Am Bodensee, den druhý (11.10.09)

Jak již bylo uvedeno v závěru předchozího příspěvku, noc ze soboty na neděli pro mě byla krušná. Přičítám to šoku ze zdejšího podnebí, několikerého zmoknutí a opětovného uschnutí, vyčerpání přemírou sobotních zážitků, které spolu s pátečním výletem do mrazivých lesů u Mníšku, šestihodinovou cestou do Reichu a v kombinaci s potřebným minimem spánku vykonaly divy. Byla jsem přetažená, nemohla jsem spát, pořád jsem se budila a apartní pyžámko by se na mě v sedm ráno dalo ždímat. Žádné běhání nebude, jediné, na co jsem se v tu chvíli těšila, byly toasty s Nutellou k snídani.
Jelikož jsem hodlala stihnout trajekt 8:50, v 8 už jsem měla sbaleno a krátce po půl deváté jsem opouštěla příjemný penzionek, který mi po dvě noci poskytl azyl a ještě něco navíc. Jelikož jsem tryskomyš, zvládla jsem ještě před naloděním návštěvu bankomatu, dotankování paliva a zakoupení čoko-croissantu, abych se těch deset minut na trajektu nenudila :o)

V Konstanci jsem nabrala azimut směr Sankt Gallen a doufala, že vydrží počasí, které se oproti předchozímu dni zdá se umoudřilo. I když se v cizině samozřejmě musí dodržovat předpisy, aby vám pak neřišla nečekaná obsílka, cestu jsem si nesmírně užila, protože jezdit po tak hezké krajině v naději, že uvidím něco nového, co bude stát za to, mě děsně bavíííí :o)))

Sankt Gallen, jak jsem věděla z nějakých prospektů, má krásnou katedrálu, která je spolu s přilehlými objekty památkou UNESCO, takže jsem byla vpravdě zvědavá. Dorazila jsem do města pár minut po desáté a zvládla zaparkovat v nějaké boční uličce poblíž centra, kde zrovna bylo místo. Díky navigaci (ano, ač je to k nevíře, uchýlila jsem se až k takové zoufalosti, jakou je řízení se navigací!), kterou jsem chytře přepnula do režimu 'chodec' jsem zanedlouho našla i katedrálu (a cestou k ní Starbucks) a zjistila, že v 11 se bude konat mše. Přesně to jsem očekávala. Protože Němci většinou taky mívají mše v 11. Takže jsem si obešla památku UNESCO, nasekala pár fotek a před jedenáctou se spolu s ostatními vydala do nitra té obrovské stavby - kupodivu příliš velké na to, kolik se tam nakonec sešlo lidí. Ale to nic nemění na faktu, že to bylo milé, díky německému zpěvníku jsem mohla i odpovídat (a zpívat!) německy a dokonce jsem rozuměla čteným textům, čili vím, že se mluvilo to o tom 'velbloudu uchem jehly' a že pak pan farář říkal, že je to těžké, být na pouti pozemské a snažit se dostat do nebe a že to je jasné, že to nikdo z nás nemá lehké. Že ani řeholníci to nemají lehké. Ani faráři :o)

Tož tak, bylo to fajn, jen mi pak byla děsná zima, takže jsem si za těch pár franků, co mi zbyly z automatu na jízdenky na vlak, koupila tall sojové kapučíno ve Starbucks a přemýšlela, co s načatou nedělí. A jelikož jsem si všimla, že město není placaté, nýbrž některé čtvrti se tyčí výše než ostatní, rozhodla jsem se ty vyšší úrovně trochu prozkoumat (jak to mám v neznámých městech, obzvláště zahraničních, ve zvyku), což mě zavedlo až k lukám nad městem, kde cinkaly zvonce pasoucích se stád skotu a jinak tam byl klid a mír a zeleň a stromy a čerstvý vzduch. Tak jsem obešla a prošla jeden lesík a když jsem viděla, že značky 'Wanderweg' vedou různými směry a taky se všude kolem pohybují lidi, které je pak možno vidět i na o něco vzdálenějších kopcích, vydala jsem se prozkoumávat jiný kopec, přičemž jsem objevila vodopád a další pastviny, krávy a pak taky běžce, kterým jsem upřímně záviděla. Všude kolem po kopcích totiž vedly stezky, které byly upravené až hanba a i když tam byl v neděli po poledni docela provoz, přišlo mi skoro jako hřích se po nich jen tak courat (a tak jsem trochu zrychlila, ale nemohla jsem moc, protože moje bunda je spíš pláštěnka než bunda a v džínách se běhat nedá), protože jsou jako stvořené pro nekonečné běhy s fenomenálními výhledy na moře, hory, černý les :o)

