Ach vy muži...

Je pátek večer a já jsem právě vypnula televizi, protože jsem zjistila, že už hodnou chvíli (celý večer) vůbec nic zajímavého nedávají a že i jako kulisa mě ta uřvaná skříňka příšerně rozčiluje. A jelikož mě během dnešního pětihodinového semináře začala trápit 'rýmička' a zrovna teď se marně snažím nadechnout, přepadla mě taky hrůza z toho, že mě čeká víkend doma, kdy budu ochuzena o další cestovatelské či bikerské zážitky. Ale třeba je to k něčemu dobré :o)
Ovšem impulsem k napsání tohoto příspěvku bylo jedno prosté zjištění - chlapům někdy vůbec nerozumím, někdy mě děsně vytáčejí a co je na tom nejhorší, můj život by bez nich byl strašně chudý. Nejvíc ze všeho je mi podezřelá instituce 'přátelství' muže a ženy. Zdá se, že funguje na úplně jiném principu než přátelství osob stejného pohlaví (oh, what a surprise! zase jsem objevila Ameriku!) a i když nejde o přátelství, ale třeba o vztah pracovní, vždycky v něm musí pracovat jistá dávka chemie a naladění na stejnou vlnu (ale co si budeme povídat, naladění na stejnou vlnu je nutné i u osob stejného pohlaví, a to možná dvojnásob, protože tam to žádná chemie nedožene). No a právě ta chemie mi v tom dělá bordel. Protože když zrovna ve chvíli, kdy chci s někým navázat vztah čistě na bázi profesní, často se do vztahu s chlapem kromě té stejné vlny, která vztah posune do trochu méně odtažité roviny, připlete ta chemie a je to v háji - protože pak se ženská bojí udělat jakýkoli krok, aby to nevypadalo jako že to má ten chlap u ní dobrý (i když ve své podstatě má, protože tam funguje částečně ta stejná vlna). Kurnikšopa, já se na to vys****! Tak s ženskýma je být 'přítelkyně' problém, s chlapama taky, sama se sebou nevydržím a maminka s tatínkem už mě nechcou... Co mi zbývá???
A tak jdu za manželem. A snažím se mu vysvětlit, že nevím, co mám v jedné konkrétní situací zahrnující potenciálně podezřelého chlapa (který není samozřejmě úchyl jako Simon z termálních lázní v Meersburgu, takže na mě žádné 'Sie sind so hübsch' nevybalí, čímž to dělá ještě horší, protože nemám důvod, byť ho ani nehledám, poslat ho do patřičných partií), dělat. A můj manžel? Právě se prochází po virtuálním světě a za rachotu samopalu a chroptění umírajících příšer mi sděluje, že mě samozřejmě chápe, že mám pravdu a že ano, ať se na to vy****, protože chlapi za to nestojí. A pak že chlap nezvládá multitasking. Ten můj dokáže poslouchat, když si vylévám srdce, poskytnout mi radu a oporu, a to vše aniž by uhnul zrakem z obrazovky, na níž probíhá jakýsi lítý postapokalyptický souboj. Další ze záhad, která čeká na vyřešení. Mám na to celý víkend.
Au revoir, pánové!