Koneckonců se tam vejde i kus té cesty, protože do Hagnau, kde jsem se ubytovala, jsme dorazili až v sobotu. Vypakovala jsem hromádku středověkých magorů v jednu ráno o pět kilometrů dál a plácla sebou do voňavé postýlky v rodinném penzionku, kde jsem měla pro sebe pokoj jako pro královnu. Královnu Koloběžku XXVIII. am Bodensee.
V sobotu ráno (jen o 5 hodin později, než jsem usnula) jsem konečně potkala pana majitele a snažila se mu vysvětlit, jaké že mám plány - něco jako 'Fahrrad leihen' a 'nach Konstanz fahren'. Díky čemuž mi bylo zapůjčeno slušivé pseudokolo s růžovým zvonkem s kopretinama, na kterém jsem absolvovala jak cestu na trajekt v Meersburgu, tak projížďku Kostnicí a úprk přes hranice do svobodné země...
Jakmile jsem totiž zjistila, že švýcarská hranice je z Konstance, co by kamenem dohodil, nemohla jsem odolat se do míst, o kterých toho doma tolik slýchám (ano, Zürich je vyvolené město a vyvolený kanton mého vyvoleného a basically, všechno švýcarské je dobré – což víme my, milovníci čokolády, dávno), podívat na vlastní oči, uši, nohy a možná i ostatní části těla :o)
Vydala jsem se tedy na tom předpotopním krámu na průzkum místních cyklotras a cyklostezek, jejichž důmyslný systém vás sice nechá městem kličkovat jako zajíce, ale zato vás pak na jednom místě vyplivne u jezera a po jeho břehu vede dál a dál až donekonečna. Se vsadím, že někam směrem k Rakousku mířil i ten pán na silničce, co jsem mu nožky obdivovala ráno na trajektu (pán už byl starší, na mě moc hubený, ale víme, jak já jsem na tom s těma lejtkama...). Při cestě podél trati jsem se kochala zelenou trávu, která má kupodivu úplně jinou zelenou barvu než u nás, něco jako v Irsku nebo Norsku. Já to pořád tvrdím, že bych měla žít v nějaké zemi, kde je kromě skal taky hodně zeleně, protože zelená uklidňuje a já se uklidnit potřebuju docela často. Ve Švýcarsku mají kromě zeleně taky nekonečné sady s krásnýma jablkama, která se k nám do Intersparu asi nikdy nedostanou, domy s vlajkama (dyť to říkám, jak ti Norové!) všichni tam chodí, běhají, in-linují a jezdí na kole. Byť jsou kola předpotopní a zrezivělá jako to moje půjčené. Koneckonců, za prvé to nikoho nezajímá, jak to kolo vypadá, hlavně když jede, za druhé mimo sezónu potkáváte lidí minimum, takže i kdyby to někoho zajímalo, asi ho cestou nepotkáte, abyste mohli konfrontovat.
Bohužel jsem v sobotu nedostála svému heslu, že pod 50 km nemá cenu kolo vytahovat a vůbec se převlékat do cyklistického, i když nakročeno by bývalo bylo. Kdyby počasí nevypadalo, že se ten šedý mrak rozhodl mě stíhat kolem jezera, ať se hnu kamkoli, jela bych klidně ještě dál, možná až do Romanshornu, a to už bych měla s cestou zpátky padesátku jistou. Jenomže (jen tak mezi náma) ona je ta cesta po stezce kolem pobřeží vlastně docela nudná a pokud nezvládnete objet jezero celé (což by jistě někteří cyklisté zvládli hravě, ale pro mě by to byl úkol na tři dny, no, se silničkou možná na dva), je vcelku hrozná představa, že jedete po upravené cestě rovně třeba 25-30 km a pak tu stejnou nudu musíte absolvovat zpátky. Avšak anžto můj život nikdy nebyl, není, a doufám, že ani nebude, nudný (a i kdyby byl, já si najdu nevšední zážitek i v rozlitém mlíce a tramvaji, která mi ujede před nosem), šedivý mrak se rozhodl nejen mě dohonit, ale především se rozprostřít vlastně až k mému původnímu výchozímu bodu, Kostnici. Takže nebylo kam uniknout. A když jsem to u