Ti běžci mě nadchli a inspirovali a kdybych nebyla měla auto kdesi neznámo kde v centru, asi bych se byla vrátila, převlíkla se a přidala se k nim. Jenomže to by bylo příliš komplikované, takže jsem usoudila, že když už mám to nutkání, využiju toho, že pobřeží Bodensee už mám zrekognoskované a vrátím se na místo, kde jsem se den předtím potupně otočila a jela do deště. V Kesswillu jsem odpoarkovala auto u nádraží, protože trať je hnedka u pobřeží, převlíkla se „do běhacího“ a vyrazila směr Konstanz v úmyslu dát si tak hodinku, když to dobře půjde. Jenže chyba lávky. Nejdřív se mi chtělo na malou. Což jde na Wanderweg podél břehu, kde v neděli odpoledne chodí domorodci na nedělní poobědní zdravotní procházky, dost blbě řešit, nu ale což, musela jsem udělat přestávku a prchnout do křovíčka. Při té příležitosti jsem sundala z bundy rukávy se zadním dílem, neb bylo nad očekávání teplo a slunečno, ovšem tím jsem musela začít řešit problém, ‚kam s tím‘. Tak jsem běžela s velkým bílým balíkem omotaným kolem pravé ruky. Proti větru. Jak jinak, u jezera, že... Že mi po pár chvílích přestal měřit tamagoči, to radši ani nezmiňuju – má bohužel hrudní pás dělaný přesně na mě o pár centimetrů kolem hrudi více, takže teďka už mi nějaký ten pátek občas padá. Což se stalo i teďka, takže jsem se na zaseklé tamagoči vybodla a řekla si, že to snad odhadnu, jak moc blbě se mi dýchá. Ale dýchání, jak víme, u mě není rozhodně ten hlavní problém. Kámen úrazu pořád ještě spočívá v koleně, které se po 15-20 minutách z boku prostě zablokuje, takže ani tam, ani ven, ani dopředu, ani dozadu, doprava nebo dokonce doleva. Jak se dalo očekávat, kolínko vypovědělo při nejbližší vhodné příležitosti. Takže jsem kamsi doběhla, tam jsem se otočila a zpátky jsem spíš pajdala než běžela. I když už to bylo proti větru, připadala jsem si strašně podvedená, že v tak krásném dni na tak krásném místě, místo abych si užívala radosti z pohybu, pajdám jako třínohý pes a funím jako hroch. Což mi ovšem nezabránilo mít ve výsledku z toho kratičkého pajda-výletu radost až na kost :o)

V autě jsem se dosti krkolomně ze zpocených hadříků převlékla (a pozorně jsem při tom dávala bacha, aby někdo nešel kolem, protože jsem tam vzadu vyváděla fakt děsné psí kusy, pokoušejíc se navlíct na sebe jedny džíny, pak druhé, protože ty první byly od gallénského bahna, s tílkem byla taky trochu potíž, ale zvládla jsem to :o))) do civilu a upalovala zpátky na trajekt do Meersburgu, kde jsem si ještě na parkovišti stihla dát krátkého šlofíka před nekonečnou cestou zpátky. Začala dobře (až na můj odmítavý postoj k řízení pod vlivem navigace, který nás dostal do několika poměrně prekérních situací, když jsem se otáčela, kde jsem neměla, ignorovala červenou i přechody pro chodce, takže jsem se musela hodně snažit, abych se zase uklidnila a v klidu jela tam, kam mám, aniž bych někomu nadávala nebo se s někým hádala) a pokračovala ještě líp ve chvíli, kdy padla tma a celé auto kromě mě spalo, takže jsem mohla v klidu projíždět různá omezení a objížďky ve větru i dešti, jako by se nechumelilo (a to ještě opravdu nechumelilo).
U Regensburgu jsem řízení předala Simonovi, abych si ho kus za českou hranicí zase uzmula zpátky a dojela do Prahy v 1:00, zpívajíc si 4tet a jejich polyvokální lahůdky.

Vlastně to celé byl celkem obyčejný a krátký výlet, kde se nic tak významného nepřihodilo. Ale musím přiznat, že zbitá jsem byla tak, že už si tři dny slibuju, že to někdy během dne dospím. Chachááá, figu borovú - na to bude muset přijít víkend...