Když se do práce nechce a nechce...

Kdo mě zná, ví, že většina mých předsevzetí končí u toho před se vzetí. Mám trochu pocit, že je to tím, že mě vždycky fascinuje to slovo jako takové a pravidelně se znovu a znovu zamýšlím nad tím, jek to říct, že si něco předsevezmu nebo tak něco, až v konečném důsledku nemám před sebou nic, respektive to, co jsem si předsevzala, mám pořád před sebou, ale ani o kus blíž.

Takže když mi včera L. vyčinila, že jsem naslibovala sérii příspěvků, a kde nic tu nic, už mě to zase nakoplo. Na jak dlouho? To nikdo neví.

O svatbě tady psát nebudu. Protože už je to dávno a nic, ale vůbec nic si z toho dne nepamatuju (o čemž mě několik měsíců před svatbou pravidelně a s očividně obrovským potěšením přesvědčovala nejdřív jen budoucí tchýně, pak už i tchán - pche, žabaři, to ještě nevěděli, že si to hodláme opravdu užít!!!) - samozřejmě, že si to moc dobře pamatuju, na všechny ty zmatky a na všechny ty detaily, které bylo předtím třeba zařídit, na nekonečné přípravy a Šimonovo "ty vole", když mě uviděl, a "ty vole", když jsme stáli před kostelem, a "tyvole tyvole tyvole", když jsme seděli před oltářem, na příšerný hlad a únavu před hostinou a nekonečnou úlevu, když jsme večer dorazili domů a plácli sebou do postele. I když to bylo docela krátké, připadalo mi to jako jediný dlouhý maraton, který začal už den předtím. No, ale jak už jistě všichni víte, stálo to za to. Na pokraji smrti hladem, na pokraji smrti mrazem, na pokraji smrti vysílením... - Ale stálo to za to!
Hehe, a prej že nebudu. Už jsem to napsala :o)

O "svatební cestě" do Itálie asi taky nemá cenu psát, protože už je to taky děsně dávno a vlastně to byl pro některé z nás místy spíš traumatizující zážitek (protože Italové jsou opravdu hlučný a extrémně neorganizovaný národ), takže to už raději nebudu rozmazávat. Ale časem bych mohla šoupnout fotky na Picasu.

Jak jsem dostala výpověď, o tom už nebudu psát raději vůbec nic, protože i když pořád tvrdím, že mi to je jedno, a vlastně mi teď je docela fajn, když není každý den jeden jako druhý, tak úplně šumafuk to nebylo. Ale to asi není nikdy, když člověka potká něco, s čím fakt nepočítá. A je pravda, že tahle informace mě půl hodiny před odchodem na dovolenou a odjezdem na svatební cestu fakt překvapila.
Zvlášť když ještě teď, tři měsíce poté, nemám jasno v tom, jak bude vypadat můj život od září 2009. Jelikož jako bych to bývala tušila, podala jsem si přihlášku do školy, tudíž teď ještě pořád čekám, co mi odtamtud pošlou, a mám několik (katastrofických?) scénářů pro blízkou budoucnost, jimiž se denně zaobírám. To jen abych se nenudila.

To už se pomalu dostávám do bodu s kolem. Jenomže výlet na kole 13.6., i když byl super, už zase jako by skoro nebyl, protože od té doby uplynulo tolik času (a vody, a to doslova), kdy jsem na kolo ani nešáhla, natož abych na něj sedala, že to pro mě skoro ztrácí smysl. Ale plánuju ho zase brzo vytáhnout, takže je možné, že se nějakého výletnického zážitku ještě dočkáme (já teda jsem nedočkavá na zážitky nesmírně).

Co se děje v kině, to je na samostatné příspěvky. Je pravda, že jsme si ho se S. užili, když byl víkend za 89,-, byli jsme myslím na třech filmech, ale to postupně. Jelikož jsem teď byla dlouho minimálně zčásti nezaměstnaná, trávila jsem spíš čas u televize - jako třeba teď. Takže přesně vím, kdy kde který seriál dávají, viděla jsem už skoro všechno. Včetně toho, co v televizi nedávají. Jako třeba Letopisy Narnie nebo jiné perly. Tuhle jsem objevila první čtyři díly Jacka Holborna. Ale stejně je nejlepší Doktorka Quinnová - o té jindy. Už jsem zase napsala strašně moc slov a můj laptop je ještě v rekonvalescenci, takže se začíná přehřívat. Dám si tedy pauzu :o)

Yours truly, madly, deeply,

w.