chundelatých černých kraviček otáčela, první kapky mi padaly na zmatený pulsmetr, který ne a ne měřit (který pako má potřebu si na zrezivělém křápu při cestě kolem jezera měřit tep, to samozřejmě nechám stranou – naivně jsem si myslela, že cestou zpátky tepovku trochu zvednu, ať se tak děsně nenudím), a než jsem dojela rodinku, která mě před chvílí minula v protisměru a teď už pomalu vytahovala pláštěnky, začalo pršet zcela regulérně. Ještě že osady jsou tam jedna od druhé, co by kamenem dohodil – díky tomu jsem sice už byla durch, ale přeci jen jsem stihla dorazit k nějakému stavení s dvojgaráží, kam jsem se vmáčkla k bráně a snažila se na ni přilepit co netěsněji tak, aby na mě pršelo co nejmíň. Že pršelo na kolo u vedlejší garáže, mi v tu chvíli bylo samozřejmě úplně někde, protože jsem přece byla mokrá, lilo jako z konve a já byla s vypůjčeným kolem v Švýcarsku bez jediného franku a jakékoli naděje na safe return. Po chvilce jsem se rozhodla, že přilepená ke dveřím garáže dlouho nevydržím, a tudíž jsem zatnula zuby (a zavřela pusu, aby mi do ní nepršelo - čemuž se bohužel s dioptrickými brýlemi nevyhnete, leda byste na nich měli stěrače) a posunula se kolmo ještě o kus k Bahnhofu, kde byl přístřešek mnohem větší a navíc naděje, že se možná nějakým způsobem dostanu aspoň o kousek blíž velkému Reichu. A taky jo.
Ještě, že umím německy (aspoň trochu). Pochopila jsem z jízdního řádu, že vlaky tu jezdí každou chvíli (i když stojí nelogicky na levé koleji po směru, jako momentálně v Čtyřkolech kvůli rekonstrukci trati) a že automat na jízdenky mi prodá cokoli, co si tam naťukám, a dokonce si vezme kromě franků taky mince a bankovky v měně EUR a většinu platebních karet. Tak tomu říkám SERVICE... Jen jsem v menu nikde nenašla Fahrrad. Jenže v té chvíli přišli potenciální spolucestující – starší pán s vnučkou – a já na ně okamžitě spustila ‚Entschuldigen Sie bitte, können Sie mir ein bisschen helfen?‘ a pán na to prej že jasnačka. A dokonce byl tak ochotný, že když nevěděl, jak to s tím kolem je, zeptal se báby v místním bufetu, která zrovna otvírala krám a poradila mu, že musím mít prostě druhý celý lístek. Takže mě ten výlet přišel ve výsledku o špetičku dráž, než původně měl... Vlakem (kde ze mě okapaly už i zbytky vody a kde si i kolo konečně trochu oddechlo) jsem se dopravila zpět ve směru na Kreuzlingen, kde končila švýcarská železnice a dál už vedla jenom německá.
Už už jsem burcovala Simona (protože já měla auto v Hagnau a klíče momentálně u sebe), aby zburcoval Honzu, aby mu půjčil auto a mohl pro mě přijet, když tu naštěstí v Kreuzlingenu přestalo pršet a už jen trochu poprchalo, tudíž jsem si za franky, co mi vrátil nádražní automat, koupila dvě housky s rozinkama, blaženě je do sebe nacpala i s šumavským eidamem made in CZ a hned mi bylo jasné, že výlet nikolivěk nekončí.Prokličkovala jsem Kreuzlingen i Konstanz (na hranici jsem se pro jistotu úředníka zeptala, zda můžu nach Deutschland fahren, asi jsem vypadala jako debiiil, ale chodili mu tam pořád nějací lidi s papírama k potvrzení a já nevěděla, jestli po mně nebude něco chtít - nechtěl, proč by taky, máme volný pohyb - thank God!) a kolo zaparkovala u kostnické katedrály (tak to je ona, bratře plukovníku)a vydala se rekognoskovat památné město, kde našel svou smrt jeden z českých velikánů, jenž také přispěl svými pracemi k problematice vývoje českého pravopisu (no jo, no, nemůžu si nepřisadit).
