajné místo' v ten den objevilo také procesí lidí, kteří na 'tajné cestě' honili psy, děti a tlačili kočárky, případně se pokoušeli s řevem 'pozor kolo!' uhnout do těch nejnevhodnějších směrů, jak jen to pěšáci umí. Na 'tajném místě' pak bylo kromě narvaného bufetu ještě tak milión lidí, historických aut, několik vláčků, bezpočet kočárků, psů, křičících dětí a 'čajovna', kde jsem zakoupila ve snaze se zahřát masalu, kterou už jsem neměla asi tak sto let.
(S. by určitě vzpomněl na večer, kdy jsem ji na našem prvním rande nechala vykypět na sklokeramickou desku jejich sporáku.)
Masala ani proteinová tyčinka nepomohly, ale přeci jen mi ta krátká přestávka dodala trochu vůle. Ona vůle sice doznala jistého otřesu se zjištěním, že jsme kousek od Sv. Jana a že ano, to je ten Sv. Jan pod Skalou, co jsem si myslela, že je tak daleko od Prahy, a ano, do toho Jana se podíváme (a možná tam bude hospoda, kde budu moct rozmrznout, což už mi v tu chvíli připadalo nezbytné, neb jsem rukama přestávala kolo ovládat, což je zvlášť při sjezdech lesních cest dost nepraktické).
Zde si dovoluji vykrást blog mé drahé ženy esp. a přihrát sem jedinou fotku z naší poslední návštěvy, kterou mám po ruce:

Do Sv. Jana byla sice ještě cesta krušná (a to už jsem od údivu párkrát musela slézt z kola), ale vědomí blížícího se tepla hospody mě hnalo vpřed. Nakonec mě muselo dohnat až do Srbska, kde jsme konečně zakotvili aspoň na tak dlouho, abych si dala kuřecí vývar (ano, znalci vědí, já jsem si dala vývar a snědla jsem ho všechen, včetně masa a nudlí, považujme to za malý svátek, ale boršče jsem se bála, takže volba to byla jasná), dva čaje a nechala ruce probrat k životu (a sláva, povedlo se!).
Cesta ze Srbska vedla samozřejmě už kolem vody, tj. po rovině (bánbůhzaplať za to, že řeky nemůžou téct třeba nahoru!), tzn. trvalo další let's say dvě hodiny, než jsme se propracovali do Prahy. Ale jelikož po třech hodinách jízdy a částečném rozmrazení se moje nohy konečně dostaly do toho správného provozního tempa, šlo to už jako po másle. Pravda, můj zadek ty kilometry počítal líp než tachometr, ale zvládl ještě jeden přídavný kopeček, lesní sjezd a dokonce mě dovezl až před dům. Myslím že na to, že tohle byl na 99% poslední větší výlet letošní sezóny, se fakt vyvedl. Tímto děkuji svým nohám, rukám, svému kolu (no jo, no, ještě ho nevyměním), a t. za trpělivost.
Doma, ležíc a rozmrzajíc ve vaně, jsem si v telefonu vyslechla od maminky i tchýně, že jsem mišuge (ovšem S. na tom, zprostředkovaně, neni líp, protože se obě dobré ženy shodly na tom, že když teď spí někde na hradišti v horách za Chrastavou, normální rozhodně taky nebude) a že už mám to kolo zazimovat.
Milé matky - vyměňte mi nohy a budu běhat - pak možná to kolo nechám chvíli stát u zdi.