Plíseň, jež mne rozesmála.

Jak je patrno z toho, jak moc zoufalá jsem hospodyňka (desperate housewife), plíseň není nic, s čím bych se nikdy nesetkala. Potkávám ji občas v pátek (případně neděli večer, pokud jsem víkend trávila u rodičů), když se navrátím do našeho společného pražského příbytku a zjistím, že pan psycholog jaksi pozapomněl vysypat čajové lístky z hrníčku (který je určen speciálně pro tento účel, protože u nás se vaří sypaného čaje litry a sítka jsou pak ve dřezu a to já nerada – ale musí se prostě jednou za dva-tři dny vysypat a vymýt, že ano), případně zapomněl spotřebovat onen celozrnný chléb, který jsem mu zanechala doma se slovy 'co nejdříve ho spotřebuj, prosím, ať nezplesniví'. Obávám se, že taktéž navštívila asi dva naše ručníky, ale nevypadají na to, jenom podivně zatuchle smrdí, ať je peru, jak je peru. Ale to teď není tak důležité. Důležité je, proč jsem začala o tak nemilé a zelené věci (což mi dalo vzpomenout na jinou nemilou zelenou věc a tou je velké 'ch' budoucnosti naší Národní knihovny, čili chobotnice nebo chrchel, jinak se ta zrůda nazvat nedá) jako je plíseň.
Z jednoho prostého důvodu: v pátek a sobotu jsem totiž měla tu čest setkat se s další z řady současných norských autorů, Marit Tusvik (v češtině Marit Tusviková, na což já si nezvyknu, ale jí samotné se to –ová tak líbilo, že uvažovala o tom, že si ho nechá). No a tato podivuhodná milá žena (které je něco málo přes 50 (stejně jako mé učitelce norštiny – jak diametrální rozdíl může být mezi dvěma ženami téhož věku!!!) napsala kromě jiného i divadelní hru, která se v originále zove Mugg, tj. Plíseň, pod kterýmžto názvem také vstoupila na česká divadelní prkna, a to právě v sobotu 28.4.07, ve Středočeském divadle v Kladně, v překladu Daniely Mrázové, mé první a doposud nejlepší učitelky norštiny, jakou jsem kdy potkala.
V pátek večer jsem se (bloody fockin' D1 motorway – I simply bloody fockin' hate it – ain't possible to write 'cause both the keyboard and the screen 're shakin' as a samba-dancer's ass – not mentionin' the fact that the mouse arrow is impossible to be either found or caught on the screen!!!) zúčastnila autorského čtení výše zmíněné autorky a vyslechla si básně z její debutové sbírky (i v českém překladu), které ji samotnou po těch letech překvapily svou surrealističností – já však musím uznat, že jsem jimi byla uchvácena. Tedy, jenom trochu, já se nechám uchvátit strašně snadno, ani neumím říct, co se mi na nich tak líbilo, asi ta snovost a propracované obrazy, to, že je báseň skoro možné vizualizovat a vnímat jako obraz. A to, že ten obraz dává smysl. Marit Tusvik je osobností vpravdě zajímavou, pro mě ještě přitažlivější tím, že píše jak v bokmålu, tak nynorsku, podle toho, na co má zrovna náladu, a co by se podle ní k danému dílu hodilo více. A když jí nevyhovuje ani jedna ze spisovných psaných forem norštiny, použije švédštinu. A tuto jazykovou syntézu je schopna uplatnit i uvnitř jediného díla. Tak je tomu i ve hře Plíseň, jejíž premiéru jsme navštívily s Marit a dvěma Danielami v sobotu v Kladně.
Jako správný nevzdělanec, netušila jsem, co mám od této hry čekat, a obávala se nejhoršího – podle názvu jse, si představovala jakýsi (bf D1!!! I'm not a yo-yo ball or wienerschnitzel!!!) surrealistický obraz plísně, která postupně zaplavuje celý svět a naši mysl, a kdož ví, co tou plísní vlastě je.. Jaké bylo však mé překvapení, že celý příběh (vyprávějící o dvou ženách – norce a švédsky hovořící fince, které se setkají na cestě po Rusku v jednom hotelovém pokoji) má nejen reálné pozadí, ale dokonce i původ (inspirací autorce byla vlastní babička, která se v 90 letech rozhodla splnit si svůj sen a vydat se na výlet transsibiřskou magistrálou). A můj ty světe, 99% děje je zcela reálných, žádné komplikované vize, symboly či myšlenky, jen normální životy dvou normálních stárnoucích žen, které jsou tak neuvěřitelně odlišné, a přesto mají tolik společného! A budiž, plíseň tak úplně realistická nebyla, ale to nic nemění na faktu, že jsem neměla pocit, že něčemu nerozumím, nebo že jsem si spletla divadlo (což se o Rusalce v NDB rozhodně říct nedalo). Díkybohu za takový zážitek. Zase jedno divadelní představení, kde jsem se nenudila, kde jsem se smála, a které nebylo úplně blbé.
(but now I have to pause 'cause the battery's gettin' a bit low and the bf D1's drivin' me nuts!)