Inflace slov a devalvace kultury

I když bych měla pracovat a věnovat se bohulibé činnosti, jakou je fakturační a přípravná lektorská činnost či práce v domácnosti, rozhodla jsem se pojmout dnešek jako vysloveně flákací den, protože přiznávám, ty zážitky z courání po celém světě mě dnes zmohly... Když jsem se po předchozím příspěvku zvedla z pohovky, abych se vypravila pro šafrán a trochu toho zázvoru, děvenka moje starostlivá, do Tesca pro trochu té krmě (neboť můj laskavý otec místo aby mi vynadal, poradil mi, že si mám koupit něco dobrého, nejlépe něco, co mi doplní jak tekutiny, tak vitamíny, ach tatínku, já tě nemít, ty si tak hodnej!), moje nožičky (které jsem si, já vůl, hned po příjezdu a vaně, neprotáhla) odmítly spolupráci (krom toho mě bolí levé koleno, jako kdybych se do něj praštila, ale rozhodně si nejsem vědoma toho, že takový okamžik dnes nastal). A tudíž se hodlám až do pozdního večera, kdy zalezu do postele, flákat.
Nejraději bych šla samozřejmě vyhřát nohy do sauny, ovšem to se jeví kontraproduktivní, obzvláště přihlédneme-li ke skutečnosti, že včera v cca 20:00 volal Z. (můj 'saunový známý') a prej jestli bych se nešla potit. Jelikož jsem, chvíli předtím se navrátivši z večerní lekce spinningu, zrovna pojedla a usedla v obýváku, moc se mi nechtělo, ale když Z. nabídl, že mě za půl hoďky vyzvedne doma a pak mě sem zase živou a zdravou vrátí, bylo to jasný - přece strávím raději páteční večer v sauně potíc se společně s docela ucházejícím chlapem, než sama doma u bedny, smolíc desetiřádkový překlad odporného (pardon, odborného) lingvistického textu. Čili teď je jasno, že jsem se flákala i včera. Ale od čeho jinak víkendy jsou?

Od toho abych konečně dopsala to všechno, co jsem nezvládla v týdnu minulém - a že toho je! Všechno nezapíšu nikdy... Tak aspoň zčásti:

Mám dojem, že 9.10. jsem tu naslibovala něco o té úžasné 120-minutové zábavě, co jsme si nadělili k mým narozeninám :o) Jmenuje se Souborné dílo Williama Shakespeara ve 120 minutách a najdete ho v repertoáru Divadla v Dlouhé. Jelikož nechci nikomu zkazit zábavu prozrazením nejlepších momentů celé hry (kterých by mohlo být až 120), mohu ke kusu říci jen jediné - to musíte vidět. Zvláště pokud se vám někdy stalo to, co mně a s. letos v létě, kdy jsme se vydali ve snaze o pozvednutí svých ubohých barbarských duší a programně nízko udržovaného intelektu na Pražský hrad a Letní shakespearovské slavnosti. S., jelikož nezná v úrovni zvyšování intelektu míru, zvolil rovnou Macbetha, ať to vezmem zgruntu. Ovšem ani jeden z nás tehdy netušil, že představení je dvojjazyčné, Macbetha hraje jakýsi bratislavský floutek s velmi irritating projevem a celá hra je dvojjazyčnou inscenací v moderním settingu. K tomu se přidal chladný srpnový večer a moje nedostatečné oblečení (a jelikož jsem měla tři dny nato odjet na Korsiku, odmítala jsem 'přechladnout'), tudíž jsme Nejvyšší purkrabství Pražského hradu opustili hned při první přestávce. Trapně jsme se cítili pouze do doby, než jsme zpozorovali další odcházející jednotlivce, páry, ba celé rodiny - hurá, nejsme divní my, ale skutečně ta hra!
No a tohle se vám v DvD nestane. Dozvíte se, jak to bylo s Titem Andronikem, Macbethem, Antoniem, Romeem i Julií, a zkrátka nepřijdou ani milovníci Othella, Hamleta a dalších notoricky známých i neznámých postav z pera W.S.. Kromě toho si dovolím dvě drobné poznámky. Mirek Táborský má moc pěkná lýtka. A jelikož já jsem na ně ujetá, musím to vědět :o) Oproti tomu Martin Matejka byl pro mě objevem novým a kromě toho, že je to Slovák (a ke všemu ročník '72), jeho čeština je poměrně přirozená, pochází z Trenčianskych Teplíc, což je 'tam u nás', a dle profilu na stránkách divadla (viz odkaz), se 'jako správný blíženec nikdy nedokáže definitivně rozhodnout', což je mně, jako váhavé váze, velmi sympatické.

