Láska jako trám...

...přišla nečekaně na sklonku letošního léta, kde se vzala, tu se vzala, protože stará láska nerezaví a já jsem starý nostalgik, co miluje vzpomínky a dokáže při nich někdy brečet jako želva.
Přiznávám, s vdavkami se do mého srdce vkradla ona nutkavá potřeba něčeho, co jsem si, půlku života bezhlavě zamilovaná do některého z představitelů mužské části populace, nechtěla připustit. Ono "něco" je pocit, co se hrozně těžko hledá v Praze, ještě hůř v kanceláři, kde je člověk přikovaný od rána do večera u jednoho počítače, a ze všeho nejhůř, když sedí doma a tupě zírá přikován ke gauči a televizi. Aby ho našel, musí překonat těch pár kroků ven z bytu, koupit si jízdenku do nikam a brouzdat se sám/sama mokrou trávou, bloudit ranní skorolistopadovou mlhou, nebo zpívat si jen tak v dešti, když to nikdo neslyší.
Probůh, to je sentimentu!!! PRYYYYYYYYČ!
Jenomže ona dneska přišla ta mrcha podzimní depka, já vzdala předsevzetí jít na dvě hodiny spinningu a trochu potrápit koleno a místo toho si doma pouštím všechny sentimentální šlágry, co jsem v hlubinách toho starého křápu jménem Simon's PC našla, klepu se zimou a vzpomínám na sobotu a neděli v lese, kdy jsem sice dvakrát přijela domů trochu jako prase, ale zato jsem zase viděla tolik krásy (nooo, teda už jsem viděla i víc, to je pravda, žádný fenomenální výhled se nekonal, ale to podzimní listí, to listí...), jako už minimálně dva týdny ne. A čím je víc tma a zima a čím jsem víc zahrabaná v Praze, tím víc ty chvilky svobody strašně potřebuju. A tak kašlu na depku, zítra mě čeká škola, sabat a ve středu možná další kus lesa. I kdyby trakaře padaly :o)