A já ji tak miloval!!!

Tímto citátem z mnou kdysi nejoblíbenější cimrmanovské hry Záskok bych uvedla několik málo slov o zážitcích tohoto týdne, které by se daly jednoduše popsat jako zklamání. Ale zase možná ne tak docela, když se to vezme kolem a kolem.
Přijela jsem do Brna tentokrát už v pondělí poměrně brzy, čímž se narušil celý můj biorytmus, takže jsem si ve středu večer dělala zálusk na to, že "zítra bude pátek", a ono nic, že jo... Nicméně přijela jsem proto, abych dala dohromady referát na úterý, který jsem totálně zkonila. A já tak strašně chtěla, aby byl dobrej! Jenomže protože jsem mu nevěnovala dostatek času, a možná ani dostatek pozornosti a protože Jakub Deml byl osobností krajně nejednoznačnou a já jsem osobností krajně chaotickou, jinak to snad ani dopadnout nemohlo. Ač sama deníkový expert (ano, přestože to tak nevypadá, mám v této sféře dlouholeté zkušenosti :o))), jeho zápisy jsem zřejmě hluboce podcenila. Což o to, ono by to samo o sobě až tak nevadilo, ale to byl začátek týdne a pak se to začalo tak nějak sypat – všichni všechno odvolávali, ztrácela jsem věci (třeba klubovou kartu do coffeeheaven), myšlenky i hlavu, postupně pomalu ale jistě i energii. Rozhodla jsem se tomu čelit tím, že vezmu psa ven. Pomohlo to na chvilku. A tak jsem byla ráda, že jsme ten večer měli s E. a H. naplánované kino. Pravda, přistupovala jsem k vybranému titulu (Fontána) s jistou skepsí a obavami, ale vyzbrojena informacemi z časopisu Premiere a obklopena lidmi, kteří možná zas až tak zvrácený vkus nemají, věřila jsem si, že to zvládnu. To by se ovšem nesmělo ukázat, že zvrácený vkus mám zřejmě já. Protože když jsem ještě před tím, co jsme šli do kina, ukázala H. svého zbožňovaného norského idola jménem Aksel Hennie, prohlásil že je to celý M.B., což je nejmenovaný literárně vlivný muž, srovnáním s nímž mě H. opravdu ale OPRAVDU urazil!!! Jestli v tom bude ta holá hlava, to nevím, to už by mu mohl být podobný i můj kmotřenec Pepa, každopádně to odmítám akceptovat! M.B. nemá ani s Pepou, ani s Akselem COKOLI společného. A H. mi tím zkazil jediného idola, kterého jsem dosud dlouhodobě obdivovala.
A tak jsme se vydali na film s Hughem Jackmanem. Pravda, z celého filmu si pamatuji hlavně sekvence, které se opakovaly minimálně pětkrát, a pak také jakési snové vize vesmírného poutníka, který se podle všech dostupných materiálů jmenoval Tom a byl z 26. století. Jak na to kdo přišel, na to jsme my rozhodně nepřišli. Celý film byl naštěstí poměrně kráký, takže mě to, jak byl neobvyklý, nestihlo začít nudit. E. na konci (resp. ve chvíli, kdy jsem si už aspoň potřetí myslela, že bude konec – což jsem si pak myslela ještě asi pětkrát) usedavě plakala, neb to bylo velmi dojemné, já jako starý citově otupělý cynik jsem jen tak seděla a přemýšlela, jestli je to tím, že jsem debil a nejsem dostatečně intelektuální, nebo je ten film fakt divnej. Možná nad tím uvažovala i skupina pěti mladíků v řadě před námi, které H. označil za pozéry, neb si očividně tento film vybrali zcela nevhodně a krátili si jeho sledování konzumací makového závinu.
Tolik moje návštěva kina v úterý :o)

Dnes už je konečně pátek a já se pomalu chystám na Velikonoce do Klobouk, tedy pokud se panu psychologovi podaří vytelit z Prahy. Už dvě hodiny totiž pobíhá po bytě a zhola nechápu, co tam tropí. A to jsem po něm chtěla jenom aby mi vzal kolo, helmu, jedno tričko a jednu knihu. A 30 vajec, ale ty jsou pro mou drahou maminku, aby mohla zajistit nejrůznější velikonoční pochutiny jako je hrudka nebo vánočka. Přemýšlela jsem o koupi celozrnné biovánočky, abych žila jako zdravě, ale když jsem ji v obchodě viděla, přece jen jsem usoudila, že by se maminčina dozlatova upečená, vajíčkem potřená a rozinkama naditá domácí vánočka mohla urazit. Jinak jsem zatím nakoupila dary pro rodinu, neb kromě Velikonoc slavíme také několikeré narozeniny, což ovšem nebude legrace. A tak jsem si na to nechala přivézt kolo. Zatímco pan psycholog bude ráno, případně po obědě vyspávat, já prostě vypadnu a nebudu si dělat hlavu s tím, že bych se měla plně věnovat rodině. No a večer si pěkně sednu k laptopu a budu přepisovat Život Kristoslava knížete od jistého Matěje Vieria, protože za to možná konečně dostanu nějakou tu kačku zaplaceno. Vyhlídky veskrze pozitivní, i když předem vím, že ty peníze půjdou na zálohu na zdravotní pojištění na příští rok :o((( Takže drahý 'pane zaměstnavateli', mnohokrát děkuji za tuhle práci, neboť budu moci státu aspoň vrátit, co mi kdy dal. Pokud mi kdy co dal.