Šifra Mistra Urbana

Tento zápis měl být uskutečněn již dávno, tedy ve čtvrtek nebo v pátek, neb na pomezí těchto dvou dnů dotáhla jsem ke konci další letošní literární dílo z oblasti současné české literatry zde již několikrát zmíněné, Santiniho jazyk od M. Urbana. Dnes (tj. 1.5.07) již mám za sebou taktéž naučný výlet na jedno z míst v knize popisované, a to do Sedlce u Kutné Hory (toho času již v Kutné Hoře). Ale o tom potom.
Jak jsem již tuším zmínila, začátek knihy mi dal vzpomenout na baroko poněkud jiné, a to Selské, to od Jiřího Hájíčka. Ale jen ten začátek, kdy hlavní 'hrdina' dostává nový úkol, kterému se chystá věnovat všechen svůj čas a energii a který se později ukáže býti zásadním pro jeho osobní (a dokonce i milostný) život. Tam však ona podobnost končí. Na dalších stranách, někdy ve středu dopoledne, opalujíc se na dvorečku FF MU (a pozorujíc polonahé (nebo čím dál tím polonažejší) 'bohyně' zdejšího ústavu – nikde žádný chlap, který by měl přibližně stejné kvality!!! jak zoufalé!!!), pojala jsem podezření, že milý autor rozhodl se vytvořiti něco jako český Da Vinciho kód, ovšem cca 50x komplikovanější, úchylnější a přitaženější za vlasy. Na každé nové stránce čekalo minimálně jedno nové tajemství, nevyřešená záhada, nově objevený symbol, znamení či šifra, případně nezvaný host (nebo nová fakta o již známých, případně zvaných hostech). Kteroužto překomplikovaností mě autor upřímně nas***, resp. zklamal. Ano, to, co píše, je sice nesmírně zajímavé, ale zároveň se tomu skoro ani jako fikci nedá věřit. A budu-li upřímná ještě víc, což snad bude patrné z následujícího úryvku, který symbol není možné nějak vhodně tlumočit, když na to přijde? Z náhodného shluku čísel by podle jeho teorie člověk pomalu mohl předpovídat osud lidí, ba možná celé Země:

"Říkal jste požehnaně – to je moc pěkné slovo. Asi bychom se toho požehnaného čísla nedopočítali, a přece je počítání nezbytné. Vemte si desítku – součet dvou pětek, dvou hvězd o pěti cípech, vepsaných do půdorysu kostela. Deset je sil prýštících z Boha, říká kabala. Deset cípů má hvězda ambitu kolem kostela, je to hvězda Panny Marie, ke které měli cisterciáci obzvlášť blízko. Desítka je symbolem úplnosti a dokonalosti, jakož i řádu, vždyť celá početní soustava stojí za ní. Vše se tady točí v kruhu, v kružnicích rotujících kolem středu, kde právě stojíme, a kolem jazyka nad naší hlavou. Z něj sálá energie do všech stran, na celý kostel, na celý areál kolem kostela a na celý kraj kolem areálu – na celou zemi kolem kraje a na svět kolem ní."
[...]
"Všude tu najdete trojku jako připomínku Boží Trojjedinosti, všechny ty trojúhelníky oken, třeba – onen střet i střed tří spojených kružnic. A znova se podívejte vzhůru: ze stropu nad pětilistou rozetou horního ochozu září symbol zázračného jazyka kolika paprsky?"
"Jeden, dva, tři, čtyři... Dvanáct... Osmnáct... Dvacet jedna... Třicet. Přesně třicet paprsků. Náhoda?"
"Součin desítky s trojkou. Pro někoho podružný detail, pro Santiniho absolutní nezbytnost."
[...]
"Najdete tady i dvanáctku, která spojuje nebesa se zemí a je násobkem čtyřky – značící kříž a kvadraturu -, a taky trojky; ta znamená Trojici, ale i Trojjedinost, a navíc, jak už jsem říkal, rodinu. A pak tu máme devítku, a nejen jako násobek trojky. Jako příklad bych měl uvést něco, co můžete sám zahlédnout... Můžu poukázat na fakt, že poloměr nejzazší vyčnívající kružnice je sto osm loktů – to znamená, když to napíšete, máte vedle sebe jedničku, nulu a osmičku, a když ty tři sečtete, máte devítku. Ta je symolem pro nadpřirozeno a povyšuje Zelenou horu na místo nejenom posvátné, ale i magické."
(s. 99-101)

S trochou štěstí bych mohla za znamení považovat i to, že když jsme se dnes dopoledne vydali na výlet do Kutné Hory (protože jsem si samozřejmě musela prohlédnout tu katedrálu – a při té příležitosti i kostnici), předjel nás hned po nájezdu na magistrálu vzzzzzzzzzummmm svisssst bílý Mini Cooper a katedrála, aniž bychom to byli tušili, byla po rekonstrukci otevřena dnes první den. Ale nevím, co ta znamení měla znamenat. Že vyhrajeme večerní zápas s USA???
Nu, zpátky k Urbanovi. Mistrovi nelze upřít podivuhodnou fantazii a pečlivost, s níž tuto fantazii narouboval na reálný základ z historie, architektury a náboženství. A když jsem se konečně prokousala přes první polovinu a konečně se začalo dít cosi, co dalo věci takříkajíc do toho správného pohybu (i když byl pořád překomplikovaný a některé postavy jsem měla chuť z příběhu surově vygumovat), najednou jsem četla místo podivuhodného plagiátorského paskvilu vcelku dobrou detektivku, která sice vyžadovala kus té literární shovívavosti, ale přeci jen mě dokázala udržet v procesu čtení a naplnila mě touhou neodkládat knihu ani ve chvíli, kdy jsem vystoupila z tramvaje a měla se věnovat povinnostem. Četla jsem, přiznávám bez mučení, i na přednášce o literatuře pro děti a mládež.
A tak mám zase jeden sice možá trochu rozporuplný, nicméně vlastně veskrze pozitivní čtenářský zážitek. Protože těch zas tolik poslední dobou není. A aby tomu byla nasazena pomyslná koruna, zjistila jsem dnes, kdy jsem sáhla po autorově 'románu gotickém', že Miloš Urban je nejen anglista, ale teké nordista. Takže očekávám co? Že dalším dílem nebudou ani české legendy, ani gotika, ani baroko, ani obrození, ale úplně regulérní román z prostředí nějaké pěkné a obzvláště povedené vikingské (a teď mám takový neodbytný pocit, že se to píše 'vikinské') výpravy. Tak, jak to mám ráda :o)))