První pamětihodnost, na kterou jsem samozřejmě narazila, byla místní pekárna, kde měli tak úžasné Nuss-Kuchen, ze jsem prostě nemohla odolat a zakoupila "vzoreček" a kapučínko zu mitnehmen. To se to pak jinak prochází po ulicích mezi kapkami, i v té ocelové šedi člověku najednou všechno připadá milejší, sladší, hřejivější, až se oříšky a sladká poleva na jazyku rozplývají. A pak že jídlo je ztráta času.
Po prohlídce Husova domu, nákupu v místní zdravé výživě, prohlídce nádraží, přístavu, budovy koncilu a nejrůznějších památníků, vydala jsem se prozkoumat ještě katedrálu a vystoupala až nahoru na věž, odkud byl, ač surprisingly velmi šedivý, přec fenomenální výhled na vše strany. Jelikož ale zase začínalo pomalu pršet (a to bylo pořád ještě docela brzo na návrat, někdy kolem 15:00), vydala jsem se kličkovati zpět do trajektária, nastoupila na plavidlo jménem Tábor
a nechala se odvézt zpět do Meersburgu. Jelikož jsem ovšem cestou opět (pokolikáté už???) uschnula a v 16:00 začínalo na hradě v Meersburgu divadelní představení u příležitosti Mittelalter Marktu, vzala jsem to přes centrum, kde jsem zaplatila nehorázné vstupné 6EUR, abych viděla vlastního muže dělat švýcarskou stráž jakémusi německému tomu... šlechticovi? pánovi? kmánovi?, co bez dovolení ustanovil v Meersburgu městskou radu. Nebo tak nějak to prý bylo. 
Mittelalter markt teda za 6 EUR moc nestál, potulovala se tam spousta divných lidí, kteří byli divně oblečení (gotikové), divně pomalovaní (fantazáci a LARPaři) nebo byli prostě divní celí (nemytí a nečesaní pseudofantazáčtí motorkáři), akorát jsem zakoupila horký mošt (asi v něm byl alkohol) a konečně černý kožený pásek, který už sháním asi sto let, protože do práce, možná si toho nikdo nevšiml, ale na černých kalhotech nosím hnědý. Což je prohřešek poměrně vysokého kalibru.
Jelikož se po půl páté opět spustil příšerný liják, který jsem spolu s ostatními účastníky přečkala namáčklá pod vstupním portálem do radnice, začala jsem mít toho moknutí a usychání dost a jakmile to trochu polevilo, jela jsem zpátky do Hagnau, kde jsem se mileráda zbavila předpotopního kola i mokrého oblečení, nacpala do sebe tři další housky a po teplé sprše vytuhla asi na 10 minut pod teplou peřinkou, zpod které se mi teda před sedmou večer vůbec nechtělo...
Jenomže já jsem si samozřejmě naplánovala na večer ještě návštěvu meersburských termálních lázní!!! To by přece nešlo, zůstat od šesti v posteli a nic nedělat... A tak jsem se sbalila a autem se přiblížila ku lázním. Trochu jsem měla problémy se zdejším systémem parkování (zmáčkni tlačítko, vezmi žeton, objeď parkoviště, kde nezaparkuješ, vhoď žeton, vyjeď, najdi další parkoviště, obdrž další žeton, který pak musíš v lázních po pobytu aktivovat, abys nemusel platit a mohl vyjet atd. atd.), ale všechno jsem zvládla, dokonce i vysvětlit paní na recepci, že to vím, že za 2 hodiny zavírají (proto tam jdu, že, když je to levnější, co bych tam taky víc než dvě hodiny dělala), ale že nevím, kam jít. Poté, co mi rukou ukáže, že tam, spolehnu se na intuici, piktogramy a jednoslovné příkazy typu Achtung!, Verboten! a Kein Eingang. Poté, co intuitivně zvládnu i systém modrých žetonů (na parkování jsou žluté, na lázně modré, které se vsunou do zařízení na skříňce, které je zároveň skládacím klíčem a dá se připnout řemínkem na ruku, takže to, samozřejmě opět intuitivně, udělám), vlezu do velké haly, kde je jeden bazén s vodou 34 °C, nefunkční vířivka a spousta