Cursed necklace

Jak si tak před spaním poslouchám Harry Pottera, napadlo mě, jestli jsem se taky nestala obětí nějakého kouzla nebo woodoo, jako byl v 6. díle ten očarovaný náhrdelník.
Mám totiž jeden takový. Teda spíš korále. A moc pěkné - černé, skleněné, jednoduché, elegantní. Dostala jsem je od jisté M., která je vlastnoručně vyrobila a tímto mi chtěla splatit službu, kterou jsem jí prokázala revizí její diplomové práce (ach těch nehezkých slov co u toho padlo!) a odmítla za ni z čiré solidarity (vztah oné dotyčné k mému muži) vzít peníze. Nepopírám, M. nemám ráda, a i když jsem se několikrát pokoušela ji ráda mít, vždycky jsem se přesvědčila o tom, že mi to za ty pokusy nestojí. Jenomže když ty korále (ach já ženská marnivá!!!) jsou tak přesně podle mého gusta a nic podobného nemám, že jsem je prostě párkrát na sebe vzala.
Když jsem se na M. naštvala naposledy (a to už bylo napořád), strčila jsem korále do šuplíku v práci a tam ležely, než jsem o práci přišla a šuplík musela vystěhovat. Přinesla jsem je domů, pověsila mezi ostatní korále a zatím jsem si vždycky našla dobrý důvod, proč si je na sebe nevzít. Ale pozor, vyhodit je, to ne! Co když se budou někdy hodit! Jako třeba dnes...
Ráno jsem se vychystala do práce, celá v novém - nové džíny, nový top, a jelikož S. usoudil, že moje topy jsou nudné a potřebují "šmrncovní" doplňky, rozhodla jsem se pro černé korále. Už když jsem po nich do skříně sahala, říkala jsem si, co když... Co když fakt nosí smůlu, když jsou od někoho, koho nemám ráda a kdo nemá rád mě?
Začalo to, když jsem si sedla ke stolu, abych si připravila všechny papíry na hodinu. Na jednom z nich jsem totiž objevila, že na místě určení nemám být v 9:30, ale už v 9. To vše v 8:53 - bomba. Morče nemá co žrát, já nemám ponožky a ještě nestíhám!!! Papíry putovaly v bleskové rychlosti do tašky s laptopem, ponožky na nožky, na ně moje milované Botasky a šup šup úprkem na zastávku. Ještě že bus je na místě za 5 minut...
Na recepci jsem si vyzvedla kartičku a ptám se, která kancelář v 6. patře to je. Pán s úsměvem odpoví, že jsou tam cedulky, že si to mám přečíst. Jenomže to mi neřekl, že když v 6. patře vystoupím z výtahu, vystoupím v uzavřené chodbě, ze které se nebudu umět dostat. Protože mi neřekl, že ty tlačítka na stěně nejsou zvonky, ale otevírání, ke kterému je potřeba přiložit kartu. Copak jsem tak blbá, že mě to nenapadlo? Ne, nenapadlo. Nikdy dřív jsem ve vězení mezi výtahem, zdí a dvěma zamčenými skleněnými dveřmi nebyla. Po chvilce ťukání na sklo se objevila paní, která mi vysvětlila, že kancelář, kterou hledám, je na druhé straně, a taky mi vysvětlila něco, co jsem pochopila jako "přiložit kartu k vypínači, ty tupče" - no jo, když já znám jen takové ty vypínače, co blikají, nebo takové to zařízení, kterým se karta projede... No nic.
Paní N. byla v kanceláři sama a vypadalo to, že ač jsme měli být čtyři, sama i zůstane. Ou jé. A učebnici nemají (i když mi bylo řečeno, že mají). A minulou hodinu neměli (i když mi bylo řečeno, že probrali kus 4. lekce - takže asi neprobrali, že).
Tudíž všechno moje plánování celkem k ničemu.
No, co už. Po chvilce se objevil druhý student a hodina (snad) zdárně proběhla a já mohla spěchat dál. Jenomže to jsem ještě netušila, že spěchat nemusím, protože mi zrovna volala slečna H., že dneska zase nemůže, tak ať nikam nejezdím. Hned na to mail od bývalé šéfové, jestli prej nevím něco o nějaké faktuře. Nevím. Protože mi nefunguje v mobilu internet (jak to, sakra? dyť nomálně funguje...). Jedu domů, cestou málem zapomenu morčeti koupit žrádlo. Ve schránce leží 2 upozornění o doporučené zásilce na mou osobu. Ani to jméno ta pošťačka není schopná z obálky správně opsat. Radši ani nechci vědět, co to je za úřední dopisy. Cestou do schodů shazuju korále. Ještě není ani poledne a já už mám pocit, že tenhle den je celý špatně. Je to těma korálema, nebo ne? Nebo je to zase jenom moje blbost? Nebo jsem měla v tom neštěstí vlastně štěstí?
Začíná mě z toho pěkně bolet hlava...