Jak je vidno, Divadlo v Dlouhé jsme si oblíbili - ono to není tak těžké, zvlášť, pokud mají dobrý repertoár, kvalitní herecké obsazení a (jako dnes už mnoho divadel) možnost on-line objednání i zakoupení vstupenek. Čehož jsem v poslední době využila jako kulturní referent našeho páru (rodina se tomu opravdu říkat zdráhám) několikrát. Naposledy předevčírem, kdy jsem při prohlížení programu zjistila, že 31.12.09 dávají Maškarádu - tak proč se při konci roku trochu nepobavit s mistrem fantastických společenských satir, T.P.? :o)))

Když už jsem u té kultury (ať to tady taky nevypadá jenom jako deník šílené čarodějnice, co nezná nic než svoje kolo - a o tom bych se třeba hádala!), nemohu opomenout zmínit článek J.T. z posledního HOSTa, který vlastně inspiroval i titul tohoto příspěvku. Jde o kritiku poslední knihy M. Fendrycha: Slib, že mě zabiješ. Blogoromán (Argo, Praha 2009), která se dotýká, jak jinak, když je o 'blogrománu', blogerské tvorby. Já si dovolím nazvat to tvorbou, protože psaní tvůrčí činností je, ať chceme, nebo ne, ať píšeme kraviny typu 'dneska jsem byla v obchodě a koupila 3 mrkve' (v mém případě 'dnes jsem byla cvičit a potkala tam paní omotanou potravinovou fólií'), nebo se snažíme sdělit více či méně závažné myšlenky. Líbí se mi nadhled J.T. a zcela souhlasím s tím, že blogeři by do nakladatelských domů lézt neměli :o) A vlastně souhlasím i s tím příšerným tvrzením, že blogerská tvorba se vyznačuje 'grafomanií, inflací slov, dále pak těkavostí a v neposlední řadě rozbředlostí'. Ale hlavně mě potěšilo, že i když je Fendrych jako tvůrce blogrománu vůči kritikům v dost nevýhodném postavení, J.T. je vcelku laskavý a je ochoten vidět jisté kvality textu, který byl vlastně již předem určen k zatracení.
Už několikrát tady zaznělo, proč vlastně blog udržuji při životě. Tak ještě jednou.
Protože i když nechci světu sdělit nic závažného a i když moje zážitky zajímají veskrze málokoho (protože ano, jsem grafoman a trpím neschopností stručného a výstižného vyjádření, miluju nekonečná souvětí, závorky a vsuvky, jsem roztěkaná jak v životě, tak v myšlenkách, takže kdo ten, kdo zvládne přečíst byť jediný příspěvek celý, musí být magor) a nejsou zase tak vzrušující, baví mě psaní, baví mě hrát si s větami, se slovy a šmodrchat ta nekonečná vlákna myšlenek do tak spletitých sítí, že i já sama mám někdy potíž se v nich vyznat.
That's simply it.

Na místo pro vysvětlení, proč od včerejška vím, že s. je bilingvní, už mi nezbývá místo ani energie. Nebudu případné laskavé čtenáře trápit příliš. A raději, ukončivši protahování mozkových závitů a svalů prstů na rukou, potrápím protažením raději svoje ztuhlé nohy.