lehátek, na nichž se válejí němečtí rekreanti. Bazén ve vedlejší hale je bohužel pouze pro děti, takže mi nezbývá než se chvilku pocachtat ve vodě 34 °C a přemýšlet, jestli mi to za těch 7,50 EUR stálo (Saunawelt se totiž platil zvlášť a byl mnohem dražší). Najednou vidím, jak tím, co jsem si myslela že je kanál ven, ale zavřený, vpluje dovnitř Němec. Ha! Asi se tu bude dát proplavat ven! A taky jo! Venku je druhá část bazénu, ze které se (kupodivu, v té zimě, že:o))) kouří a která je orientovaná směrem k Bodensee, takže se můžete potmě kochat výhledem na svítící švýcarskou stranu. Je pravda, že tuto stranu okupují především zamilované páry, které zde prožívají jedny z těch romantičtějších chvilek svých vztahů, ale co naplat, jsem tu single, musím se mezi ně vecpat, chci-li se taktéž pokochat. No a jak se tak kochám, objeví se vedle mě obtloustlý cca 35-letý pán a říká něco jako 'Hle, Švýcarsko, jak krásný pohled!' a já na to že jo, že je to schön a že jsem tam byla Vormittag radfahren. A on že je odtamtud, z Romanshornu. A odkud že jsem a co tu dělám a bla bla bla, bla bla bla, tak já poctivě říkám, že jsem tu s manželem, on že je ve městě na Mittelalter Markt a já že mám Urlaub. A pán hned co že to mám za tetování, tak já mu ochotně vysvětluju, že to je runa, co znamená w, protože se jmenuju Veronika a příjmení mám taky na V, takže jako dvojité W. Někdy mám pocit, že jsem byla fakt kráva a nechala jsem si to tetování udělat cíleně za účelem podbízení se cizím chlapům, a to především v bazénech, saunách a podobných místech, protože to je tak obvious, že nejde se na to hned nezeptat... A pán se samozřejmě hned chyt' - jako že se jmenuje Simon, na což já že můj muž se jmenuje taky Simon a Simon že jeho žena se jmenuje Sára (což mě samozřejmě nezajímá). Tak já se slušně ptám, jestli sem jezdí často a on že jo, že to má kousek, že jel dneska vyzvednout kamaráda na letiště někam tady poblíž a že ten kamarád teď pospává někde v sauně... No a tak. Načež když už po chvíli nebylo co říct, Simon vybalil tu osudnou větu 'Sie sind so hübsch...' a počastoval mě pohledem typického germánského obtloustlého úchyla, kterého jsem se zalekla, takže jsem po slušném 'Danke!' taktně naznačila, že musím jít a s jeho slovy 'Das ist aber Schade...' v uších jsem zaplula do vnitřního bazénu, ve kterém jsem se radši už ani moc nezdržovala a vypakovala se z celých těch podivných (a hlavně příšerně nudných!!!) termálních lázní co nejdřív ven.
Celý ten zážitek na mně zanechal takové stopy, že jsem se musela uklidnit nákupem zmrzliny a čokolády na místní benzince, které jsem pak spokojeně pojídala v posteli přemítajíc o tom, že v jídle je přece jenom jistota a že když budu hodně jíst, budu hodně tlustá, a nebudou si mě chlapi všímat. Ale pak jsem si uvědomila, že když nebudu tak hodně tlustá, že mám třeba naději, že si mě ještě někdy všimne nějakej chlap, co nebude úchyl, a možná bude přes drobné charakterové vady normální. A jelikož někteří chlapi kolem mě do této kategorie spadají a dokonce jsou někdy nesmírně inspirativní, rozhodla jsem se, že svých osmadvacet let nezahodím jen tak kvůli jednomu (dalšímu) švýcarskému úchylovi a zítra podniknu něco, co mě oblaží na těle i duši.
To, že jsem v plánu měla ranní běh po pobřeží jezera, radši nebudu zmiňovat, protože po tom náročném dnu jsem se celou noc převalovala, potila a probouzela, takže jsem ráno před sedmou budík zaklapla a spala až do osmi.
UFFF!
No comments:
Post a Comment