Tajemství Velikonoc

Doufám, že nikdo na tomto místě nečeká nějaký učený traktát o tom, co jsou to Velikonoce a co pro nás, mimostádní a rebelantské katolíky, znamenají.
Protože letošní Velikonoce se těm běžným, tradičním, které jsem tolik let znala, podobaly opravdu jen vzdáleně.

Zelený čtvrtek...
...jsem zčásti prospala, abych dohnala celý ten týden (a možná dva), které jsem si střádala svůj obvyklý spánkový deficit. Takže dvě hodinky někdy těsně po poledni to samozřejmě nespravily a já nebyla schopna vstát. Dala jsem si večer lekci spinningu, na které moje nohy (opět, poslední dobou to dělají až příliš často) odmítaly spolupráci. Měla jsem před sebou ještě jeden den, většina lidí ze školy už měla volno, já práci a výhled na dojezd domů tak někdy v pátek v osm večer, takže jsem vlastně byla ráda, když mě z těch šedých myšlenek vytáhl můj drahý kmotřenec a vyrazili jsme na procházku. Samozřejmě s kafíčkem v ruce a poté, co jsem absolvovala část sváteční mše u Jakuba (no, vlastně skoro celou, když to tak vezmu). Vzali jsme to směrem na Petrov a musím říct, že procházka by to byla (s kýmkoli jiným) nesmírně romantická. Ještě tam totiž není úplně přeplněno a zahrady pod Petrovem jsou za umělého osvětlení úchvatné.
Jediné, co mou radost ten večer zkalilo, byl psí výkal, do nějž jsem šlápla uprostřed chodníku :o(

Velký pátek...
...byl vskutku velký. Po práci a návštěvě fitka jsem v knihovně FF zasedla k počítači, abych hnula trochu s přepisováním barokních textů a počkala, až bude čas jít se sbalit a očekávat pana psychologa, který slíbil vyrazit ve čtyři. K tomu samozřejmě nedošlo, protože ještě ve čtyři deset zmateně pobíhal po bytě a sháněl tam kdovíco, ale užuž se chystal, že vyrazí. Načež mi zavolal v půl páté, že mu během těch dvou hodin, kdy doma pobíhal, někdo vysklil auto, z neznámého důvodu, samozřejmě. Byl to zločin velmi nevhodně načasovaný, a jelikož v něm nebylo co ukrást, také zcela marný. Nicméně nám (tedy hlavně panu S.) to značně zkomplikovalo situaci. A tak jsem trčela v knihovně, skutečně se pustila do těch barokních textů a čekala, co bude. Jestli někam pojedeme, a když ano, tak jak. Naštěstí máme (hlavně S.) víc štěstí než rozumu (neříkám, že mám víc rozumu, to ne, ale on má prostě víc štěstí) a S. rodiče se rozhodli, že do pondělí oželí svůj VW Passat 1.8T, čímž byl náš výlet za valašskou Velikou nocí zachráněn. Sice bez mého kola, s nějakými těmi vyřizovánkami (výměna aut, koupě dálniční známky, kolona na D1...), ale hlavně že vůbec. A tak jsem se místo v šest dočkala o tři čtvrtě na osm a vyrazili jsme z Brna.
Jako obvykle připadla druhá polovina cesty na mě, jako obvykle plná předjíždění kamionů a jako obvykle za tmy. Nutno však podotknout, že ač jsem se autu tohoto typu vždycky bránila zuby nehty a neustále tvrdila, že tak silné auto já nechci, ve chvíli, kdy jsem při předjíždění zcela zlehýnka polechtala pedál plynu a auto udělalo elegantní vzzzuuummm a kamion byl tentam, asi po devětsetdevadesátédeváté ve svém životě jsem se zamilovala... :o)) Ovšem jak známo, láska je slepá a zamilovaní se chovají občas podivně. Tedy není divu, že i já, poté, co jsem Buchlovské kopce prosvištěla s kadencí hodnou nejlepších světových slalomářů, netrefila jsem se na obchvat Uherského Hradiště a najela na cestu do města. Což by nebylo možná až tak zlé (i když ten samotný fakt, že jsem úplně stupidně odbočila a proto se musela tahat městem, které jsem mohla stodvacítkou objet za necelých pět minut), kdybych někde v Hradišti nepřehlédla další ceduli, a to na Uherský Brod. Protože celou dobu to vypadalo, že z UH je možné jet pouze na Břeclav, nebo na Zlín. A to já nechtěla, ani jedno. No a najednou tu byly Kunovice a Uh. Ostroh a skoro Veselí nad Moravou a já věděla, že je s*** zle a že jsem pitomec a kretén a ženská, co nemá orientační smysl (to je pro mě největší pokoření, protože na svém orientačním smyslu já si zakládám!), a pak taky že se z toho skoro Veselí budu muset táhnout zpět do UH jen proto, že nemáme mapu a směrové cedule jsou k ničemu, neb ukazují milion možných cest pro cyklisty, žádnou však pro mě. A tak jsme si trapně zajeli a cesta se ještě natáhla a do VK jsme dorazili až o půl jedenácté. Toto své tapné selhání jsem však trapně zamlčela a rodiče byli nesmírně rádi, že nás mají doma. Oba. A tak začaly ty správné Velikonoce.