Zápisky z cest na blízký východ

Nevím, zda to zde již bylo zmíněno, ale tento víkend nastal onen čas, kdy je třeba (a nejen třeba) navštívit mé rodné město (no, Vsetín tak úplně ne, ale V.K.) a taky rodiče.
Ač jsem na cestování zvyklá a jsem starý otrlec (což vlastně není pravda, protože jsem si zvykla na jistý luxus, že mám vždycky místo k sezení a že mi (většinou) není zima a tak), dnešní cesta zdá se být opět jednou z těch výjimečných. Chtělo se mi napsat, že začala už v šalině, kde jsem po jistou dobu byla nucena poslouchat rozhovor tří cca patnáctiletých (avšak hodně světa znalých) šmuctiček o kšeftech s oblečením, potřebě sehnat peníze, aby se mohlo zase chodit do McD na obědy a jisté jiné patnáctce, které matka řekla, ať si peníze na potrat ('ty vole tři a půl litru, asi souhlas v patnácti musela mít, protože to je operace, víš?') sežene, kde chce. Nicméně všechno začalo už doma ('na privecu'), kde jsem se postupně polila čajem, syrovátkou a kafem, a kde se 'náš' pes pokoušel uspokojit neustálým olizováním košíku, který předtím venku namočil pravděpodobně do moči jisté hárající feny. Zoufalý to tvor, zcela neschopen potlačit své pudy, kňučel jako o život, když jsem mu nedovolila se k těm dvěma slečnám přiblížit. Pro jistotu pak zabořil čumák do každé značky, kterou mohly kolem cesty zanechat, jako fetišista, s čumákem zabořeným (přes ohradu košíku) do jejich vůně, ne zcela nepodobný některým ubohým slintajícím lidským jedincům, když na ně začne lézt jaro. (někde bych měla najít ten článek, co jsem četla v neděli v kavárně v Blesku, o tom, jak je jaro pro muže nebezpečné – hlavně by se asi měli vyhýbat minisukním a odhaleným částem těla u žen, zvláště pak v kombinaci s alkoholem :o)))))
Nu, v šalině jsem se raději zbaběle shovala za kulisu Kaiser Chefs a jejich písně s příhodným názvem When the Heat Dies Down, protože jsem příliš zbabělá na to, abych takové řeči zkušených patnáctek vydržela. Navíc, rušilo mě to ze čtení Sedmikostelí, kde jsem zrovna dávala hlavnímu hrdinovi za pravdu, v jak neutěšené době to žijeme a jak jsou lidé strašní. O čemž jsem se mohla přesvědčit hned na nádraží. Lidé stojí sice poslušně ve frontě na nástupišti, ale jakmile přijedou oba autobusy, začnou se tlačit dopředu, co nejvíc. Hlavně aby mě, který mám místenku, nepředběhl někdo jiný s místenkou. Pro jistotu nám ještě nikdo neřekl, že čekáme s místenkami zcela zbytečně u autobusu, který není místenkový. Takže za své peníze navíc dostaneme horší autobus a ještě jeden nával, jímž se musíme prokousat. Protože lidé s místenkami se musí přece tlačit ještě víc, aby byli mezi těmi s místenkami ti nejmístenkovatější. A tak se konečně dostanu do autobusu, kam se postupně nastřádají další batohy a na závěr, těsně ke mně, si do uličky stoupne obézní maminka s ještě obéznějším chlapečkem. Maminka se pořád točí, takže musím přežít několikerý pohled přímo 'zočivoči' do její zadnice, chlapeček se usadí na obrovskou kabelu a vzápětí dostane pytlík, aby až bude chtít zvracet, zvracel do něj. Obávám se, že dnes skončím pozvracená obézním retardovaným chlapečkem, který je vskutku neuvěřitelný. Poté, co se nějakou dobu snaží usnout a nemá kde [protože jeho chytrá maminka nekoupila místenku – a já jim přece své draze zaplacené místo nepřenechám (a podobně to neučiní nikdo z okolosedících)], neobratně zvedne svůj tlustý zadeček (ne nepodobný tomu maminčinu) v teplákách (ne nepodobných těm maminčiným) a fascinovaně se zahledí na mne, která tu datluju do klávesnice. Pojímám podezření, že chce pozvracet i můj počítač a pokouším se dávat pozor, kdyby cokoli signalizovalo změnu jeho žaludeční rovnováhy. A říkám si, že jsem hnusný, nepřející a diskriminující ubožák. Ale až na to, že mě ta dvojice čím dál tím víc fascinuje, vlastně proti ní nic nemám (dokud nebude chtít mé místo) :o))) Zřejmě se raději pokusím usnout nebo začíst do Sedmikostelí, tak aspoň přestanu myslet na to, že bych raději byla sama a někde daleko. Protože nemám ráda lidi. Někdy :o)